Takový všední obyčejný den k večeru o půl šesté. Slunko už zapadlo, obloha dohasíná, ozářená ještě zbytkem slunečních paprsků. Je pátek a to je taková příprava na zklidnění a před námi nastává víkend.
Cestou z nákupu, jsem jela mojí oblíbenou trasou, přes zrekultivovanou krajinu, ve které se snoubí um a pracovitost lidí s vytrvalostí přírody, její odolností přežít i těžké zásahy do jejího života. (Fotky z 14.1.22)
Jelikož mám velmi ráda klidný víkend, snažím se co nejvíce udělat právě v pátek, abych se do sobotního rána probudila s klidem, že nic se nemusí. Ani do obchodu, ani nikam, kam se mi nechce. Proto i ráda si něco připravím, uklidím a druhý den je pohoda. Možná bude i sluníčko a dá se vyrazit někam na malý výlet. Možná bych už měla pomalu odstrojit stromek, ale když on je tak svěží a vůbec nepadá. A světýlka na něm vytváří tak půvabnou večerní atmosféru. Ještě tak najít křídu, abych mohla napsat na vstupní dveře K+ M + B. Prý takto označený dům je chráněný před vším zlým. Ovšem měla by to být křída posvěcená. No, uvidí se.
Když jsem dala řeč o vánočním stromku, našla jsem před několika dny při procházce s pejsky, jeden nádherný vyhozený stromek i s cenovkou 1000 Kč. Jaký asi byl osud člověka, který ho koupil, někam jej donesl a zase odnesl a pak zklamán jej vyhodil z auta u cesty. U cesty, kterou chodím s pejsky a občas tudy projede nějaké auto. Byl ten člověk vyhozen, nebo odešel sám zklamán? Měl jistě smutné vánoce. V mých představách se mohlo odehrát cokoli a bylo mi líto té nádherné jedličky, která byla vyhozena a nepoužita k tomu, k čemu byla určena. Určena k lásce a pohodě vánočního času.
Ve vánočním čase jsem byla i na hrobě mých prarodičů, zapálit svíčky, trochu hrob ozdobit. Cestou zpět jsem projela ulici, ve které jsem vyrůstala, ulice byla plna nás dětí, kde jsme si hrály. Chodila jsem touto cestou do školy, na čaje, na rande.
Ulice viděla mnoho z toho, co k dětství a mládí patří. Jakmile člověk udělá krůček do minulosti, vše vzápětí ožívá.
Dostala jsem k vánocům od Ježíška - vnučky - knížku Vyprávěj babičko. Řekla jsem si, že se tedy do toho vyprávění dám. Hned úvodem jsou údaje o prarodičích, našla jsem i křestní listy mé babičky i dědečka. Našla jsem i další vzácné dokumenty. Říkám si, podívám se, kde jsem se narodila, zda v Bílině nebo v Teplicích, vše člověk v hlavě nenosí, a tak jsem si šla najisto pro svůj rodný list. Můj rodný list jsem nenašla, ač jsem hledala jak divá. Dle křestního listu jsem Soňa Danuše Josefa. Proč jsem dostala tato jména, zejména první dvě, na to jsme se nikdy maminky nezeptala. Josefa to je jasné - po dědečkovi. Po mém zlatém dědečkovi, který mě učil jezdit na kole, který mě seznamoval s přírodou a který se mnou byl vždy od samého začátku až do konce. Hrdě vozil svého pravnoučka, mého prvorozeného synka. Který vždy pochválil mé počáteční kuchtění, i když se mi nepovedlo. Který byl pro mě nejlepší mužský na světě a myslím, že to pořád trvá. Protože i v těch nejtěžších chvílích ve válce, i po ní, se obětavě staral o svou rodinu, na úkor svého osobního já.
Tak se zase chystám na další vyplnění Vyprávěj babičko. Není to jednoduché se vracet a vyvolávat vzpomínky. Přesto, myslím, že je to výborné oživení vzpomínek na nejrannější dětství, na milé, kteří už tady se mnou nejsou, na ty, které tu jsou v současnosti a já s nimi. Je to i pokud chce být člověk pravdivý, nelehké, nepřikrášlovat nic, podat tak, jak to ve skutečnosti vše bylo. A jak to je i nyní.
Život jde dál, i když budou různé knihy napsány, popsány, další nepopsané stránky budou čekat. Když ne na mě, určitě na jiné. Dnové přicházejí i odcházejí. Něco odnesou, něco zase přinesou. A tak je to v pořádku. Vyprávěj babičko!
Ještě malý dovětek. Ať už jsme zmítáni v tomto občas chaotickém světě čímkoli, ať už politikou, nebo nesváry mezi národy, lhaním, či předstíráním pravdy o čemkoli, zachovejme si svoje já. Svět pokračuje a my nevíme, zda v tom lepším, nebo horším smyslu. Velmi důležité je zachovat si svoji vnitřní svobodu a čistotu a naději. Zachovejme si svoje já!
Takový všední obyčejný den, k večeru o půl šesté.
