Dlouhá cesta do Maroka
FOTO: autor

Dlouhá cesta do Maroka

3. 2. 2022

Na začátku devadesátek mně náš "komandýr" dal 14 dní volna jako náhradu za přesčasy a já jsem se konečně rozhodl, že využiji pozvání svého kamaráda do Rabatu, kde získal přes Polytechnu pozici učitele na zeměměřické střední škole. Při příchodu na marockou ambasádu jsem uviděl dlouhou frontu lidí, kteří už měli vyplněné formuláře a čekali na udělení víz. Zkusil jsem zaklepat na dveře jedné kanceláře, kde seděl mladý diplomat, a vysvětlil jsem mu, že musím vyjet ještě tento den. Podal jsem mu pas a v něm 500,- Kč. Mladík mě obdařil nádherným zubatým úsměvem, bouchnul mně tam razítko a peníze strčil do kapsy. I diplomaté si holt rádi něco přivydělají!

Doma jsem sbalil batoh, volné jízdenky a vyrazil k večernímu rychlíku do Linze. Ještě z nádraží jsem zavolal Milanově manželce očekávané datum příjezdu, aby na mě počkal na nádraží. Velký zádrhel nastal v Curychu, když jsem hledal spoj do Ženevy. Odpověď zaměstnance nádraží, že jede až ráno, slyšel jeden pán, který mně ochotně nabídl ubytování ve svém domě. Ve Švýcarsku se tohle běžně neděje, a tak jsem čekal nějaký průšvih. Ale než strávit celou noc na lavičce před nádražím, šel jsem do toho s tím, že mu případné necudné návrhy rázně vymluvím.

Až u pozdní večeře se vše vysvětlilo ! Pán byl entomolog a přivezl si svoji vyvolenou z Tibetu. Slyšel, jak říkám, že jedu z Prahy, kde byl před časem na návštěvě tibetský Dalajláma, a proto byl tak vstřícný. Když jsem mu ukázal fotografii své dcery s manželi Havlovými z jejich dovolené v Portugalsku (dcera byla na poslední chvíli vybrána za nemocnou starší zdravotní sestru), vzbudil manželku a otevřel výborné bílé víno. Ráno po snídani mne odvezl na nádraží a předal mně na cestu větší koš s jídlem. Já mu dal lahev Becherovky s tím, že to Milan jistě pochopí.

Cesta přes Francii a Španělsko byla dlouhá a únavná, ale do přístavu Algeciraz jsme dojeli jen s malým zpožděním a trajekt do Maroka na nás počkal. V Tangeru se na cizince doslova " vrhla " velká skupina nosičů zavazadel a rvali se o kufry cestujících. Dokonce i mně se snažili servat batoh ze zad, ale bez úspěchu. Někde v půli cesty do Rabatu vběhli na koleje 2 velbloudi a místní Berberové zablokovali trať na 2 hod., dokud jim vlakový personál nezaplatil požadovanou sumu. Celou cestu v kupé vyhrává hlasitá arabská hudba a zubí se na mě mladí kluci. Bojím se jít na záchod, protože bych se zřejmě vrátil do kupé bez domorodců a mého batohu. Okolo půlnoci konečně vystupuji v Rabatu celý rozlámaný a vítám se s Milanem.

Týdenní pobyt jsem si tam krásně užil, kamarád mě vozil autem po celém Maroku, a tak jsem žasnul nad rozdílným způsobem života v krásném bílém městě Casablanka, které se vůbec nelišilo od evropských měst, a středověkem v Berberských osadách. Lidé tam doslova milovali svého starého moudrého krále Hasana, který měl k Československu vřelý vztah. Přes Milanovo varování, že je oceán v květnu ještě studený, jsem neodolal a šel si zaplavat. Silné vlny a odliv způsobily, že jsem v určitém momentě plaval o život, než jsem se naprosto vysílený vyhrabal na břeh.

Na místním trhu jsem obdivoval vstřícnost prodavačů i způsob vybírání potravin. Prohlídli jsme si slepice v kleci, ukázali prstem na tu nejčilejší a za pár minut jsme ji oškubanou a vykuchanou měli v tašce. Pochopitelně jsou tam i věci, které se mně nelíbily. Za ochranu obydlí musí každý Evropan platit místním podnikavcům odměnu, jinak bude vykraden. Kdekoliv jsme zastavili s autem, okamžitě se tam objevil nějaký chlapec, který auto za 3 dirhamy ohlídal. Kdo by nezaplatil, prořízne mu ten kluk pneumatiky.

Když jsem se loučil s Milanem na perónu nádraží, spatřil jsem mladého Evropana, se kterým jsem pak cestoval v jednom kupé až do Salcburku. Ten německý mladík byl také rád, že se může spolehnou na někoho, kdo mu ohlídá věci, když potřebuje odejít na toaletu a že si může s někým po doby té dlouhé cesty popovídat. O zážitcích z Maroka bych mohl napsat mnohem více, ale jak jsem už někde napsal, nemám rád příliš dlouhé články.

můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Václav Soukup
Děkuji za nové pochvaly. Je fakt, že po 20-ti letech " křižování " Evropou se mně v současnosti dělá špatně už při pouhém pohledu na vlak a koleje.
Soňa Prachfeldová
Moc hezké vyprávění a hlavně nezapomenutelné zážitky. Sama bych si vůbec netroufli a přiznám vlakem cestovat neumim.
Jindra Hubačová
Pěkné a odvážné cestování, ale jak se znám, určitě bych dlouhé cestování vlakem nezvládla. Na druhou stranu si člověk cestu užije a hlavně hodně vidí. Děkuji, článek se mi moc líbí!
Helena Přibilová
Pane Soukup, naprosto s Vámi souhlasím, pokud jde o cestování bez cestovní kanceláře. Nicméně v případě cesty s někým blízkým, kdo sdílí moje vnímání zážitků, je to naopak obohacující. Zde mám na mysli především mého manžela. Na některých cestách nás doprovázeli i synovec a neteř a jejich vidění světa nám pomohlo danou zemi pochopit z jejich perspektivy. Cestu do pobaltských zemí jsme absolvovali s francouzským kamarádem, který nikdy nežil v komunistické zemi a jeho reakce na přeživající aspekty socialistického zřízení byly mnohdy překvapivé.
Václav Soukup
Díky za komentáře. Cestování " single " má jednu velkou výhodu a tou je, že se nemusíte podřizovat tomu druhému. Manželka by se mnou vlakem tak dlouhou cestu asi nezvládla.
Jarmila Komberec Jakubcová
Maroko jsem měla možnost projet od Západní Sahary do Marákeše a dalších královských měst. Je to velmi krásná země. Napsala jsem o cestování po Maroku několik článků na íčko..
Helenka Vambleki
Svým způsobem jsem trochu dobrodruh, ale tohle bych určitě nezvládla :-)
ivana kosťunová
Tohle je úplně jiné cestování, než s cestovní kanceláří. Libilo by se mi to, ale neměla jsem to štěstí.
Helena Přibilová
Maroko jsme s manželem rovněž navštívili. Bylo to v zimě, v horách ležel sníh a krajina byla překvapivě zelená. Děkuji za vaše zajímavé postřehy.
Zuzana Pivcová
Já jsem byla kdysi v Tunisu, i kdybych byla mladší, už nikdy bych sama nejela. Bylo to na hraně.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.