Tebe měli vždycky raději! Žárlivost mezi sourozenci je častá a někdy vydrží až do vysokého věku
Ilustrační foto: Pexels

Tebe měli vždycky raději! Žárlivost mezi sourozenci je častá a někdy vydrží až do vysokého věku

24. 2. 2022

Pocit, že bratr či sestra je v rodině více oblíbeni a milováni, má mnoho lidí. Někdy si to sourozenci vyříkají už v dětství, někdy problém vyjde najevo až ve vysokém věku. Je to však jev velmi častý. A naprosto přirozený.

„Tebe měl táta vždycky víc rád a teď už to konečně vidí i ti, kteří říkali, že si to vymýšlím,“ zakřičela padesátiletá Táňa na svou sestru Sašu, když seděly u notáře, který je seznamoval se závětí jejich táty. V posledních letech byl jejich otec vážně nemocný, žil v domově seniorů a jeho dcery se rovným dílem dělily o peníze, které dostávaly z pronájmu jeho bytu. Saša žije nedaleko domova seniorů, tak tátu navštěvovala často a zařizovala vše, co potřeboval. Táňa bydlí v jiném městě, tak za ním jezdila přibližně jedenkrát za měsíc. Když zemřel, sestry zjistily, že otec napsal byt na Sašu. Druhé dceři zanechal nějaké peníze a jeden poměrně cenný obraz. Ovšem hodnota bytu byla samozřejmě výrazně vyšší.

„Táňa to bere jako zradu, tvrdí, že ji táta měl vždy méně rád než mě. Mně je ale jasné, že tatínek mi byt odkázal, protože jsem se o něj prostě víc starala. Já mu nakupovala, chodila jsem za ním dvakrát týdně, vozila jsem ho na výlety k řece. V posledních letech jeho života jsme si byli hodně blízcí, takže jsem se mu svěřila, že moje manželství spěje k rozvodu, že muž má známost. Je mi jasné, že mi ten byt dal, protože chtěl, ať od manžela můžu odejít, ať mám kam jít,“ vypráví Saša.

Jenže její sestra nyní rodinným příslušníkům a známým popisuje různé příběhy z minulosti, které podle ní dokladují, že mladší sestra byla vždy tatínkovou oblíbenkyní. „Já jako starší doma vždy makala a automaticky se předpokládalo, že vše udělám. Sašenka nemusela dělat nic. Já za to nemůžu, že žiju v jiné městě, kdybych bydlela blízko domova seniorů jako ona, taky bych za tátou chodila častěji. Ona toho jen využila, aby ho přesvědčila, ať jí nechá byt,“ tvrdí.

Mnoho lidí, kteří tyto dvě dámy znají, říká, že rivalita mezi nimi byla patrná už dávno dříve. Šlo o sestry, které se neustále poměřovaly, dohadovaly, soupeřily. Jenže nejde o nic výjimečného. Sourozenecké soupeření o lásku rodičů či prarodičů je naprosto běžný jev, který se mnohdy začíná projevovat už v momentě, kdy se v rodině, v níž býval jedináček, objeví další tvor. V očích jedináčka to často bývá nežádoucí vetřelec.

Došlo to tak daleko, že se někteří lidé radí s odborníky, jaký věkový rozdíl mezi dětmi je takzvaně ideální. Přesněji, kdy dítěti pořídit sourozence, aby na něj nežárlilo, aby se z něj stali parťáci a ne rivalové. Rad je na toto téma stejně hodně jako je nyní hodně psychologů  a nejrůznějších vztahových poradců. Realita však nakonec bývá jiná. Často hodně drsná.

„Já pocházím ze čtyř sester, takže jsem coby nejstarší byla zvyklá se o mladší starat. Žily jsme na vesnici, často jsme běhaly venku a staraly se samy o sebe, protože naši pořád jen dřeli. Jasně, že jsme se občas hašteřily, ale v podstatě jsme držely pohromadě. Ale to co nyní vidím v rodině syna, je šokující,“ vypráví dvaašedesátiletá Blanka. „Když se narodil mladší chlapec, staršímu byly tři roky. Miminko štípal, viděla jsem, jak mu zakrývá nos rukou. Několikrát jsem viděla, jak kope do mámy, jak ji bil, když malého kojila,“ tvrdí. Když si o tom se snachou chtěla promluvit, ta jí řekla, že to je normální, že syn prostě žárlí na mladšího brášku. „Jenže to bylo až nebezpečné. Byl úplně hysterický, až zlý. Oni to však považovali za normální. Nyní jsou kluci větší, ale stále se hádají, věčně je jeden na druhého naštvaný. Když jeden něco dostane, druhý je okamžitě uražený, že to nemá taky a jejich nároky se stupňují. To my v dětství neznaly,“ míní Blanka.

