23
Rok 1968. Poklidný čas v patnácti. Dušan se pomalu těší na prázdniny. Mají partu, schází se po odpoledních a po večerech, dělají táboráky, sami si k nim vymýšlí program, krátké scénky, písničky s kytarou, anekdoty, prostě dokáží se zabavit. Občas si to dokážou zpestřit již nějakým tím cigárkem, sem tam hltem piva či vína, samozřejmě o těchto věcech rodičové nemají nic vědět. O vůdcovství v jejich partě se snaží dva starší kluci a vychází jim to zhruba střídavě. Nakonec to jeden z nich vzdává a vůdcem party se stává Monky. To je samozřejmě přezdívka a nikdo ani vlastně neví, jak k ní přišel. Je borec číslo jedna. Nejlépe zvládá lov ryb, vždy přináší nádherné pstruhy, z lesa nosí neuvěřitelné množství hub, není místa v okolních lesích, které by neznal. Není pro něj problémem zajít do lesa již ve čtyři ráno.
Na koupališti je opět borec číslo jedna. Předvádí se pochopitelně před děvčaty, ale má na to. Jednoho pátečního večera je v ulici svíca před svatbou. Jelikož se jedná o dobré známé, dostávají výslužku v podobě několika láhví vína. Dušan s partou je v zákoutí likvidují a jelikož je již začátek prázdnin, spí ve stanech, aby byli trochu z dosahu rodičů. Ti stejně když chtěli, tak si je vyhmátli. Jako v tomto případě. Některý z rodičů zjistil, že dostali víno. Průšvih byl na obzoru. Byli již ve stanu a chystali se spát. Zpravila to zatím jedna facka a další účtování má být další den. To Dušana však zachránila jeho pěkná sestřenka, která ráno přijela s tetou na návštěvu. Ten včerejší problém nějak zapadl stranou a tím byl i pro později vyřešen.
Dušanova sestřenka byla stejně stará jako on, možná o nějaký ten měsíc mladší. Na svůj věk však vyspělá a pohledná dívka. O tom se několikrát na vlastní řádně vykulené oči přesvědčil, když ji tajně ráno pozoroval, jak se převléká z nočního úboru a svá, sice ještě dívčí, leč již krásně tvarovaná ňadra vkládá do košíčků podprsenky. Nebyla ale první nahou dívkou, kterou spatřil. S velikou zvědavostí si prohlížel již před dvěma lety veliká ňadra jedné mladé Polky ve Vídni, když tam byl tehdy na návštěvě a pozoroval ji v koupelně při mytí. Nenápadným okýnkem, které bylo umístěno velmi šikovně přímo naproti oknu od koupelny a které mu ukázali dva studenti, kteří u jeho tety bydleli. Když si některá koupající se dáma zapomněla zatáhnout přes okno závěs, měli pánové zajímavou podívanou.
Byli to dva bratři, studenti z Iránu, kteří měli velmi nezvyklá jména, tak si je Dušanova teta pojmenovala po svém, jednomu říkala Džimi, druhému Many a oběma dohromady pak říkala Indiáni, popřípadě Peršani. Bylo jim kolem dvaceti, když se s nimi Dušan seznámil. Velmi rád navštěvoval jejich pokojík. Měli tam na tehdejší dobu perfektní gramofon a magneťák, poslouchali Beatles a Rolling Stones, měli spousty časopisů Bravo, některé mu dali a on je pak pracně provážel přes hranice, stejně jako některé gramodesky. Vůbec takové věci vozit přes hranice byl velký problém. Dokonce ani obnošené boty v kufru nesměly být baleny do rakouských či jiných zahraničních novin a na hranicích je celníci zabavovali.
Džimi i Many měli tehdy také prázdniny, ale oba si museli sehnat nějakou práci, aby si přivydělali na studie. Jejich otec byl sice údajně milionář, ale peníze na studia svým synům posílal pouze během školního roku a každé prázdniny si museli přivydělat sami. Dělali různé náhodné práce, někdy i dost těžké a náročné, jako například stěhování nábytku. Many odjížděl na nějakou pracovní brigádu do Norska neboť neměl takové štěstí jako Džimi, který si našel dívku z bohaté rodiny, která jej celé prázdniny živila a finančně zabezpečovala. Jinak si oba občas vypůjčovali od tety, když bylo nejhůř, ale nesměl to vědět strýc. Teta na ně byla moc hodná a oni k ní byli velmi pozorní a galantní, každou chvilku jí přinesli nějaký dárek, hlavně Džimi a to nejčastěji v té době, když chodil s onou bohatou dívkou. Také si občas uzobli něco stravy co našli u tety v kuchyni, když se vraceli pozdě vyhládlí z nějakého flámu. Zpočátku to Manymu dělalo problém, neboť jejich náboženství jim nedovolovalo jíst všechna jídla, ale časem se přizpůsobil a Džimimu to nedělalo potíže nikdy.Dušanova sestřenka se jmenovala dost nezvykle na české poměry, Ingrid. Jak tak spolu ten první den jejich příjezdu seděli v kuchyni a povídali, tak dostal nápad. Ona totiž byla před pár dny na návštěvě ve Vídni, kde měli také ještě jinou rodinu, byla hezky ohozená západním stylem, zkrátka vypadala jako cizinka a ten jeho nápad spočíval v tom, že ji v partě představí jako sestřenku z Vídně. Hned se na tom spolu domluvili, ona německy uměla docela obstojně, a jako že zná také již pár slov česky. Také nápad hned po obědě, kdy šli spolu na koupaliště, realizovali. Všem ji představil jako svou sestřenici z Vídně. Kluci se začali hned samozřejmě před ní předvádět, prostě vyšlo to všechno senzačně.
