Je pravda, že se řídíte větou – lepší je opotřebovat se než zrezivět?
Ano, je to moje životní heslo. Nevím, kdo to původně řekl, ale myslím si, že se ke mně hodí. Jsem člověk, kterému to v hlavě pořád pracuje a nedá se to zastavit. Opravdu bych do věčných lovišť chtěla odejít opotřebovaná.
Měla jste takový přístup k životu vždy nebo jste ho do něj pustila až ve vyšším věku jako jeden z možných způsobů, jak zvládat stárnutí?
Zřejmě to mám po babičce. Obdivuji ji a jsem zvědavá, co zajímavého ještě o ní najdu. Byla postižená. Jako malinká spadla služce, ale ta to zatajila. Jenže babičce se při pádu stalo něco s kloubem, takže pak měla nohu o sedm centimetrů kratší. Myslela si, že se kvůli tomu nevdá, tak se vyučila modistkou, založila si obchod v Ostravě – Vítkovicích a byla tam velmi známá. Nedávno jsem zjistila, že byla deset let v čele ostravské živnostenské komory. Byly tam samí muži a jen tři ženy. Babička nakonec měla šest dětí, jsme velká rodina, která má ráda lidi, hlavně děti. Moje maminka byla taky akční a živá. Takže jsem po nich asi mnohé zdědila.
Takže babička byla modistka, dělala klobouky. Tím se vysvětluje, že je ráda nosíte a staly se vaší značkou, když v Ostravě působíte jako průvodkyně komentovaných prohlídek s názvem Vycházky pod kloboukem…
Za mých mladých časů se klobouky nenosily. V roce 1967 jsem měla jeden z prvních stetsonů. Béžový, se smyčkou staženou pod bradou. Ano, takto jsem se odvážila vyjít před ostravskou veřejnost. Potom jsem klobouky nenosila, protože manžel říkal: jestli budeš mít klobouk, nejdu s tebou. No a pak jsem se rozvedla. Dostala jsem křídla a ke kloboukům jsem se zase vrátila. Říkala jsem, si, že je naučím nosit i jiné ženy, které zapomněly, že mají nosit sukně a nebýt jako šedé myšky.
Proč se klobouky staly i motivem vašich obrazů?
Já miluju Prahu. Přemýšlela jsem, jak ji nakreslit, když už je tisíckrát různě zpracována a pak mě napadlo umístit ji na klobouk. Tak vznikl první obraz se série Evy. Vždy jde o ženu v klobouku, která má na něm zobrazeno určité město nebo jeho část. Mám Evy pražské, ostravské, havlíčkobrodskou a mnoho dalších.
Jak vznikl nápad dělat komentované prohlídky Ostravy?
Dělala jsem kronikářku ostravského obvodu Vítkovice. Říkala jsem si, že když už o nich něco vím, řeknu to i dalším lidem. A tak jsem v rámci kronikářské činnosti začala dělat průvodce, dávat do souvislosti s místy příběhy. Čím více jsem se do toho nořila, tím více se mi otevíralo větší a větší pole, o kterém jsem nevěděla, kam mě dovede.
Vycházky pod kloboukem se staly známé, oblíbené. Jací lidé s vámi chodí?
Teď převážně senioři. Každá skupina je jiná. Někdo říká: Paní Lenko, já nemůžu stát, tak kdybyste mohla pořád jít, bylo by to lepší. Někdo zase: To je dobře, že často zastavujete. Teď dělám vycházky pod klubem Atlantik, nazývají se Za příběhy lidí. Už jsem tak protáhla Ostravou okolo čtyř tisíc lidí. V poslední době se podobné akce staly módou. Vycházky začali organizovat i mladí kluci prostřednictvím facebooku, sociálních sítí. V podstatě dělají totéž, co jsme dělala já. Ale hlavní je, že mladé lidi zajímá historie, že chodí.
Jaký máte vztah k mladým lidem? Rozumíte si s nimi nebo spíše naopak?
Před lety jsem měla rakovinu prsu. Řekla jsem na radnici ve Vítkovicích, že si za mě mají hledat nástupce. Tehdy jsem se poprvé setkala s tím, že si mladí myslí, že my staří jsme nepotřební.
Jak to?
Kolegyně, kterou jsem za sebe doporučila na mé místo, mi řekla, že senioři jsou příživníci, protože za nás stát platí sociální a zdravotní pojištění.
Co vy na to?
Řekla jsem: ‚Děvče zlaté, já platím daně, sociální i zdravotní, protože v důchodu podnikám.‘ To někteří mladí nevidí, že se nesnažíme být na obtíž a stále něco státu odvádíme. Ale dodnes si pamatuju, jak mě to tehdy urazilo. A naštvalo. Když se naštvu, tak mě to nastartuje. Milé děti, dokud se k nám takhle budete chovat, já to nevzdám. Operace dopadla dobře a pak mě odchytila tehdejší starostka Moravské Ostravy s tím, že právě hledali kronikáře. Ptala se, jestli mám nějaké plány. Tehdy jsem tam začala dělat vycházky, uvolnily se mi ruce pro výtvarnou činnost.
