Bývalá taxikářka Olga Štolbová ani v nejtěžších chvílích nepropadla panice či úzkostem. Nemá to v povaze. Kdo ji zná, ví, že její tvář neustále zdobí úsměv.
S Olinkou se známe už přes sedm let, od doby, kdy na portále i60 začala uveřejňovat své taxistory, příběhy z doby, kdy se živila jako profesionální řidička taxi. Je pravidelnou účastnicí nejrůznějších setkání čtenářů portálu a hlavně je velmi oblíbená pro svou přátelskou povahu. Tykáme si, a to i v tomto svátečním rozhovoru.
Vánoční čas bývá často časem vzpomínkovým. Na chvíli se vrátíme o osmdesát let zpět. Jak vzpomínáš na své dětství, jaké bylo?
Tak já jsem začala chodit do školy v roce 1941. To už tady byli Němci, a protože se postupně ze škol stávaly lazarety, vystřídala jsem do čtvrté třídy hned tři školy. Nakonec jsme měli třídu v hospodě, kterou vlastnil tatínek jedné naší spolužačky, v jednom sále jsme měli lavice a tabuli, no a tam jsme se učili až do konce války.
Máš nějakou konkrétní vzpomínku na samotnou válku, zažili jste něco dramatického?
To víš, že jo. Třeba si dodnes vzpomínám na den, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Ten den byla u nás na návštěvě maminčina sestra. A když po atentátu Němci vyhlásili zákaz vycházení, pamatuji si, že tehdy zůstala u nás doma na noc, protože se bála vyjít ven. Němci pak chodili v noci po barácích a hledali, zda někdo u sebe neschovává nějaké cizí podezřelé osoby. U nás zaklepali asi po jedenácté večer, to už jsem spala a vedle mě právě ležela teta. Ti Němci se ptali, kdo to v posteli je, ale rodiče jen řekli, že tam spí děti, tak zase odešli. Ale pak jsme se dozvěděli, že v jiných bytech němečtí vojáci píchali samopaly s bajonety do postelí a peřin. A pak si pamatuji, jak již těsně po osvobození bouchal na naše dveře ruský voják, který se potřeboval dostat na půdu, odkud chtěl mít pozorovací stanoviště, protože v okolí byla slyšet střelba. Strašně jsme se vylekali, mysleli jsme si, že je to nějaký Němec, který se chce ukrýt.
O to asi radostnější byly první dny po osvobození…
No určitě. To se lidé scházeli v nedalekém parku, kde měli stany ruští vojáci. Hráli na harmoniku, lidi zpívali… Bylo po válce, všichni si oddechli a my jsme začali chodit do normálních škol. To už pak mám jen samé hezké vzpomínky, na to, jak jsme si se spolužáky hráli venku a hlavně na mou o šest let starší sestru, která byla takovým mým vzorem. Tehdy se mi zdálo, že všechno umí, všemu rozumí, já jsem jí obdivovala.
Na jaké škole si pak pokračovala, čím ses vyučila?
U mě to bylo trochu složitější. Já jsem byla v dětství skoro jako kluk, bavily mě všelijaké stavebnice, zkrátka technické věci. Já jsem si přála vyučit se soustružnicí, ale maminka mi to nedovolila. Chtěla, bych se vyučila švadlenou jako moje sestra. Jenže já jsem před svými sedmnáctými narozeninami otěhotněla. To samozřejmě byla pro maminku rána, věděla totiž, co to obnáší, protože sama měla první dítě v osmnácti letech.
Takže byla svatba?
Ano, opravdu jsem se za dva měsíce vdávala. Školu jsem dodělala jako těhotná, takže jsem se vyučila švadlenou. Můj chlapec byl o šest let starší, dostudoval obchodní školu s právním zaměřením a nastoupil na tehdejší ministerstvo hospodářství. Já jsem byla ráda, že jsem se mohla odstěhovat od našich, protože maminka byla poměrně hodně přísná, byl to takový rodinný generál. Já jsem vlastně až na své svatbě byla poprvé namalovaná a až po svatbě jsem byla poprvé v kině, protože do té doby jsme musela být vždy v devět doma. Takže já jsem si vlastně dítě přála. Po dvou letech přišla po klukovi ještě na svět holčička, byla jsem tedy asi pět let doma na mateřské.
Z tvých článků vím, že jsi pak začala pracovat jako profesionální řidička a hlavně taxikářka. Jak jsi k tomu povolání přišla?