Psycholog Alfred Adler použil pro takové případy slovní spojení princ sesazený z trůnu. Tím vystihuje pocity jedináčků, kteří dostali mladší sourozence a s nimi pocit, že už v rodině nejsou středobodem světa. Později přiznal, že vycházel z vlastní zkušenosti, protože se cítil být v rodině odstrčen poté, co se narodil mladší bráška.

„Žárlivost na sourozence je přirozená. U dětí se odehrává něco podobného jako u dospělých, kteří také často žárlí, ať už jde o žárlivost na partnera, na kamarádku, na kolegy z práce. Jde jen o to, že schopnost žárlivost unést se liší podle věku a podle osobnosti,“ uvedla psycholožka Lucie Šmahelová.

Psychologové označují za poměrně kritickou situaci, když dítě dostane sourozence ve dvou letech. To je doba, kdy je ještě hodně fixováno na matku a nedovede pochopit, že ta najednou svou pozornost poskytuje ještě někomu dalšímu. Zároveň je však dítě ještě malé na to, aby se mu to dalo vysvětlit. Paradoxně právě v této situaci si lidé často druhé dítě často pořizují, protože jim připadá ideální. Děti si budou rozumět, budou parťáky, budou přibližně stejně staré, tak budou mít podobné zájmy a výchova půjde lépe. To je všeobecně vžitá představa.

Velmi často na žárlivost mezi sourozenci doplácejí prarodiče. Ti jsou zoufalí, když vidí, že vztahy mezi milovanými vnoučaty nejsou dobré a nevědí, jak je řešit. „Mám příkaz vždy přinést stejné věci oběma vnoučatům. Jenže jedna vnučka si přála určitý hlavolam, druhá pořád mluvila o jakési panence. Když jsem každé koupila to, o čem jsem byla přesvědčena, že po tom touží, jedna rvala druhé z ruky hlavolam a druhá brečela, že chce panenku. Dcera mi k tomu poskytla dlouhou přednášku na téma sourozenecká rivalita. Já si ale myslím, že jde jen o důsledek toho, že se dnes dětem ve všem vyhovuje. A já ve snaze dělat vše správně už taky cvičím jako ony pískají,“ vypráví osmapadesátiletá Eva.

Rivalita mezi sourozenci má tisíce podob, od těch úsměvných až po velmi smutné, které mohou způsobit trable na celý život. Takže každý, kdo nic takového nezažil, by si měl se sourozencem potřást rukou a říct: Jsem rád, že tě mám. A je jedno, jestli jde o sourozence ve věku školním nebo ve věku důchodovém.

