Canyoning
FOTO: archiv Aleny Velkové

Canyoning

16. 11. 2021

Zdá se, že už jsem dosáhla věku, kdy mě muži začínají přirovnávat k ovoci. Prý jsem zralá žena. Zatím nevím, kde jsou hranice mezi jednotlivými stádii nezralosti, zralosti či přezrálosti, ale tiše doufám, že ještě nejsem zralá vyhodit na kompost.

Rozhodně si myslím, že být zralou ženou je výhoda. Je to totiž věk, kdy místo slova musím, znám už jen slovo můžu. No, vlastně jedno musím stále existuje: musím toho ještě hodně stihnout. A že toho je…

Letos se mi podařilo ze seznamu odškrtnout canyoning. Už dlouho jsem po této aktivitě pošilhávala, ale vhodná situace nastala až nedávno na dovolené na Madeiře, kde naštěstí (nebo možná bohužel) v mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by mi řekl: „Podívej se do občanky a nikam nelez.“ Ne že bych do toho šla po hlavě a neporadila se s místními instruktory, ale ti mě ubezpečili, že většina přihlášených jsou začátečníci v mém věku. Jen se mi nepodívali do té občanky…

A pak přišel den D nebo spíš den C. Po vydatné snídani nás naložili do mikrobusu a šup do hor ke kaňonu. Tam nám byly vydány neopreny, boty, přilby, jakési postroje a pokyn, že je přísně zakázáno do neoprenu čůrat. Takto vyzbrojeni a poučeni jsme vyrazili na dvou kilometrovou, údajně báječnou cestu kaňonem, na níž nás čekalo pětkrát slaňování vodopádů, ze tří vodopádů skok a pětkrát sklouznutí. Hned první vodopád měl patnáct metrů. Nechtělo se mi věřit, že ten provázek, co na něm visím, mě může udržet. Udržel. Jenom jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem si přeci jen tu snídani neměla dávat…

Mezi jednotlivými vodopády jsme se brodili někdy i po pás ve vodě, přelézali balvany a stromy. Vše v poměrně svižném tempu, neboť účastníky zájezdu byli moji údajní vrstevníci: třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci. Instruktoři byli milí, usměvaví a po cestě nás motivovali osobními rozhovory. Aby řeč nestála, zeptal se mě jeden z nich zrovna ve chvíli, kdy jsem přelézala balvany:

„What´s your job?“
„Já už nepracuju. Jsem v důchodu,“ odpověděla jsem ledabyle a nenápadně se snažila popadnout dech.
„NE!“
„Jo, jo. Už mám i pět vnoučat.“

Když se dozvěděl, kolik mi je, vykulil na mě oči, trochu zblednul, nabídl mi rámě a v šoku mě vedl asi deset metrů za ručičku jako paní kněžnu, a ještě mi při tom udělal foto. Pro jistotu. Co kdyby bylo poslední… Poté došlo na celkem pohodový sjezd z vodopádu ve dvojicích. To už nenechal nic náhodě a raději si mě vzal pod ochranné křídlo. A protože to byl fešák, připadalo mi, že v tuto chvíli je můj věk vlastně zase výhodou. Kdy se mi taková šance znovu naskytne, že? Naštěstí mě brzy opustil a já už tím pádem nemusela mít zatažené břicho. Mohla jsem si trochu vydechnout a přestat předstírat, že adrenalinové sporty vyhledávám s železnou pravidelností. Jenže vydechnutí bylo pouze iluzorní. Čekal nás nejtěžší úsek. Skok z místa. Z výšky tří metrů přesně doprostřed jezírka.

„One, two, three – granny jump!“ povzbuzoval mě se smíchem.

Mně teda moc do smíchu nebylo, protože skála nebyla kolmá, ale naopak dost šikmá, takže skok vyžadoval velký odraz, a to v neoprenu není úplně snadná záležitost.

„Čtyři, pět, šest – nejsem žádnej Šemík, ty srandisto!“ pomyslela jsem si, i když slovo srandista nebylo přesně to, co mě v danou chvíli napadlo. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem skočila.

