Nerozhodnost je vlastnost, která se s přibývajícími roky projevuje silněji
Ilustrační foto: Ingimage

Nerozhodnost je vlastnost, která se s přibývajícími roky projevuje silněji

9. 2. 2022

Mám si koupit ten svetr v černé, nebo červené barvě? Mám udělat k večeři špagety, nebo polévku? Mám jít na schůzku s tím mužem ze seznamky nebo ne? Zdánlivě banální situace představují pro mnoho lidí stres, protože se nedokážou rozhodnout.

Kdo nerozhodností netrpí, nedovede si představit, jak obtížné je pro tyto lidi dělat kroky, jež ostatním připadají jednoduché až banální. Jedna novinářka dlouhé roky vždy předtím, než začala psát článek, téměř hodinu dumala nad první větou. Něco napsala, pak to smazala, napsala jinou, smazala, vrátila se k té předešlé. Kolegyně z ní měly legraci, ona byla nešťastná, cítila se méněcenná, nevýkonná. V době, kdy pracovala ve zpravodajství a na její texty čekali editoři, aby je rychle mohli vypustit do světa, byla se její nerozhodnost časem v kolektivu stala velkým problémem.

Když poté začala pracovat v časopise, měla na promýšlení textů více času a naopak se stala v kolektivu hvězdou, kterou všichni chválili, jak má články propracované a bez chyb. Postupem času se z ní stala uznávaná editorka, protože málokdo tak pečlivě zkoumal texty a váhal nad každým slovem, zda je na svém místě. Když měla jít do penze, šéf ji přemlouval, ať zůstane. „Moje nerozhodnost nakonec byla považována za pečlivost, protože jsem se naučila skrývat, že jsem nerozhodná,“ říká.

Nerozhodní lidé to obecně mají v životě těžké. Málokdo totiž jejich váhání chápe, natož vítá, spíše naopak.

„Koupíme ten zájezd na léto?“
„Nevím.“
„Jak nevíš? Nechceš na to místo nebo se ti to zdá drahé?“
„Nevím, zda nepočkat.“
„Levnější to nebude, naopak. Tak si řekni, vždyť jsem tě prosil, ať se rozhodneš mezi Krétou a Rhodosem...“
„Tak to kup, jestli chceš.“
„Ale kam chceš jet? Na Krétu nebo na Rhodos? Víš, že holky, říkaly, že super je obojí.“
„Já nevím.“
„Tak Krétu?“
„Jo.“

Po týdnu. „Hele, já ti nevím, jestli jsme raději neměli koupit ten Rhodos.“
„Proč?“
„Nevím. Ale nic, no nic. Nebo jsme možná ještě měli počkat...“

Nerozhodnost je vlastnost, která se těžce odnaučuje a tudíž s ní většinou lidé bojují celý život. Slovo bojují je na místě, protože obvykle mají pocit, že jim komplikuje život. Vyměnit práci, která je nebaví za jinout? Nevědí. Co když to v novém zaměstnání bude horší?

Odejít z manželství, které nestojí za nic? Nevědí. Co když samotu nezvládnu?

Děti se ptají, jestli s nimi pojede babička o víkendu na chatu. Je čtvrtek, babička neví.

 „Babi, ty něco máš?“
 „Ne.“
„Tak my se zastavíme v pátek ve tři, buď sbalená.“
„Já ti nevím, ještě si zavoláme, jo?“

Existují už dokonce příručky s radami, jak se nerozhodnosti zbavit. Váhavost a neschopnost činit rozhodnutí je častým tématem v psyhcologických poradnách.

Expertkou na tuto problematiku je spisovatelka Suzy Welch, která prosazuje pravidlo 10 – 10 – 10. Jde o metodu, která prý dovede s nerozhodností částečně zatočit a člověk se jí může učit, ať je mu dvacet nebo šedesát.

„Jde o to, že metodu můžeme aplikovat na mnoho situací, kdy jsme nerozhodní, ať už jde o osobní vztahy nebo pracovní problémy,“ tvrdí autorka, která na toto téma napsala knihu a řadu článků. Je poněkud zbytečné zabývat se takovou poučkou, když stojíme u regálu v obchodě a přemýšlíme, které těstoviny koupit, ale když jde o důležitější věci, prý promáhá. „Předtím, než uděláme nějaké větší rozhodnutí, je dobré si položit tyto otázky: Jak se budu cítit za deset minut? Jak se budu cítit za deset měsíců? Jak se budu cítit za deset let? Ptala jsem se sama sebe, když jsem se musela rozhodnout, zda zůstat déle v práci nebo jet domů za dětmi a nedokázala jsem se rozhodnout,“ tvrdí Welch.

