20
Slyší jen tři slova, ta tři slova vyřčená pomalu a velmi tiše. „Je po všem.“ Ještě jednou to Anička opakuje. Dívá se před sebe prázdným pohledem. Tvář má ještě uplakanou, ale v očích již nemá slzy. „Dušane, je konec, dnes odpoledne, nedávno, před chvilkou, nic nechápu, mluvila jsem na ni, vnímala mě, měla chvíli otevřené oči a doktor mě ujistil, že ji nic nebolí a pak najednou, musela jsem odejít, slyšela jsem, že musím být statečná, bylo to strašné. Teď už je po všem, Zuzka svůj boj nevybojovala. Cítila jsem, že chtěla, moc chtěla, její oči ke mně promluvily, nebyla v nich bolest, bylo v nich odhodlání, tak proč, proč ten zápas musela prohrát? Proč zrovna ta moje malá holčička, jediný poklad co jsem měla?“
Nevěděl co má říci. Stál naproti Aničky neschopen slova, neschopen pohybu. Dívala se na něj, ale tak nějak jakoby mimo něj. Přistoupila k němu blíž, objal ji, z očí jí znovu vytryskly slzy. Dlouho plakala a on ji jen držel a mlčel. V takové chvíli nebylo vhodných slov, která by ji utěšila, nevěděl, je-li vůbec vhodné v takovém okamžiku něco říkat, tak ji jen držel v objetí. „Musím být statečná. Je to strašné, ale musím to zvládnout, musíme to zvládnout, budeme na to přece dva.“ Ujistil ji, že určitě, že rozhodně není sama se svou bolestí. „Sama se s tím musím srovnat, ale jsem teď strašně ráda, že tě mám.“ Ani se neptal, jestli chce kávu a uvařil dva šálky pořádně silné. Nic nenamítala a pomalu upíjela ze svého šálku. Byla statečná. Najednou byla neuvěřitelně realistická a statečná. V tomto okamžiku to nebyla již jen matka, která přišla o své dítě, ale statečná dospělá žena, která si dovede poradit i s takovou situací.
Uklidnila se. Všechno mu pověděla i s podrobnostmi a požádala ho o zařízení pár maličkostí. Telefonovala do Feldkirchu, pak odešla do pokoje něco hledat. Uvědomil si, že vlastně nikdy nemluvili o Zuzančině otci. Je to snad zvláštní, ale nikdy o něm prakticky nepadlo ani slovo. Bylo to všechno tak překotné, rychlé a částečně zmatené, že na všechny detaily nezbýval asi čas. A vlastně na tom dříve ani nezáleželo. Teď však ano. Anička se vrátila z pokoje a jakoby věděla, co se mu honí hlavou, pravila: „Je ještě někdo, koho se to možná týká. Ale nevěděl téměř, že žije, nemusel by vědět ani že je,“ najednou se zarazila a to slovo nebyla schopna vyslovit. Sáhla do skříňky a vytáhla nějakou láhev koňaku. Podala dvě skleničky, sedli si proti sobě a oběma je nalila plné.
„Dušane, já tomu pořád nemohu uvěřit, že už tady nikdy nebude, že už mě nebude zlobit, že se spolu nebudeme smát, že si nebudeme hrát. Já tomu prostě nemohu uvěřit. Já vím, budu si muset zvyknout, já to všechno vím, zažila jsem již všelijaké těžké chvíle, ale vlastní dítě, to je nad mé chápání. Ty jsi velmi hodný, že se mě nepokoušíš jen utěšovat, prostě se s tím budu muset chtě nechtě smířit a čím dřív to překonám, tím lépe. Jsem ráda, že jsi tady, že budeš nablízku, ale něco se bude muset změnit.“ „Volal Fredy,“ přerušil ji, „bude znovu volat ještě jednou, o ničem nevěděl, tak jsem ho informoval, samozřejmě jsem netušil...“
„To je v pořádku, to je dobře.“ Pořádně se napili ze svých skleniček. Najednou Anička pravila, že už tady nemůže zůstat. Že musí pryč. „Dobrá, já myslím, že máme řešení,“ řekl. „Nemusíš tu zůstávat, víš, že Fredy stejně chtěl, abychom se k němu nastěhovali.“ „Ano, pojedeme hned dnes večer. Jdu si nachystat nějaké věci.“ Zůstal sedět u stolu a myšlenky se mu honily hlavou. Co všechno se může přihodit prakticky za pár měsíců, týdnů, dní. Zazvonil telefon. Anička na zvonění telefonu nereagovala, zvedl tedy sluchátko. Byl to Fredy. Bez přípravy ho informoval o tom, jak se věci mají. Chtěl mluvit s Aničkou, odložil tedy sluchátko a šel pro ni do pokoje. Stála u okna, v ruce měla velkou cestovní tašku a dívala se ven. Řekl jí, že volá Fredy. Kývla a šla k telefonu. Většinou mlčela, po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Nakonec řekla jen souhlasné ano a zavěsila. Otočila se k němu a sdělila mu, že Fredy zítra přiletí, že nabídl pomoc ve vyřizování všelijakých nutných formalit s úřady.
