Danka (64): Po ztrátě manžela bolest trvala tři roky
Ilustrační foto: Pexels

Danka (64): Po ztrátě manžela bolest trvala tři roky

7. 1. 2022

Milé vdovy, pokud máte chuť a chcete si přečíst můj příběh, tady je. Předem bych vám na základě zkušenosti chtěla říci, že s bolestí budete žít po určitou dobu, ať budete mít pomoc jakoukoli.

U mne to bylo takto: manžel byl sice sportovec, ale od dětství měl syndrom bílého pláště, strašně se bál doktorů. To se mu vymstilo v padesáti letech, kdy měl infarkt na zadní stěně srdce.

Tehdy ho vyšetřil asi po hodině mladý lékař záchranné služby, bylo to jinak než dnes - to by ho ihned odvezli do nemocnice. Lékař mu jen doporučil, aby zašel k praktickému lékaři na kontrolu, kam samozřejmě nešel.

Pak se mu v 61 letech přitížilo, to už jsem byla důraznější a donutila jsem ho k lékařce zajít. Jeho tlak byl příliš vysoký, přesto - na prosbu manžela - jej paní doktorka do nemocnice neposlala, dostal pouze léky a první (i poslední) neschopenku v životě. Pak byl uschopněn, odpracoval 3 dny a když přišel domů, stačil si jen odložit a po chvíli nevolnosti zemřel.

Přišla jsem z práce půl hodiny po manželovi, když jsem ho viděla, nevěřila jsem, že je konec. Proto jsem volala 155, snažila jsem se o pomoc. Zakrátko přijel pan doktor, který potvrdil úmrtí, přesto jsem jen civěla a nechápala. Zanedlouho přišel domů i náš 27letý syn, který se mnou a zdravotníkem počkal na pohřební službu. Teprve, až mého manžela odvezli, teprve potom mi došlo, že už mi ho nikdo nevrátí a začala bolest, která trvala asi 3 roky.

Manžel byl dobrák od kosti, miloval nás a syna vychovával láskou. Proto jsem měla po ovdovění v synovi velkou pomoc. Zprvu jsme nepotřebovali ani jíst, jen jsme seděli a povídali si. Vzájemně jsme si dodávali sílu. Mám dvě sestry, ani jedna za mnou nepřijela - všichni věděli, že nejsem sama, že se o mne můj syn postará. Vše zařídil, nic jsem nemusela vyřizovat sama. Podotýkám, že jsem stále chodila do zaměstnání, pauzu jsem měla necelé tři dny.

To, že jsem musela mezi lidi, mi pomáhalo, zároveň mi to hodně vyčerpávalo. Dost jsem se zhubla, ale po pár měsících se tělo vzpamatovalo. Duši to trvalo déle. Dnes více než po deseti letech na manžela denně vzpomínám a ptám se ho, proč odešel tak brzy, vždyť mi tehdy bylo jen 53 let.
Přála bych všem vdovám, aby u sebe měly hodného člověka, jako jsem měla já. Jsme sice silné, ale v takové situaci potřebujeme rychle radu, pomoc i pohlazení. Pak to zvládneme a můžeme zase žít. Což neznamená, že nám manžel nebude chybět a že se s jeho odchodem smíříme. Nesmíříme se s tím nikdy! Pouze to rozumem pochopíme.

Asi jsem divná, ale jakmile jsem někde sama mezi páry mých vrstevníků, zmocňuje se mi lítost, uvědomuji si, jak jsem taky mohla žít a radovat se. Nevím, jestli závidím těm lidem a nebo se jen lituji, ale vím jen, že ta chvíle není příjemná a ubližuje mi. Hlavně se o takových pocitech nebavím s žádnou ženou, která partnera má. Nemůže se totiž vcítit do mé situace a o její rady nemám zájem.
Přeji klid a dobré lidi kolem Vás.

Danka (64 let, psáno 11 let po úmrtí manžela pro neziskový portál www.vdovyvdovam.cz)

 

 

 

Můj příběh ovdovění psychika
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.6 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Jsou to životní zlomy, pokud není člověk ještě moc starý a má rodinu a přátele, tak se snáze vyrovná , přesto přichází chvíle, kdy je člověk hluboce sám a moc se mu stýská. Neexistuje recept, jak na to, každý jsme jiný. Ale žijme i přes tu ztrátu pro sebe i ostatní. Vše je jen dočasné.
Daniela Řeřichová
Vnímám toto téma jako velice citlivé. Společnost je nastavena na mládí, krásu, radost, zdraví, výkon. Smrt začíná být tabu. Trvalo mnoho let, než se v legislativě vůbec začala projednávat otázka paliativní péče. Ještě v minulém století přitom bylo v rodinách běžné zajímat se o poslední chvíle člověka. Bohužel patřím mezi ty, které přišly po 47 letech o manžela, který byl zároveň tím nejlepším kamarádem a kolegou. Souhlasím s Dankou, že kdo neprožil tuto ztrátu, nemůže porozumět. Ale vůbec si nedovedu představit hrůzu přežít své dítě. To je bolest do konce života. Každý se vyrovnává po svém. Já jsem po počáteční rezignaci převzala štafetu naší společné práce a nepřestala pěstovat vztahy s přáteli. Velkou motivací jsou pro mne vnoučata, zájmy a plány. Stesk a slzy tu ale budou napořád. Přeji každému v této situaci, aby našel důvod proč žít.
Alena Velková
Omlouvám se za počet hvězdiček. Mělo jich být 5, protože mě článek zaujal.
Jana Jurečková
Milá Danko, já zatím manžela mám. Přesto si dokážu představit Vaši bolest i po tolika letech. Je mi Vás líto. Já jsem během svého života přišla o dcerku a dospělého syna. Opravdu nevím, jak jsem to vše zvládla a dokonce začala normálně žít. Na tuto otázku neumím odpovědět ani sama sobě....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.