Otázky jí prý pomohly uvědomit si, že když zůstane, budou děti zklamané, smutné. Když odjede, bude naštvaná její šéfová. Tak se zamyslela nad tím, jak se rozhodnutí projeví za deset minut? Došla k závěru, že doma nijak, protože o děti bylo postaráno a věděla, že s nimi o víkendu vyrazí na skvělý výlet. Jenže v práci by to znamenalo, že selhala v důležité chvíli a ztratila by příležitost dostat se tam na lepší pozici. A to se mohlo projevit třeba i za deset měsíců nebo deset let. Takže zůstala.

Naopak, zůstat odmítla, když se podobná situace opakovala, jenže syn měl ve stejnou dobu důležitý sportovní zápas. Věděla, že by si i za deset měsíců a možná i za deset let pamatoval, že mámu nezajímalo, když se mělo projevit, zda je nebo není ve své kategorii nejlepší judista. Takže se tehdy na práci vykašlala i s rizikem, že šéfovou naštve. „To pravidlo je důležité, protože nás učí vidět problém v širší perspektivě. Pak nedpodléháme emocím a neztrácíme čas neschopností se rozhodnout,“ říká Suzy Welch.

Tak, až bude nejhůře, mohou si všichni váhavci zkusit položit otázky. I kdyby to nefungovalo a odpovědi by nenašli, může je uchlácholit pocit, že podobně nerozhodných lidí je hodně, když na řešení nerozhodnosti existují metody, otázky, knihy. A když člověk ví, že v tom není sám, je to pro něj vždy lepší, než kdyby si říkal: „Já jsem úplně nemožný, nedovedu se rozhodnout.“