To jsme byli jednou v kině na nějakém filmu o řidičkách na poště. A já jsem si hned říkala, jéje, to by mě bavilo. A opravdu jsem si hned začala dělat řidičák a hned když jsem ho udělala, šla jsem se zeptat na poštu, zda nepotřebují řidiče a oni mě vzali. Dostala jsem krásný skříňový vůz Praga Aero 150 a rozvážela jsem balíky. Tu práci jsem dělala sedm let a pak jsem také nějakou dobu jezdila na poliklinice se sanitou, až mi jedna kamarádka říkala, že někde přijímají taxikáře. My jsme si tehdy s mužem přivezli z Německa, kde měl příbuzné, Fiata 1500, takže jsem mohla nastoupit u tehdejších komunálních služeb, kde brali taxikáře s vlastními auty.
O své práci jsi napsala celý seriál Taxistory, kde jsi líčila nejrůznější příhody… Ale nebála ses? Přeci jen ti asi nastupovali do auta nejrůznější lidé…
Já jsem jezdívala v noci, protože za noční směny bylo více peněz, ale já jsem si strach nepřipouštěla. A vlastně se ani nic za těch deset let, co jsem taxikařila, nic nebezpečného nepřihodilo. Možná jednou, když jsem vezla tři pány v náladě, tak ten, co si sedl vedle mě mi při cestě položil ruku na koleno. Já jsem zastavila, řekla jsem, že to tedy ne, ať okamžitě vystoupí, tak se nakonec ten pán vystřídal s jedním, co seděl vzadu, ten se mi pak omlouval...
To jsi asi tehdy prožívala hezké období, ne?
No, ono to zas tak idylické nebylo. S manželem jsem se musela po osmi letech rozvést, protože si v práci našel jinou ženu. Já jsem se pak po roce vdala podruhé, vypadalo to na šťastné manželství. Měli jsme společné koníčky, začali jsme dokonce společně dělat horolezectví, takže jsme lezli po českých horách a často i po Tatrách, což bylo moc hezké období. No ale nakonec ani toto manželství nevydrželo, muže okouzlila o dost mladší žena, takže jsem zase zůstala sama. Asi po čtyřech letech jsem si pak vzala dalšího muže, vdovce, který byl moc hodný a milý člověk, ale protože byl silný kuřák, tak poměrně brzy, v pětašedesáti letech, zemřel. To už jsme tehdy taxikařinu pustila, pak jsem ještě rozvážela pár let droždí a v pětapadesáti letech, v roce 1990, jsem šla do důchodu.
Důchod a ještě sametová revoluce, to asi byla pořádná životní změna?
Já jsem tedy v těch prvních dnech revoluce měla nějaký divný pocit. Bála jsem se, jak se to vyvine, protože jsme dobře věděli, jak to dopadlo v osmašedesátém. Ale když se pak otevřely hranice, tak jsem samozřejmě hned toho využila, protože jsem už nepracovala, a navštívila pár zemí, Německo, Itálii, Kanárské ostrovy. Já tedy nemám ráda moc moře, raději chodím po horách, takže těch zájezdů k moři jsem zase tolik neabsolvovala…
Každopádně jsi doteď velmi aktivní, nevynecháš žádnou akci, kterou organizují naši Íčkaři, ale hlavně, pokaždé, když se potkáme, máš dobrou náladu a neustále úsměv na rtech. Jak si udržuješ takovou skvělou fyzickou i psychickou kondici?
Ani nevím, nic zvláštního pro to nedělám. Asi jsem optimistická od narození. Nebo možná - zbytečně se nenervuji. Když třeba něco nestíhám, řeknu si - nevadí, zítra je taky den. Mám ráda společnost, scházím se s přáteli, chodím na vycházky s partou seniorek. Setkání s přáteli mi vždy dodá spostu nové energie a dobré nálady. Ráda jsem chodívala do kina, divadla, moc ráda jsem četla, ale to už nemohu, protože trpím degenerativní chorobou očí a je docela možné, že jednou budu i slepá. Moje maminka totiž také oslepla, byla osm let slepá, takže jsem se musela o ni starat…
Myslíš sama někdy na to, že přijde konec, bojíš se smrti?
To víš, že na to občas pomyslím, ale nijak si to neberu. Musíme tam všichni, jen bych si přála, aby to bylo v poklidu, ve spánku…
Máš ještě nějaké přání, něco, co bys ještě chtěla zažít?
A víš, že nevím? Opravdu, žádné speciální přání nemám, jsem spokojená s tím, co mám a co dělám.
