Kam vedou naše cesty?
Úvodní foto: autor

Kam vedou naše cesty?

5. 1. 2022

Málokteré slovo lze vykládat tak mnohoznačně, jako slovo „cesty.“ Jak v tom pravém slova smyslu, tzn. cesta odněkud někam, až po vícero významů metaforických, jako třeba mnohovýznamové cesty životní - cesty úspěšné, občas i nějaká neúspěšná, cesty ke štěstí, do slepé uličky, cesty za snem či za poznáním. Občas ale existují i cesty, u kterých budeme později litovat, že jsme je nepodnikli, nebo se báli je podniknout. A jsou i ty cesty úplně poslední. Všechny tyto cesty nás však vždy někam spolehlivě zavedou. Záleží jen na nás, kam to bude.

Ty moje životní cesty měly mnoho křižovatek. Ohlédnu-li se zpět, musím si přiznat, že ne vždy jsem se vydal tou cestou pravou. Ale pokud jsem se už na tu, či onu cestu vydal, pokaždé jsem se snažil do nějakého cíle dojít. Pravda je, že osud vás sám na nějakou tu cestu většinou popostrčí a vám nezbývá nic jiného, než jít.

Možná si vzpomenete na dávnou písničku Petra Spáleného, který zpívá svým charakteristickým chraplákem – Kam jsme došli, kdo to ví, kdopak z vás mi odpoví?

Kam jsem to až vlastně došel? Kdo to ví? Já sám si na to netroufám odpovědět. Musel bych zřejmě absolvovat složitou a náročnou cestu kolem své hlavy a bůhví, co bych na ní všechno našel.

S obtížnými fázemi života, s náhlým psychickým zatížením a s vnitřním neklidem, který tyto stavy provází, jsem se vždy snažil nějak vyrovnat. A tak mne mé životní cesty zavedly posléze až na samý práh stáří. A umožnily dokonce v  klidu a důchodcovské pohodě realizovat ty cesty skutečné, tedy ty cesty odněkud někam. Nebylo jich ani málo, ani moc, ale všechny byly skvělé a některé i daleké a výrazně rozšířily můj zájmový obzor, i mé poznání. A obohatily mne i mou ženu o spoustu nádherných emocí.

Ale nejen to. Ony mě ještě dovedly na cestu další, na cestu zcela jinou, než byly mé předcházející cesty životní. Dovedly mě totiž až na neklidnou a věčně vzrušující cestu literární. A já se obávám, že na ní už asi zůstanu. Určitě do doby, než se vydám na tu cestu definitivně poslední.

Ale ty všechny cesty světem, které jsem spolu se svou ženou v uplynulých zhruba třiceti pěti letech absolvoval, mi přinesly, kromě čtyř vydaných cestopisů a několika dalších mých knih, i jedno velké poznání. Poznání domova. Uvědomoval jsem si to vždy, když jsme, ať už autem, či letadlem, překračovali naše hranice a mířili domů. Je až paradoxní, že se člověk musí dostat hodně daleko, třeba až na druhý konec světa, aby se svému domovu přiblížil.

 

glosa Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Paní Přibylová, vaše cesty po světě jsou úžasné a závidění hodné. Mojí zájmovou oblastí bylo Středomoří, severní Afrika a Přední východ.
Helena Přibilová
Svoje dětství a mládí jsem prožila na jižní Moravě a v té době mě vůbec nenapadlo, že bych mohla žít někde jinde a už vůbec ne cestovat. Vše se však změnilo ve chvíli, když jsem poznala manžela, odstěhovala se za ním do Prahy a následujících třicet let jsme spolu cestovali po celém světě. Z každé cesty jsem se však vždy ráda vracela domů. Také já mám tu zkušenost, že člověk na svůj domov nejvíce vzpomíná, když je od něj hodně vzdálený.
Jan Zelenka
Paní Porcalová, díky za obsáhlý koment. Báseň je moc pěkná. Já mám, krom jiných knih, vydané čtyři cestopisy a pátý je v tisku. Máte fůru zážitků a dokážete o nich i hezky psát. Mohla byste své cestovatelské zážitky případně sepsat jako takové perličky, vybočení z všednosti dnů a potěšit s nimi ostatní. Určitě by to bylo zajímavé. Díky!
Jana Porcalová
Sdílím Vaše poetické životní ohlédnutí, tak, jako všichni íčkaři. Každý si ten svůj "film života" promítáme třeba i v dlouhých nocích, jak jsem psala ve své Malé noční, motiv cesty se mi kdysi dostal i do kostrbatých neumělých veršíků Chvála toulání: Život je toulání, cesta osudem, spěcháme někam a občas pobudem. Tu výhled krajinu slunečnou zračí, jinde zas výmoly, cesta přes bodláčí. Snad je i útěkem z pouště prázdné, kde suchá nicota s nudou vládne. Mořská dálava, co srdce rozezpívá, když v sobě smutek i dotek štěstí mívá. Sladká je ztracenost nad štíty hor a skal, jako bys´v nekonečnu omámen stál. Já chválím tu touhu cestu najít, hledat svou krajinu rajskou dál, tu symfonii citů, co v sobě tají i vítr v lesích, když divoce ji hrál. Až objeví se, stříbrem ozářená, tichá a smírná ta poslední z cest, já půjdu po ní žitím unavená a šeptnu jen - dotouláno jest. Po čtyřicítce po životní "sahaře" mi bylo dopřáno díky mému zaměstnání u dráhy asi patnáct let těch skutečných toulek vlakem po Evropě a dodnes z těch zážitků žiji. Čundrem s velkým batohem (v rámci úspor z něj k snídani Tatranka, k obědu malá paštička s knackebrotem, k večeři totéž s trojúhelníčkem sýra, vylepšila jsem to "pralinkou" tj. hlt rumu s kouskem čokolády, v petce voda, nejlíp z alpského zdroje). Tak jsme jezdili v partě, ve dvou nebo i sama, nocovali ponejvíc ve vlaku, někdy ale i třeba na záchodcích, na břehu mořském, až později v noclehárnách pro mladé. Byly to jen doteky, ale krásné, od Gibraltaru až po půlnoční slunce na Lofotech, divoký Atlantik, nádherné Alpy, třeba můj milovaný Stockholm, ranní i noční (nedobrovolná) Paříž, romantická Itálie v Cinque Terre, opojná vůně alpského sena při tajném nocování v seníku u švýcarského Engelbergu. Ještě dnes z toho žiji a čtu si své zápisky z odrbaných cestovních deníčků. Omlouvám se za ten záchvat vzpomínkové "psavky", kterou ve mně pan Zelenka svými úvahami vyvolal. Dnes bych už do ciziny nevyjela, ani ne snad kvůli covidu, ale vidět třeba Eifelovku obšancovanou vojáky s kvérama... Radši jen tady u nás, doma, vždyť je tu tolik krásných míst.
Jan Zelenka
Blanko, velice výstižné!
Blanka Lazarová
Jendo, hezké. Líbí se mi např. : Žádný cíl neexistuje. Cesta je cílem a cíl je konec cesty a začátek cesty nové.
Martina Růžičková
Hezké zamyšlení. Ať se vám na cestě literární i všech dalších dobře cestuje. :-)
Jan Zelenka
ještě jednou, vám, dámy, děkuji.
ivana kosťunová
Mám nejraději cesty toulavý
Hana Polednová
Jendo, hezký článek o životních cestách. Prošla jsem jich hodně, některé bolavé, jindy radostné a doufám, že si jich ještě užiju v naší krásné zemičce. Přála bych si jen ty radostné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.