Dva příběhy ze života rekvizitáře

Vytvářet humor není vůbec lehké, dnešní humor, filmy, divadelní představení, jsou zdaleka jiné, než dříve a není to vždy k lepšímu. I nové seriály . které vznikají jak houby po dešti, jsou po čase únavné a slátaniny. nejlepší je vypnout a vytvářet vlastní program a ani to není jednoduché. A co dneska je ?

Tak tohle je hodně důležitá věta:tady na internetu si nevidíme do tváří,z toho pohledu lze hodně odpozorovat a odhadnout člověka a tak bez přímého kontaktu může docházet k nedorozumění.

:-) Zábavné stylem Gustava Prouzy "...to není forma bez obsahu, my jsme připraveni nejenom jednat, ale i hovořit!" :-)

Paní Pivcová, víte co je zajímavé? Že ty Silvestry byly natočeny v tak zvané totalitě a všichni očekávali, že po revoluci, kdy budou mít umělci naprosto volné ruce, vypukne doslova exploze v tvorbě, že toho mají ti omezovaní a zakazovaní napsáno spousty v šuplíku. A ono se nic tak moc velkého ve filmové, natož v televizní tvorbě po revoluci nestalo. Paradoxně ta doba umělcům v zábavné tvorbě i pomáhala i škodila, oni jen naznačili (protože nesměli více) a posluchači a diváci si to domysleli a často si tam našli i to, na co ten autor vůbec sám ani nepomyslel, ale stejně tak postupovali i cenzoři, ti v těch dílech také nacházeli „pro režim nebezpečné jinotaje“, které tak vůbec nebyly od tvůrců myšleny a přesto v tak úzkém vymezeném koridoru možností vzniklo tolik krásných komedií, které obstojí v každé době a líbí i dalším generacím. :)

Pokoušet se o humor je asi velmi ošemetné, protože jsme tvorové vztahovační a kdekdo v takové situaci najde něco, co se ho dotkne. Pokud se jedná o společnost, která se zná a zná i osobu "baviče", je to asi nejlepší. Proto se mi líbily třeba někdejší 2 ročníky Silvestrů s Menšíkem, kde publikum tvořili kolegové herci atd. Film Světáci považuji za jeden z nejzdařilejších.

Paní Mužíková, když ale vezmeme zábavu takto „pod drobnohledem“, tak se u každé malé zábavné historky až po velká klasická divadelní díla dopracujeme k tomu, že je v nich někdo na tom „špatně“, že je to pro někoho trapné – někdo je tam podle některých zesměšněn. To bylo například také příčinou proč cenzura zakázala krásný film „Světáci“, protože tam byli prý zesměšňováni zedníci – tedy dělnická třída. A současná „sluníčková společnost“ tolik dbá na to, aby se v ní nikdo nemohl cítit utlačován – ponižován a napadán, tak bude čím dál těžší si dělat z někoho a z někoho srandu. Napadl mne zrovna příběh, který Bolek Polívka vyprávěl ve svých Bolkovinách. Diváci mu své příběhy posílali a on je pak v tom pořadu převyprávěl svým osobitým způsobem. Já to jen zkrátím. Na Silvestra se sešli přátelé a rozhodli se v opilosti sjet z pátého patra na lyžích po chodech dolů, ve třetím patře porazili jednu starší paní, ta byla odvezena do nemocnice. Když ti pánové vystřízlivěl a zjistili, co udělali, tak nakoupili kytici a jeli za tou paní do nemocnice, aby se jí omluvili a nějak ji odškodnili. Shodou okolností tam byl jejím ošetřujícím lékařem přítel toho člověka, který ji na těch schodech porazil a tak se ptá toho svého známého doktora, jak na tom ta paní je. Lékař ho ujistil, že paní nemá žádné zranění, ale že utrpěla nějaký psychický šok a že ji z chirurgie, kam ji sanitka původně přivezla, museli poslat na psychiatrii, protože pořád tvrdila, že ji porazili tři lyžaři u ní doma ve třetím patře jejího domu. Konec té humorné scénky. Kdybychom to chtěli rozebírat, tak můžeme úspěšně tvrdit, že ta paní byla v té scénce zesměšněna, že to není vůbec zábavné. Dnes mnoho lidí tvrdí, že takový humor je nepřípustný, že se musí jednat jen o laskavý humor, který nikoho nezesměšňuje. Nojo, ale to bychom museli zrušit z moci úřední asi 98% humoru už od doby Charlieho Chaplina, kde se lidé poprvé na plátně kopli do zadnice, protože to určitě toho dotyčného bolelo a zesměšnilo. Ano – tak to je, v komediích se smějeme například paroháčům, klamaným manželům, ale běda, když to potká někoho z nás. Lidé se smějí, když někdo cizí upadne na ledu, ale jak je nám, když to potká nás? Kdysi uváděl takový pořad amatérských „legračních“ záběrů, který se jmenoval „Tak neváhej a toč!“ nedávno zesnulý Eduard Hrubeš. Ten byl z valné části složen z pádů a lidé se tomu smáli. Jo – takoví už jsme. Já bych třeba místo kamery, přiskočil a popadl to dítě a tomu pádu zabránil. Dále - myslíte, že by se dnes někdo odvážil udělat tuto scénku, kdy je zesměšňován postižený člověk? Navíc ta scénka vychází z reálného podkladu, takový koktavý člověk v televizi opravdu pracoval. https://www.youtube.com/watch?v=WRLvuYbF3O4&t=732s To jsou tedy věci připravené, sepsané, které lze korigovat a třeba i zakazovat, ale dnes a denně se dějí věci, které nikdo dopředu nerežíroval, přinesl je život a pak byly teprve sepsány, jako v případě těch lyžařů, kteří sjížděli ty schody v činžovním domě, ti určitě neměli úmysl srazit tu paní. To samé platilo i v tom mém případě improvizování scénky Felixe. Určitě jsem to nedělal z důvodu, aby toho ředitele z toho málem ranila mrtvice. Nebo nemohu za to, že například někdo neunese kritiku. To by v takovém případě ani učitel nesměl dát nikomu špatnou známku, a že jsem jich dostal za svůj život nepočítaně a taky jsem z toho byl skoro na mrtvici. Ke správné výbavě člověka patří jak smysl pro humor, umět ho rozdávat i přijímat a pak normální psychická odolnost. Tady na internetu si nevidíme do tváří, z toho pohledu lze hodně odpozorovat a odhadnout člověka a tak bez toho přímého kontaktu může docházet k nedorozumění. Pak je tedy dobře, když jedna paní (ne zde na íčku) píše na všechno druhým jen dvě stále se opakující věty: Na příspěvky jiných: „Děkuji – potěšilo mne to! A jako odpověď na reakci jiných na její obrázky: „Děkuji za nahlédnutí a milou odezvu!“ Chová se slušně, je nekonfliktní, nikoho neurazí a je to i zábavné, právě pro tu stálost a neměnnost. Je to vlastně originální a nadčasové.:)

I můj život je protkán úsměvnými zážitky. Vždy jsem chtěla lidi pobavit, třeba i na můj úkor, ale dbala jsem na to, aby to nebyla zábava trapná. To ne. Zrovna jednu takovou akci připravuji, snad mne strach z případné nákazy kovidem neodradí. No uvidím...

Hezké

Humor máte podobný s mojí vnučkou, když byli se školkou na pobytu v přírodě, namalovala paní učitelce cosi ostrým kamínkem na auto. Doma se jí rodiče zděšeně ptali, proč to udělala ? Myslela prý, že bude sranda, ale byl z toho průšvih.

:-) :-) :-) takže nemá cenu ani začínat...