Po dvou strastiplných hodinách jsem se přeci jen dočkala… Byli jsme opravdu, ale opravdu na konci. Naštěstí na konci cesty, ale ne sil. Jejich zbytek jsem totiž potřebovala k poslednímu nelehkému úkolu, kterým bylo dostat se všelijakými břišními tanci a jinými kroutivými pohyby z neoprenu. Teď visím kdesi na Madeiře v kanceláři na nástěnce a ukazují mě jako příklad nerozhodným turistům:

„Nebojte se. Když to dala ona, tak už to dá opravdu každý!“

Slaňování se mi ale zabílilo a zdá se, že lézt dolů už umím. Jenom se ještě potřebuji naučit, jak se leze nahoru. Což je další bod mého seznamu. Na kurz horolezení se přihlásím hned, jak mě přestane všechno bolet.

Vždyť věk je jen číslo.

Můj příběh Podzimní soutěžení 2021
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Polednová
Tak tohle bych nedala. Obdivuji každého, kdo se někam vrhá, šplhá, padá /padákem/ atd.
Zdenka Soukupová
Aleno, klobouk dolů. Tohle bych asi nedala.
Alena Velková
Děkuji všem za milé komentáře.... Pane Vrbo, zase jste mě pobavil. I mě se párkrát stalo, že mi bylo sděleno, kdy a v kolik se mám dostavit na letiště, ale kam se letí jsem se dozvěděla až tam... Doma se občas všichni chytají za hlavu, když vyrážím klidně i sama...to je právě ten půvab vyššího věku, že si to můžu dovolit a doma mi nepláčou děti...na těch pár dní si rodiče holt ta vnoučata rozeberou :-)) Čas neúprosně běží, tak je třeba ho využít, než začnou nemoci...
Martin Vrba
Jo – jste príma žena, asi i do nepohody. Jo – také jsem byl dobrodružné povahy, často mne kamarádi brali rádi i někam, kam bych se sám nikdy nevypravil z pudu sebezáchovy. Pak jsem raději zůstal jen v základním táboře a oni šplhali po skalách a já jim tedy vařil a dělal srandu. Ale po jednom zážitku v Tatrách (někdy ho do ÍČKA napíšu) s nadcházející manželkou jsem pochopil, že už jen samotný společný život v nástrahách civilizace bude pro oba adrenalinovým zážitkem a definitivně jsem se lehkovážného způsobu života vzdal ve prospěch dětí, aby nebyly sirotky. Manželka totiž ne, skáče padákem, zdolává oblaka v balónech, občas se někde v cizině i ztratí, na malé lodi při prudkých vlnách omdlí, ale je stále plná optimismu a když ji kamarádka zítra zavolá, že sehnala bezva zájezd na Jižní pól s názvem „Ve stopách Roalda Amundsena“, tak jen řekne: „V kolik že je sraz a zda si má vzít bikiny nebo tentokrát jednodílné plavky“ a když ji kamarádka odpoví: „Tentokrát budeme úplně bez“, tak odpoví: „Jo – to asi nepůjde – už je nemám tak pevná“.
VANDA Blaškovič
Paní Velková, no toto! Nádhera! Článek má šťávu, aby ne, když jste takový adrenalin zažila a perfektně popsala a vyfotila. Gratuluji možná i k výhře! Při čtení jsem se fakt bavila. Děkuji a zdravím! Vanda
Věra Ježková
Hezky napsané, ale nic pro mě.
Blanka Lazarová
Muselo to být super. Do některých věcí už ale nejdu. Jsem ráda, že držím pohromadě. Ale možná bych se ukecat dala. Je to pěkně napsané, těším se na další akce.
Helena Přibilová
Paní Velková, máte můj obdiv. Já bych se do podobných aktivit nepouštěla ani v mladším věku.
ivana kosťunová
Úžasné a ještě vtpně popsané - taky smekám
Soňa Prachfeldová
Velký respekt !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.