psychika stárnutí
Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Musím si připustit, že s rozhodováním mám s přibývajícím věkem občas problém a to i v mnohem malichernějších volbách než je lukrativní dovolená. Už to v diskuzi zaznělo, mnohokrát se mi potvrdilo, že první volba, kterou moje mysl vyprodukovala, byla tou nejvhodnější. Možná je to ovlivněno podvědomým, které zaznamenalo "vítězství i šrámy" obdobných situací, možná je zde i genetický přenos zkušeností. Ve chvíli, kdy začnu kalkulovat tento dar se vytratí a šlápnu vedle.
Soňa Prachfeldová
Rozhodování je snazší, když se o něčem ví , co je cílem a proč. Těžší, když je neodkladné a dokonce s rizikem. Tam se musí vsadit na jednu kartu. Záleží na povaze člověka, co rozhodováním sleduje, co je nutné a co chce.
Jitka Caklová
18:16, 08:32: V "okopávání kotníků" jste přeborník, výš zřejmě nedosáhnete. Ale nemám nic proti, je to vaše volba, pro co se v seniorském věku rozhodujete a přináší vám to uspokojení.
Granda Nekonata
:-)
Olga Škopánová
Paní Grando myslíte ty vaše? Tak s tím souhlasím.
Vladimír Mrázek
Rozhodování je volba. To následky jsou dobré nebo špatné. Osobně si myslím, že lidé v pokročilejším věku se na základě životních zkušeností rozhodují snáze. Ale asi jde o případ od případu.
Granda Nekonata
18.16 opět došly argumenty? :-)
Eva Kopecká
Lidi by se asi rozhodovali snáze, kdyby se mohli rozhodnout opravdu sami za sebe. Jakmile je v tom jiná osoba, nutí nás to dělat kompromisy. Ten náš pak brzdí a znepříjemňuje nám ty následky a dopady. Když třeba někdo je v práci nespokojený a vyhlídne si jiné místo,kde by rád pracoval a kde by ho i vzali, pokud žije sám, tak do toho jde. Pokud má rodinu, bere na ni ohled. Například když je to spojené s dojížděním, když jsou tam jiné směny, než měl doteď, když by se musel něco učit navíc, když by měl stejný nebo trochu menší plat, zkrátka počítají se každé plusy i mínusy. Partner mu to třeba rozmlouvá, je zvyklý na staré podmínky, nechce nic nového, obává se změn i toho, že bude méně času na rodinu, děti, to se člověk asi velice těžko rozhoduje. Když jsem sám, pak jde jen o mě. Když to nevyjde, bude zkušenost. I negativní zkušenost je prospěšná. Změna je život. A prosedět ho někde v koutku s tím, že bych mohl, bych chtěl, rád bych, ale netroufal si, to by mě jednou mohlo mrzet. Že jsem něco neudělal. Že jsem mohl být někde jinde. Spokojenější. Nebo jen zkušenější. Někdo tady řekl, co mě první napadne, je dobré rozhodnutí. Asi ano. Nejde jsem četla, že člověk se má rozhodnout podle pravidla, jak bych se prostě rozhodl, kdybych nevzal v potaz žádné pro a proti. Kdybych se měl skutečně rozhodnout podle sebe a ne co mi řekne rodina, kolegové, kamarádi, zkrátka podle toho, co opravdu chci jenom já. Stejně si za to pojedu odpovědnost jen já. Jít na vysokou jen proto, že ji mají rodiče nebo že to po mě chtějí, nechat se nastrčit do funkce, kterou dělat nechci, ale dát se umluvit, protože to dělat nechtějí ani ostatní, tak mi řeknou, ty na to máš, my ti přece pomůžeme, to taky není dobře. Pokud jde o to,když si kupuji oblečení, ledničku, boty, pak samozřejmě jdu do obchodu s nějakou představou a s nějakým vlastním průzkumem. Klidně si můžu nevybrat. A přijít jindy. Ale hodinu si zkoušet svetr a zvažovat cenu, kam ho budu nosit, jestli si ho mám zaplatit z peněz, co jsem dostala k svátku nebo si ho koupit jen tak, počítat, kolik těch svetrů doma mám a zda ho vůbec unosím, tak taková zákaznice musí být poklad v každém textilu a butiku. To by měli mít na dveřích ceduli, aby se dámy rozhodovaly s ohledem na nervy prodavaček a na ostatní nakupující. Musí být opravdu úmorné i směšné vytáhnout x kusů na pult, když zákaznice holduje sportu nechám si ukázat polovinu obchodu a vzít si nemusím nic. Kupuje si jeden kus oblečení a rozhoduje se, jakoby kupovala auto? Na druhou stranu otrávená prodavačka, která je dopředu neochotná ke komunikaci se zákazníkem, aby mu doporučila, ukázala, nasměrovala, se nemůže divit, že jí odejde bez zboží. Velký talent měla má známá, již v důchodu. Omrkla váhy a míry, zeptala se, na jaký účel dáma věc hodlá obléknout a řekla, zkuste tohle. Vždy, když jsem toho byla svědkem, ráda jsem tam nakupovala i se stavila ji pozdravit, když v obchůdku nikdo nebyl, zákaznice zareagovala asi takhle. Ale něco takového já nikdy nenosila, ani doma nic podobného nemám. Jen to zkuste, za to nic nedáte. Řekla známá. V tu chvíli jsem se už těšila, protože vždycky z kabinky vylezla úplně jiná dáma, než do ní vešla. A vždycky řekla...no ono mi to sedne, to jsem tedy nečekala, no co říkáte. Byla někdo úplně jiný. Oblečení ji pozvedlo. A ta naše rozhodnutí, která uděláme, by nás měla posouvat. Jinam. V lepším případě tam, kde nám bude líp. V tom horším k užitečné životní zkušenosti, tak jsem to zkusil, nevyšlo to a zase jsem o něco chytřejší. Protože chybami se člověk učí....
Danka Rotyková
Až poslední léta jsem v rozhodování trochu pomalejší, protože jsem se zpomalila celkově. Jasně, vždyť jsem po tom toužila. Prostě když mám víc času na rozhodnutí, déle o tom přemýšlím. Ale pak se rozhodnu a už se tím nezabývám. Každé rozhodnutí má své klady i zápory, tak si vyberu to, co mi vyhovuje více. A smířím se s tím, že za to něco obětuji. Myslím, že je to i otázka zvyku. Manažeři, lékaři na operačním sále a mnoho jiných, ti se musí rozhodovat denně i vícekrát.
Olga Škopánová
Paní Grando smekám před vámi vy zřejmě vždy neomylně víte co je dobře a co špatně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.