Kdo někdy pracoval v evidenci majetku, tak ví, že v době, kdy ostatní si už nosí do kanceláří různé ukázky z pečení na vánoční svátky, tak lidé od DKP a ZP mají před sebou plánované inventury, které se konají zpravidla k 31. 12. každého roku a že jim ty opravdové svátky nastanou až po inventarizaci a závěrečné zprávě.
Do toho bývalo železným zvykem, že ke konci roku vždy podniky dostaly nějaké prostředky na nákup uměleckých předmětů. Pro naši velkou organizaci – ČSP, to platilo tedy dvojnásob.
A tak se stalo, že jsem jednoho adventního času navezl z DÍLA spousty uměleckých předmětů do malého skládku v kancelářské budově s tím, že rozdělení na pobočky provedu až po svátcích. Bylo tam doslova k nehnutí. Znovu jsem si vše překontroloval podle seznamu, tedy jen na počet kusů. A bác - jeden kus chyběl, pak jsem to tedy vzal ještě jednou a pak ještě jednou - to už podle názvu děl. To mně zabralo asi dvě hodiny, stále jsem si myslel, že jsem se jen přepočítal, že nic nebude chybět, ale opak byl pravdou. Jak jsem to počítal z kterékoli strany – jeden kus chyběl. Výsledek? Byl jsem zpocený jako sviňa a chyběla busta s názvem „Myslitel“. Bylo to nejtěžší dílo, tedy na váhu – asi mramor, už jsem si vzpomněl – je to ta „hlava paňáci“ - „Myslitel“ – a za 15 tisíc – tehdy to byly velké prachy.
Tak to je tedy rána, ta busta byla určena jen pro nějakého našeho ředitele pobočky, to by „ňákej čičmunda“ v kloťáku nedostal. To musel být taky „hlavoun“, aby se pozvedla úroveň myšlení v dané ředitelně v souladu s posledním sjezdem KSČ a nyní je ten „paňáca“ někde v pr. . . . - tedy přesněji – „je mi ukradej“, ale mám dohodu o hmotné odpovědnosti, tak bych ho musel „zacálovat“ do poslední koruny. A tak lituji, proč si raději nevystačili s Leninem? Pak zase má hlava hoří pod návalem strachu a myšlenek, jak z toho ven? Ale jak se to mohlo stát, když jsem všechno odvezl a teprve tady při přepočítání to nesouhlasí, a na toho „paňácu“ si přesně vzpomínám, jak jsem ho nesl, byla ho jen hlava, ale vážil skoro jako celá Růžičková, konec srandy – jen fakticky - tedy ve skladu bezpečně byl.
Co nyní? Volat policii, nebo to nejdříve všechno promyslet – hlavně nepanikařit – pěkně dýchat a . . „a žádná kaše se nejí tak horká, jaká se uvaří“ – na nic jiného si od tety Kateřiny ze Saturnina nevzpomínám. Jak je to vůbec možné, to jsem se zbláznil, jinak to není možné? Ano – jedna učitelka zpěvu mi to předpověděla, že se z toho věčného smíchu jednou zblázním – jo - je to tu a zrovna rodině pod stromeček. Ale, že je to originální dárek – to tedy asi je, ale tak to nemůžu přece nechat – já to nevzdám.
Kdysi dávno jsem chtěl chodit na uměleckoprůmyslovou školu, dokonce mne tam doporučil i ředitel naší školy, měl jsem tedy „tlačenku“, ale já, když jsem tam nesl své práce a viděl práce tamních žáků po chodbách, tak jsem od zkoušek pak utekl, ale nyní ve mně začala vrtat myšlenka: „Ty to nikam hlásit nebudeš a přes vánoční svátky tu zkoušku složíš nyní, ty to zvládneš, ty na to máš. Nouze naučila Dalibora housti a ty jen „uhňácáš“ tu bustu." V tu chvíli bych byl tedy raději dělal třeba něco komornějšího – myslel jsem si tehdy na „ na Zrzavého“ - toho znáte – jak chodil po Praze v tom roztomilém kulíšku. Proč se někam neztratil on – když se pořád tak toulal? Proč ta hlava? To je hora materiálu. Jo - na takové „Spící bárky“ bych si troufl „z voleje“ potřeboval bych jen pár pastelek a čtvrtku a snad bych někde vyškrábl i trochu talentu a při nejhorším bych za tři stovky koupil reprodukci – mají je na Vinohradské ulici – už jsem si to lakoval růžově, ale tohle – to je hmoty?