Večer s nimi seděla u ohně, moc nemluvila, sem tam něco česky, mezi sebou s Dušanem prohodili pár slov německy a ostatní z toho byli dokonale vedle. Hlavně Monky. Ten se do ní očividně na první pohled zamiloval. Hned druhý den ještě před snídaní jí přinesl z lesa plný košík hřibů praváků. Během dopoledne jí nachytal několik pěkných pstruhů. Pořád se kolem ní točil, pořád je zval někam do lesa, všechno možný vymýšlel, jen aby byl co nejvíc v její přítomnosti. Dušan ji měl na starosti, tak většinou musel chodit s nimi. Po týdnu Ingrid odjela domů a slíbila, že ještě během prázdnin přijede, neboť se jí na prázdninách moc líbilo a zřejmě se jí Monky také zalíbil víc jako jiní. Domluvili se ale s Dušanem, že než příště přijede, že všem prozradí, že není z Vídně, ale ze Strážnice, aby se nemuseli pořád přetvařovat. Tak se také stalo. Ale co se nestalo: oni mu to prostě nevěřili. Za tu dobu co byla s nimi, si na to tak zvykli, že odmítali skutečnost, že je ze Strážnice a nevěřili tomu. Byli zkrátka přesvědčeni o tom, že je z Vídně a jinou alternativu odmítali. Zvláště pak Monky. Ten Dušanovi vynadal, že si z něj dělá srandu a přislíbil mu kvůli tomu řádný výprask. Musela je tedy nakonec po svém návratu přesvědčit sama. Byli z toho ještě řádnou chvíli vedle. Jejich lásce s Monkym to ale vůbec nevadilo a začali spolu chodit. Tím také prakticky nastal úplný rozpad party a prázdniny byly také najednou zkaženy okupací země, Ingrid zase odjela a pak se několik let neviděli. Monky ji byl ještě párkrát navštívit a nakonec se spolu rozešli.
,,,
Ingrid bydlí s manželem a dvěma syny na okraji Vídně v pěkném malém domečku. Emigrovali pár měsíců před Dušanem. Dověděl se to ještě doma, ale nic bližšího. Pak dodatečně sehnal kontakt, a to až se nastěhovali do Vídně. Jejich první setkání zde bylo radostné a zpočátku byl u nich každou chvilku. Měli o čem povídat a na co vzpomínat. Po své poslední návštěvě a poté co se nedobrovolně odpoutal od Aničky, Dušan na nějaký čas opustil Vídeň.
24
Pobýval převážně v Torontu a také se zúčastnil jedné expedice v málo probádaných oblastech Jižní Ameriky. Byla to pro něj celá řada nových zkušeností a poznatků. Řadu z nich později uplatnil i v podnikání a ve své přednáškové činnosti. Svou samotu a pocit opuštěnosti po nádherně prožitých chvílích s Aničkou kompenzoval stále rozmanitější činností a pracoval téměř dvacet hodin denně. Projevilo se to také z části na výši jeho konta, které až překvapivě rychle rostlo. Jediným obdobím, které by se dalo nazvat mírným povyražením, byla společně strávená mikrodovolená, jak ji Franta nazval, kterou spolu prožili pár dní na jednom z malých ostrovů poblíž Austrálie. Byl to vlastně Frantův nápad.
Jednoho dne mu zavolal do Toronta, že když má teď takové různé nápady, ať vybere nějaké exotické místo na zeměkouli, kde se dá relativně v klidu prožít pár dní a nemít běžné a nudné starosti. Samozřejmě dodal, že Dušan se nedávno zmínil o rostoucím kontě, že by to pochopitelně měl financovat, neboť konto jeho vykazuje občas nepříjemné výkyvy k nižším částkám. Tak jej ujistil, že určitě něco vymyslí a také mikrodovolenou brzy absolvovali. Bylo to opravdu příjemné zpestření jejich života, i když to bylo vlastně jen pár dní. Nechybělo však ani české dobré pivo, které pro ně nebyl velký problém si sehnat, ostatně takové věci si bral vždy na starost Franta.Společnost lidí, s nimiž se tam stýkali byla různorodá, nechyběla ani pěkná mladá děvčata. "Ať tyto nádherné dny nikdy nekončí a zůstaneme tu navždy", zvolal Franta při přípitku poslední večer před odletem. Jeho slova se však nevyplnila, druhý den onen půvabný ostrov opustili.