Tón jejího hlasu se pak najednou trochu změnil. Byl důraznější a rozhodnější než ještě krátce předtím. Vzala ho za ruku a řekla něco, co v této chvíli opravdu nečekal. „Teď se musíme na nějaký čas rozejít. Vrať se k sobě, odleť do Kanady, odjeď do Mnichova, prostě udělej, co uznáš za vhodné v nejbližší době udělat. Já nechci, abys již byl v těchto chvílích spjat s mou minulostí a také se smutnou současností. Hodně jsi mi pomohl, nevykládej si to zle, ale prostě bys u toho všeho, co bude následovat neměl být.“ Dušan se na ni nechápavě podíval a v té chvíli ničemu nerozuměl.
„Musí to tak být. Mělo by to tak být. Nezlob se na mě, vlastně chci aby to tak bylo. Později to určitě všechno pochopíš. Ztratila jsem své dítě, které jsem nadevše milovala, miluji tebe, ale něco mi našeptává, že bude mnohem lepší, když si to teď všechno odbudu sama. Bude to tou nejsmutnější tečkou, která uzavře jednu z kapitol mého života.“ Nechápal, nevěděl co si o tom teď má myslet, ale natolik již Aničku znal, že věděl, že svá slova myslí naprosto vážně a určitě k tomu musí mít důvod. Ano, její slova byla natolik přesvědčivá, že se ani nesnažil něco namítat.
21
V prvních týdnech emigrace dostává Dušan dost často dopisy od svého bratra. Zase vytahuje ze schránky jeden z nich. Není to poprvé, co mu v něm vyčítá emigraci a problémy, které své rodině, tím myslel především sám sebe, způsobil. Krátce po roce 1968 se jeho bratr dosti změnil. Začal dělat odborářskou a později i politickou kariéru. K jeho největšímu překvapení vstoupil do KSČ a byl stále aktivnějším členem. Jejich názory se začínaly velmi lišit.
Rodiče si sice mysleli svoje, ale nic mu nerozmlouvali. Věřil, že spíš pochopili jeho a s jeho emigrací se smířili. Od útěku za hranice se s nimi setkal jen jednou, když je soudruzi za ním pustili, aby mu emigraci vymluvili. Oba věděli, že je to naprosto zbytečné a ani by to nikdy neudělali, ale využili toho, aby ho mohli navštívit. V klidu si vysvětlili situaci a jejich vztah se nikterak nezměnil, i když si pak pouze dopisovali a občas si něco poslali. Jiné to však bylo s bratrem. Ten měl pocit, že Dušan všem zničil budoucnost a že je brzdou v jeho komunistické kariéře. I takové věci se stávají. Přestože měl dříve jiné názory, byl najednou k nepoznání. Dušan bral realitu takovou jaká byla. Jen jednou se pokusil mu v dopise všechno vysvětlit. Dle jeho reakce usoudil, že jakékoliv vysvětlování je již zbytečné. Nikdy nic řádně nepochopil.
Když zemřel otec a Dušan nemohl přijet ani na jeho pohřeb, zase mu bratr všechno začal vyčítat. V tom okamžiku opravdu pochopil, v jak hrozném světě to vlastně žijí. Sám sobě také začal vyčítat, že je všechno tak jak je, ale nedalo se nic dělat. Mamince pomáhal, jak jsem mohl a byl šokován tím, když mu bratr napsal, že od kapitalistického ztroskotance žádnou pomoc nepotřebuje a že on a strana se o ni postarají. Nevěděl, jestli se má smát nebo jestli má brečet, zvláště když se časem dověděl, že bratra zajímají jen pitky s jeho stranickými soudruhy, se svou ženou že se rozvedl a posléze to dotáhl až do funkce okresního tajemníka KSČ. K Dušanovi se přestal hlásit a veřejně ho odsoudil. Soudruzi mu za to tleskali. O maminku se zajímal také čím dál méně, měl přece strašně málo času, musel jezdit střílet do Židlochovic, oslavovat stranická výročí, vítat sovětské delegace, organizovat schůze a hlavně pořádně pít. V v tom posledním dopise mu sdělil, že se ho jednou provždy zříká, že si dal dokonce změnit příjmení, protože to jejich bylo podle něj moc německé a on si je dal změnit na jiné, které znělo více sovětsky. Tento svůj hrdinský čin musel se svými soudruhy náležitě oslavit a zapít.