Mramor jsem zavrhl hned úvodem – „ Paňáco, pojednám tě jen v sádře a budeš držet jazyk za zuby“. To by znamenalo si sehnat hlínu a odvézt to do bytu 2+1 k manželce a dvěma malým nezbedům na svátky. Jak to ale navlíknout, aby spolupracovala? Kdyby to byl třeba Lenin – tak že je to dar do podniku v Moskvě, s kterým ( страховая компания ) máme družbu, ale tohle nesmí vypadat jako Lenin – je tam v dovětku napsáno Cicero. Jak na to, když už se mnou manželka loni vyběhla, že jsem si tam přinesl inventární kartičky a vlídně mne instruovala: „Nemysli si, že si budeš práci tahat domů, tady se věnuj mně a dětem!“ A malého Míšu (2) posadila zároveň s tím vykřičníkem v roztomilých tepláčkách doprostřed těch kartiček na gauč – ten je začal hned třídit podle svého – prostě k zulíbání. To asi tedy nepůjde – hlava dál šrotuje, „Myslitel“ v mé hlavě, hlína a sádra v domě po kobercích i v cukroví a ještě prý přijede maminka Alenky. To by se mé umělecké JÁ nedostavilo – to bych nebyl umělecké tvorby schopen, tak jak to tedy udělat?
Měl jsem kamaráda, kterému jsem se svěřil jen částečně, ten byl sochař, dokonce si myslel, že to má být překvapení pro bráchu a udělali jsme to za jeden den spolu v jeho ateliéru podle nějaké encyklopedie. On sochal a já vařil a naléval jeho a jeho múzu Martu šampaňským. On to pak převedl do sádry už sám o pár dní později. Inventury – tak ty dopadly dobře, protože „Myslitele“ – tedy jeho imitaci jsem tam odvezl jednoho dne po pracovní době a ti úředníci – ta komise neměla tušení, jak má ten pravý myslitel vypadat – prý tam ani nebyla – udělalo se to jen podle faktur. V podniku byl tou dobou jen jeden – a který, to už víte, že ano? :)
Já - pak asi za měsíc zase přišel do toho skladu, abych si ty umělecké předměty rozepsal, jak je dám na pobočky, a když jsem si ještě odskočil na záchod, tak tam na mne čekal on – nefalšovaný „MYSLITEL“, za dveřmi toho skladu. Měl to prý být hezký vtip na malinkou minutku od majetkového likvidátora – mého kamaráda. On ho schoval (prý jen na chvilku) do skříně a pak měl důležitý telefon o požáru v nějakém podniku a na vše v ten moment zapomněl a odjel tam.
Ptáte se jistě se mnou - a jak se do toho skladu dostal – jak se zmocnil „Myslitele“? Je to prosté: Já jsem sice pokaždé, když jsem si šel pro další věci do auta, ten sklad zamykal, ale protože jsem se potil, tak jsem si otevřel dveře na balkon a on – šprýmař z vedlejší kanceláře přes sousední balkon i s „Myslitelem“ přelezli to hrazení. Že toho šprýmaře to stálo nějakou korunu za to umělecké dílo, které si od nás musel povinně koupit, kamarád sochař se až dodatečně dozvěděl celou pravdu, to je vám určitě jasné. Měl jsem poznamenanou vánoční dovolenou, jedinou radost mi udělala tchyně – nepřijela. Ale zase později mi dal tento příběh i příležitost na něco s dobrým koncem si zavzpomínat v důchodu a vám tím nyní třeba jen malinko pozměnit tvar úst do úsměvu.
Pokud se to povedlo, tak budu rád, když ten úsměv věnujete někomu ve svém okolí.