rodina
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Tak to já nikdy nepochopím, jak se může rodina k sobě někdy chovat. Máme tři děti, a měli a máme je všechny rády. Možná já trošku nadržuji synovi, ale to dělají i jeho sestry. Může být krásnější pocit, než ten, když je vidím třeba o Vánocích, jak si jejich rodiny mezi sebou rozdávají dárky, chodí spolu na výlety a zvou se k sobě na návštěvu. Rodina je to nejcennější, co člověk má.
Eva Kopecká
Škoda slov. Mávnout rukou a jít dál. Že člověk jako nejstarší leccos odnesl a odpracoval, to potká asi každého. Ale že všichni tři máme po dvou dětech a navštěvovány byly pouze ty jejich a ne moje, to už je jiné kafe. Dneska už umím pokývat hlavou a říct, ať si každý vybere svoje favority. Ale ať od těch nevybraných a opomíjených nečeká víc, než od těch svých vyvolených. Když člověk slyší od známých, že babička pěje pouze chválu na oba mladší sourozence s tím, že my jako bychom ani neexistovali, tak cítí sympatie i od těch cizích lidí. Kteří to nějak nemůžou pobrat. Takže těmi roky jsem se že starší ségry, které mladší sourozenci říkali, ty nám dáváš na Vánoce ty nejhezčí dárky soustavným působením a přehlížením rodičů stala přehlížená osoba, něco jako....to je naše blbá ségra, ona je úplně obyčejná, nic zajímavýho. My máme známosti, podnikáme a umíme v tom chodit. Ona dělá celý život svou jednu práci. Takový nic no. Že mám nejvyšší vzdělání a nikdy od rodiny nic nepotřebovala, se nějak přehlídne. Čert to vem. Nejlíp to říkají mé děti...a ty je potřebuješ? Nepotřebuješ. Tak se na to prostě vykašli. A mají pravdu. Jen se občas zasmějeme. Protože některé historky, které se zdály, by nevymysleli ani ten největší pohádkář....
Zuzana Pivcová
Obě s Marcelou jsme se shodly na tom, že naši rodiče jednali s oběma stejně. Ale u prarodičů ve vztahu k dětem, tedy našim rodičům, nějaké rozdíly byly. To jsme vycítily ještě i my.
Helena Jelínková
Mám dva mladší bratry o 5 let. Chtěla jsem sourozence, hodně jsem po něm toužila. Až jednou,když jsem přijela z ozdravovny, mi tatínek řekl, že mám dva bratry dvojčata. Byla jsem nadšená. Také jsem se musela o ně starat, vodila jsem je ze školky atd. Nikdy jsem se necítila odstrčená. Před deseti lety nám zemřeli v jeden rok, nejdřív tatínek a za dva měsíce maminka. Dnes jsem ráda,že je mám. Pokud můžeme, tak se scházíme a také si voláme. Máme nyní jen sebe.
Lenka Kočandrlová
My jsme byly čtyři,dva páry,a myslím,že jsme se měli dost rádi.Nestýkáme se moc často,ale vždy se rádi vidíme. Já jako nejstarší jsem byla za menší sourozence vždy odpovědná, ale máma měla raději bráchy,hlavně nejmladšího,sestru zase preferoval otec. Dnes už jsem smířená s tím,co bylo a jak bylo.
Jana Šenbergerová
S posledním odstavcem plně souzním a doporučila bych i těm, kteří to zažili, nebo zažívají, aby udělali totéž. Zažila jsem to se svými sourozenci a nejen s nimi. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že vedle otázky proč oni ano, a já ne, je možné se zeptat: A proč ne?
Danka Rotyková
Rivalita mezi sourozenci je bohužel častá. I já ji prožila. Není ale nekonečná, lidé se mění, odpouští, a tím se situace často hodně vylepší.
Magda Škodová
Tato sourozenecká rivalita asi funguje e všech rodinách - někde se v dospělosti jaksi "oklepou", jinde je to trauma na celý život. Má známá měla stejný problém, jaký popisuje paní Křapová - čtyři sestry a uprostřed jediný syn, nositel otcova jména, dědic veškerého rodičovského majetku a po celý život rodiči obletovaný mazánek. Na rozdíl od paní Křapové si nikdy společně nepromluvili a od mládí se nestýkají a ani o sobě nevědí - sestry spolu vycházejí velmi dobře. No a já si o něčem takovém taky nikdy se sestrou nepromluvím, ale to už nějak vydržím...
Olga Škopánová
Rodiče mohou mít jedno dítě raději než druhé v otázce dědictví by ale měli všem měřit stejným metrem.
Libuše Křapová
Bohužel to nejsou vždy jen doměnky. U nás doma matka ze čtyř dětí preferovala nejmladšího bratra. On nic nemusel, byl přece malý. Museli jsme munechávat svou čokoládu, protože on ji chtěl - a byl malý, A další a další. My starší jsme to věděli, cítili a trápilo nás to. Jinak jsme se k sobě chovali všichni dobře, podle potřeby si navzájem pomáhali, ale zároveň se matce podařilo - a to jsem hluboce přesvědčená, že to bylo z její strany nevědomé a že to nechtěla - vytvořit mezi námi poměrně chladné vztahy. Já a bratr jsme si asi tak před deseti lety neplánovaně sedli, otevřeli víno a povídali si. Dostali jsme se i na dětství a na protežování jeho osoby. Co mi řekl, mi docela vyrazilo dech. Ví to od dětství a ovlivnilo to celý jeho život. Cítil se provinilý, ví, že za to nemohl (jako dítě toho smozřejmě zneužíval) a snažil se to nějak napravit, ale nevěděl jak. Oběma se nám po tom rozhovoru ulevilo. Zvláště bratrovi, opakoval to několikrát. Tohle bych asi doporučovala všem těm, kdo v dětství cítili, že jsou odstrkováni. Sednout si, popovídat, ujasnit si, jak to kdo cítí. Pokud jsou toho tedy schopni.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.