Ale na řeči té mladé ženy jste nikdy nezapomněla, že?
Strašně mě to zranilo. Ale já nemám averzi na mladé lidi, to ne. Mám averzi na mladé ambiciózní lidi, kteří mají lokty a nemají vědomosti. Jakmile vidím, že někdo říká jen ‚já‘, je to u mě konečná. Dříve se za základ všeho považovala pokora. Nyní ambicióznost. Mladí se dnes dokonce učí, jak být ambiciózní, chodí kvůli tomu do různých kurzů, mají na to kouče. Jenže to vede k tomu, že si neberou nic z minulosti a staré lidi pak hází všechny do jednoho pytle. Myslí si, že všichni čteme jen slevové letáky a koukáme na seriály. I když, na druhé straně si to spousta seniorů dělá sama.
Čím?
No tak, úcta se tvoří jinak než poučováním nebo sekýrováním. Víte, někdy je mi těch mladých vlastně líto. Za to, jací jsou, mohou rodiče. Každý říká: ‚Chci, aby se moje děcko mělo lépe než já.‘ Ptám se jich: ‚A co si pod tím představuješ?‘ Jsou v koncích, nevědí, co říct, maximálně řeknou peníze, auto, cestování. Neřeknou: ‚Aby děcko bylo vzdělané, moudré a dovedlo rozum používat i pro jiné lidi než jen pro sebe.‘ Já si totiž myslím, že na světě nejsme jen pro sebe, pro svou rodinu, ale i pro druhé.
Jak jste vnímala změny po listopadu 1989? Byla jste schopná se přizpůsobit, využít je?
Musela jsem. Bylo mi čtyřicet, zrovna jsem se rozvedla, měla jsem dvě malé dcery a byla jsem bez peněz. Byla jsem rebel, takže jsem byla první na tapetě, když se snižovaly stavy. Na pracovním úřadě mi nabídli akorát roznášení pošty. Tak jsem začala dělat vše pro to, abych nás uživila. Když se na to dívám zpětně, podepsaly se na mě všechny chyby, které se v té době udělaly. Jen ten, kdo podnikal v devadesátých letech, ví, o čem mluvím. Ale když jsem naskočila do vlaku, musela jsem jet. Sice jedu v posledním vagoně, ale stále se tam držím.
Máte ještě nějaké plány, něco, co byste chtěla dokázat?
Zaskočil mě covid. Vidíte mě ve fázi, kdy se pomaličku dávám dohromady. Prožila jsem ho v ošklivé formě, a navíc mi zemřel partner, kterého jsem milovala. Znali jsme se třicet let a až před časem jsme si řekli, že zbytek života prožijeme spolu. Nechala jsem si v Ostravě zázemí, protože tam mám dcery a vnoučata, ale částečně jsem se přestěhovala k němu do Prahy. Není snadné začínat v tomto věku nový život. Ale zkusili jsme to. A najednou se to zhroutilo. Říkám, že jsme takový příběh Tristana a Isoldy.
Co se vlastně stalo, jestli se smím ptát?
Já zůstala sama v Praze, opuštěná v jeho chalupě. Nikoho jsem tam neznala. Kamarádka po covidu mi vozila jídlo a spasila mne. Děti mého partnera mi vozily léky. Moje dcery za mnou nemohly, visely jsme navzájem na mobilech a ony čekaly, zda to zvládnu. Byla jsem v horečkách, jednou jsem tam omdlela a nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. A přitom jsem čekala na zprávy, jak to s ním vypadá. Nedopadlo to. Lidé sice říkají, že mám hodně energie, ale mě to dostalo.
Tak to je mi líto…
Teprve se s tím vyrovnávám. Své dcery a vnoučata miluju nade vše, ale vztah s partnerem rodina nenahradí. Někdo říká, že rodina je nejdůležitější. Ano, je velmi důležitá. Ale já si myslím, že člověk by měl mít i něco navíc. Lásku, přátele. Být mezi lidmi, dělat něco pro jiné a ne se jen zavírat v bytech, v zahrádkách, v rodinách. Někdy tímto názorem lidi udivuju, ale já ráda kladu lidem otázky, na které nejsou zvyklí a čekám, jak zareagují. Mnohdy se ukazuje, že nepřemýšlejí nad životem i z jiných stránek. A tím se zase dostáváme k tomu, o čem jsme mluvily. Když lidé nepřemýšlejí, neučí se z minulosti a myslí jen na sebe, je to špatné.
Scarlett Wilková pro i60
Lenka Kocierzová se narodila v roce 1950 v Ostravě – Vítkovicích. Působila jako malířka, ilustrátorka, grafička, kronikářka, učitelka výtvarné výchovy, podnikala v reklamě. Má za sebou přes čtyřicet výstav v Česku, na Slovensku a v Polsku, její grafiky jsou součástí soukromých sbírek v zahraničí. Spolupracovala s firmou Moser a tak vznikly rytiny s jejími motivy. Její tři díla jsou uložena v Umělecko- průmyslovém muzeu v Praze. Aktivit má mnohem více a v roce 2017 za ně dostala v Ostravě ocenění Seniorka roku.