Zanedlouho se Dušan dozvěděl, že z této bujaré oslavy jel namol opilý v autě a zabil se nárazem do stromu v první zatáčce. Bylo mu ho líto. Zůstal mu ve vzpomínkách takový, jaký byl ještě v dobách jejich dětství a snad i mládí. To si docela ještě rozuměli. Vycházeli spolu dobře až do doby, než se dal tvrdě na politickou kariéru. Dušan nikdy nepochopil, co jej k tomu vlastně přivedlo a byl z něj nadšený jen jeho tchán, který srdečně vítal sovětské vojáky za okupace v roce 1968 a byl z něj nadšený až do té doby, než se rozvedl a opustil rodinu. Od té doby jeho tchán začal nadávat na komunisty a tím začal mít potíže s režimem. Nic mu nepomohla ani jeho orientace v osmašedesátém a vítání okupantů. Obraz Stalina, který měl celá léta pověšený v obývacím pokoji, vyhodil jednoho dne na smetiště. Od kriminálu jej zachránily snad jen jeho dřívější zásluhy, ale vyvázl jen o fous.
Jediná maminka všechno těžce nesla, zdraví jí také moc již nesloužilo a jeho tragickým koncem se ještě zhoršilo. Dostala se však z toho. Když ovdověla teta v Čechách, maminka prodala domek a odstěhovala se za ní. Často Dušanovi píše a on stejně často odpovídá a je rád, že se k tomu rozhodla. Po bráchovi zůstaly dvě děti a švagrová ji s nimi občas navštěvuje. Jak rád bych ji také jel někdy navštívit.
22
Sedí ve vlaku do Mnichova. Rozešli se s Friedou a on musel na chvíli někam vypadnout. Vydal se za Frantou. Bylo to nedlouho po tom, co mu Franta oznámil, že se seznámil s Karlem Krylem na nějakém večírku. Kryl spolupracoval se Svobodnou Evropou, kde měl Franta několik známých a při nějaké příležitosti mu byl představen. Byl z toho celý vedle, neboť si okamžitě zavzpomínal na zážitky s jeho písničkami ve staré vlasti a hned mu o tom musel referovat. Pozval Dušana a slíbil, že ho s ním při nejbližší příležitosti seznámí. Co slíbil, to také plní a hned druhý večer po příjezdu do Mnichova se s Karlem setkává. Samozřejmě u toho nechybí kytara a večer se pořádně protáhl.
Dušanova smutná nálada po rozchodu s Friedou se mísí s radostí z tohoto setkání. Je pořád co povídat, je pořád co zpívat. Zjistil, že Franta udržuje styky s několika známými emigranty z bývalé vlasti a také mu jich při pobytu několik představil. Tento jeho pobyt v Mnichově byl nabitý různými společenskými událostmi, návštěvami pivnic, restaurací a některých kulturních stánků. Alespoň se lépe vyrovnal se svými problémy. Když se dařilo, dokázali ještě s Frantou popojet. Několik lahví dobrého vína pro ně dva nebyl žádný problém, to zvládali během pár hodin, občas si dopřáli i dámskou společnost a k největšímu překvapení patřilo, když se jednou ráno probudil ve Frantově ložnici s pohlednou atraktivní černovláskou, o níž později zjistil, že je manželkou nějakého vysokého důstojníka americké armády. Kdy a kde se s ní večer seznámil a jak se dostali k Frantovi, to už se mu nepodařilo vypátrat.
Byl nejvyšší čas opustit Mnichov a svého hostitele a vrátit se do vídeňské skutečnosti. Netrvalo však dlouho a Franta se objevil ve Vídni. Jejich pánské jízdy, také někdy doplněné o dámskou společnost, několikrát uskutečnili i zde. Znali spoustu dobrých lokálů, od obyčejných hospůdek po noční kluby, tak si trochu povyrazili. Frantu jen hrozně mrzelo, že mu nemohl oplatit kousek s americkou paničkou. Pravil však, že příště se to určitě povede a probudí se v jeho ložnici s dámou nejméně z význačného šlechtického rodu.
,,,
Dušan pomalu projíždí vídeňskými ulicemi a stále přemýšlí nad posledními Aniččinými slovy. Nevěří tomu, že by tak najednou, jak se objevila, měla i zmizet z jeho života. Nezbývá mu než věřit tomu, že ví co dělá. Ví, jak jí je a její přání plně respektuje. Po příjezdu domů pouští televizi. Zase je řeč o Praze. Téměř celou noc nemůže usnout, poslouchá rádio, poslouchá Svobodnou Evropu, Londýn, Hlas Ameriky. Všude je toho plno. Komunistický režim v socialistickém Československu poslal dramatika Václava Havla na čtyři a půl roku za mříže.
,,,
Pokračování...