Franta pobyl s ním ještě pár dní v Torontu a poté se vrátil do svého Mnichova. Předpovídal, že ho čeká perná práce, měl podepsat smlouvu na spolupráci se Svobodnou Evropou. Dušan ještě v Kanadě nějaký čas zůstal. Vídeň opět spatřil až téměř v předvánočním čase, neměl již nikde stání a s přibližujícími se vánočními svátky měl nutkání vrátit se do Rakouska a také pevně doufal, že konečně bude mít nějakou zprávu od Aničky, což k jeho obrovské radosti bylo skutečností a první zpráva od ní jej ve Vídni skutečně čekala.
... téměř po deseti letech, Dušan vypráví
1
Je rok 1989. S Aničkou jsme manželé a bydlíme v pěkném domku na okraji Vídně. Shodou okolností nedaleko od místa kde bydlela moje sestřenice Ingrid, která je již několik let rozvedená a žije se svými dětmi a nějakým novým přítelem kdesi na venkově. Ještě ani nemám její adresu, ale slíbila, že až dá trochu do pořádku své rodinné záležitosti, že se nám brzy ozve. Naše dvě děti, syn Karel a dcera Eva, si hrají ve vedlejším pokoji. My s Aničkou popíjíme odpolední kávu a sledujeme v televizi zprávy. Ty jsou pro nás den ode dne zajímavější. Konečně i v Československu se něco děje. Celá východní Evropa se mění. Berlínská zeď, symbol rozděleného světa, je zbouraná, Gorbačovova perestrojka se stává minulostí. Konec vlády jedné strany v Československu. Václav Havel byl v Praze zvolen v prosinci prezidentem.
,,,
Nepředstavitelné se stalo skutečností. Zhruba před měsícem jsem byl na dva dny ve své staré vlasti. Poštěstilo se mi to, v co jsem již nedoufal. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Vstřebával jsem všechny informace od svých známých. Jaké to bylo v Praze, jaké to bylo v Brně. Demonstrace na Nesvoboďáku, jak jsme brněnské náměstí kdysi nazývali a kde jsme také něco prožili. Komunisté byli nuceni vzdát se své neomezené moci, vzniklo Občanské fórum a na Slovensku VPN.
Karel Kryl zpíval na Václaváku hymnu s Karlem Gottem. Jaroslav Hutka byl jeden z prvních, co se vrátili. Dramatické změny vzaly rychlý spád. Mezi Rakouskem a Československem zmizely ostnaté dráty. Do Vídně byly vypravovány zdarma vlaky, davy mých krajanů se vydaly nahlédnout do sousedního Rakouska. Zdarma pro ně byla také městská doprava. Denně jezdily do Vídně také desítky autobusů, na hraničních přechodech se tvořily dlouhé fronty. Setkal jsem se s několika dávnými známými. Na tři dny k nám přijel Ruda a my spolu celé tři dny slavili.
Fredy a jeho dobří přátelé nás zvali do útulných vináren, slavilo se, zpívalo. Častými hosty jsme byli v První brněnské osvěžovně ve Vídni - U Beneša jak u maminky - na Grangasse kousek od západního nádraží. Ještě před revolucí i v socialistickém Československu se začínaly dít lehké změny. Kdo nedostal devizový příslib a měl příbuzné nebo známé v zahraničí, mohl si nechat poslat valuty na banku a soudruzi jej nechali vycestovat na tolik dní, kolik peněz měl k dispozici. Vždy jsme se s Rudou domluvili a já mu poslal peníze. On byl známý majitele, co měl ve Vídni onu zmíněnou hospůdku, jež zval První brněnskou osvěžovnou a kde se scházela velmi pestrá klientela. Když se vynechají štamgasti, což byli především čeští emigranti, dalo se tam setkat třeba i s předními českými a slovenskými herci, když náhodou projížděli Vídní, chodil tam i Antonín Panenka coby „rakouský“ fotbalista, častým hostem zde býval jeden Čechoameričan, který tolik toužil po návratu do Prahy, ale než se mu to podařilo, skončil v Americe náhodnou smrtí, byl zastřelen při nějaké potyčce, s kterou ani neměl nic společného. Tak skončil chudák Pavel, který miloval Prahu, dechovku a vepřovou se zelím.
Vedli jsme spolu nejeden hovor o jeho vztahu k bývalé vlasti. Byl emigrantem z první vlny po roce 1948, kdy odešel s rodiči z Československa a prakticky celý svůj život žil v Americe. Vyprávěl mi, jak jezdí dlouhé míle v neděli před polednem do jedné české restaurace, kde dostane k obědu vepřovou se zelím a knedlíkem, takovou, jakou by si dal jen v Čechách.
V této hospodě jsme se s Rudou též seznámili s jedním starým pánem, který žije sice od narození ve Vídni, ale předky měl na Moravě. Ten nikdy nepokazí žádnou srandu, je to neobyčejně veselý a společenský člověk. Dost často se vzájemně navštěvujeme, Anička si ho také velmi oblíbila a to ani nemluvím o našich dětech, které chodí do Prateru nejraději s ním. Ostatně on to tam má kousek, bydlí na Dresdnerstrasse, která nebyla pro Aničku a později také pro mě před lety neznámou ulicí.
Pokračování...
