Chvála moře

Jedno, Ty zkrátka umíš.

Paní Vargová, děkuji za spolucítění. Paní Kopecká, jsme stejná krevní skupina. Vyjádřila jste přesně moje pocity. I když jsem moře už po těch mnoha letech notoricky znal, těšil jsem se na něj pokaždé jak malé dítě. Poprvé jsem viděl moře počátkem osmdesátých let na Baltu v tehdejším NDR. A bylo to fascinující. O praotci Čechovi jsem psal v roce 2019 glosu se stejným závěrem, jak píšete. Odkaz: https://www.i60.cz/emag-articles/show/23422

Jsem úplně u vytržení. Musela jsem si to přečíst dvakrát. Tohle je moje parketa. Největší láska. Téma moře je pro mě věčné a vděčné. Odmala jsem koukala na filmy, kde se moře byť jen mihlo. Odmala jsem hltala Verneovky. Někdy ve věku kolem deseti let jsem poprvé slyšela La Palomu a zamilovala si ji zřejmě doživotně. U moře jsem byla jen pětkrát. Jen autobusem. Když se blížíme k cíli a já cítím tu vůni, mám pocit muzikantské Lidušky, která zdáli slyší hudbu. Nebo koně, který je pořád ve stáji a otevřou mu ohradu na louku. Mám chuť běžet před autobusem, abych tam byla dřív. Nejspíš za to nemůžu. Narodila jsem se jako ryba. Prostě to v sobě mám. Nikdy nezapomenu na to první setkání. Cesta do Španělska byla dlouhá. Ranní vzduch už ohřívalo slunce, když se náš autobus zastavil na silnici u pláže. Před námi byla ta nekonečné modrá a na obzoru zakulacená plocha a do reproduktoru nám pustili La Palomu. Nevnímala jsem ruch kolem a reakce lidí, kteří se mnou přestáli tu dlouhou trasu. Jen jsem koukala, neschopná slova a pohybu a chtělo se mi brečet. Bylo mi pětatřicet a já se konečně dočkala. Jet k moři byl pro mě vždycky svátek. Když jdu prvně na pláž, mám chuť se k němu rozběhnout. Skákat radostí. Válet sudy. Rochnit se a stavět si z písku. Prostě si s tou líně se převalující vodou mám co říct. Každý z nás má pro něco slabost, každého nás v životě něco uchvacuje. Jet k moři, na to kývnu vždycky, i když se cítím bídně. Na to si čas udělám, i kdybych ho měla málo. Jet k moři, na to si našetřím, i kdybych neměla z čeho. Lásky přicházejí a odcházejí. Aktivity a koníčky člověk v životě kolikrát i změní. Ale moře, to je věčné a nadčasové. K němu je moje láska bezpodmínečná. Pozorovat ho, jak se probouzí. Jak jde spát. Jak po něm důstojně plynou v dálce bílé plachty. Sedět celý den na břehu, nemyslet na nic, jen se koukat a vdechovat ten úžasný vzduch. Nic víc...přijedu vždycky nadšená, rozsvícená jako vánoční stromeček, opálená jako Indián. Sluníčko u moře se mě chytá samo i ve stínu. Je to něco, co mám bez vlastního přičinění. Ten úžasný zlatavý nádech. Nikdy jsem se nespálila. Ten praotec Čech se prostě měl zastavit poněkud jižněji...

Úžasné! Fotky nádherné. Stačí zavřít oči a přenést se na písečnou pláž. Díky.

Moc hezký článek o moři. U moře jsem nebyla nikdy a ani mě to nějak neláká. Možná je to tím, že jsem prostě moře neviděla v reálu, ale jen na fotkách. A když už zminuji fotky, tak článek je doplněn krásnými fotkami.

Článek pohladil i mou duši, díky.

Děvčata, velice děkuji za vaše ohlasy. Tohle téma, to je moje parketa. K moři mě dovedl kamarád Jules Verne.

Ano, slunce a moře se ani mě nikdy neomrzí, ale že mám prázdnou skleničku, to bych kvůli tomu nepřehlédla :-))) ...opravdu jste to hezky napsal!

Již dlouho jsem nečetla tak dokonalé poetické vyjádření pocitů z dovolené u moře. Pane Zelenko, děkuji.

Moře má mnoho podob, od klidných až po dramatické ve Francii nebo v Portugalsku, kde vlny dosahují i několika metrů. Moc hezky napsáno.