Více než modelky ho baví dámy s vráskami. Fotograf Adolf Horsinka portrétuje staré lidi
Fotograf Adolf Horsinka. FOTO: Soňa Zapletalová

Více než modelky ho baví dámy s vráskami. Fotograf Adolf Horsinka portrétuje staré lidi

17. 11. 2021

Kdo by se chtěl dívat na starou bábu? To jste měl přijít, když mi bylo dvacet. Ne, já nechci… Tyto věty slyší fotograf Adolf Horsinka často. Více než mladé modelky ho totiž zajímají tváře, které mají vrásky, a oči, v nichž jsou vepsaná dlouhá léta radostí i trápení.

Je to náhoda nebo záměr, že je vaše jméno často vidět u fotografií starých lidí?
Jsou fotografové, kteří rádi fotí mladé holky. Baví je to, vidí v tom smysl. Já raději fotím starší lidi. Focení modelek se téměř vyhýbám. Jsou krásné, umějí se tvářit, ale to je všechno. Ta fotka je pak krásná, ale placatá. Ano, fotka je vždy placatá, ale přesto mám pocit, že když je na ní starý člověk, tak má hloubku a je víc než jen něčí obrázek.

Jak se fotí staří lidé?
Mně se s nimi pracuje dobře. Mnoho z nich se cítí osaměle, málokdo si s nimi povídá. Takže po určité fázi ostychu jsou nakonec rádi, že za nimi někdo přišel. Pro mně je jejich focení spojeno s tím, že často poslouchám jejich životní příběhy. Otevírá mi to jiný pohled na svět.

Ale přece jen, není obtížné přesvědčit starší dámy aby se nechaly fotografovat, když se často už necítí být hezké, přitažlivé...
Samozřejmě, že od starých lidí slyším věty typu: kdo by se díval na starou bábu? U nás není tradice fotit staré lidi, nefrčí tady rodinné portréty. Když si chce mladá rodinka nechat udělat krásné profesionální fotky, představuje si pod tím obvykle, že půjde do parku, bude se smát a vyhazovat do vzduchu barevné listí. Ale že by vzali babičku, dědečka do ateliéru a nechali si udělat rodinný portrét, který si pak pověsí nad krb? To u nás není zvykem. Je to škoda.

Stává se vůbec, že si lidé nechávají profesionálně vyfotit nejstarší členy rodiny?
Nedávno za mnou přišel známý vyššího věku a nechal se portrétovat se svou paní. Fotky si nechali vytisknout a darovali je dětem, vnukům. Mně to přijde hezké. Když jsem chodil na střední školu, vyfotil jsem si maminku. Ona mě měla ve čtyřiceti, takže v té době už byla ve vyšším věku. Tvrdí, že ta fotka není lichotivá, ale já se na ni dívám moc rád. Myslím, že pro děti či vnuky je důležitější, aby si babičku pamatovali v tom věku, v jakém ji znali, aby měli fotku z té doby. Je to přece víc, než si schovat fotku babičky, když jí bylo dvacet, sice byla krásná, ale pro nás se k té fotce nevážou žádné vzpomínky.

Jenže žijeme v době kultu mládí, krásy…
Ano. Právě proto si myslím, že je dobré uvědomit si, že když je někdo starý, neměl by se za to stydět a podceňovat se. Vrásky přece nejsou vada na kráse. Obvykle to pak stejně končí tak, že babička sice říká, že rodinný portrét kazí, protože je stará, ale nakonec je první, kdo si ho prohlíží a má radost. Mladší generace se tak může naučit vnímat stáří jako přirozenou součást života. Jenže teď si málokdo tiskne fotky. Jsme zdegenerovaní tím, že pořád vše fotíme, snímky máme v mobilech nebo počítačích, pak počítač klekne, fotky se ztratí. Myslím, že by neškodilo naučit se zase pár fotek si vytisknout, pověsit nebo uložit do alba, čas od času si je prohlédnout. Vždyť jich nemusíme mít tisíce.

Změnil nástup chytrých telefonů, tedy to, že lidé díky nim mají možnost neustále vše fotit, vaše řemeslo, tedy práci profesionálního fotografa?
Když jsem dříve fotil svatby, udělal jsem několik filmů a lidé dostali, řekněme, šedesát obrázků, ze kterých si udělali fotoalbum. Teď jim pošlu tři sta padesát obrázků a oni řeknou: jenom? Já na to: co s takovým množstvím fotek budete dělat? Potkám je po čase a oni říkají: měl jsi pravdu, jednou jsme to sjeli na televizi s rodinou, pak jsme si to ještě jednou prohlédli a pak jsme se na ně roky nepodívali. Dříve jsme si z dovolené přivezli dva filmy a udělali si album s třiceti fotkama. Dnes si jich lidé každý rok z dovolené přivezou tři sta, takže jich časem mají tolik, že je nebaví si je prohlížet a stále jim přibývají další. Dříve se říkalo: co Čech – to muzikant. Dnes platí: co Čech – to fotograf.

Nyní vychází publikace složená z vašich portrétů obyvatel domova seniorů. Jaká to byla práce?
Knížka Tváře a osudy je složená z fotografií obyvatel ostravského domova seniorů Kamenec. Vznikla na popud vedení domova ve spolupráci s novinářkou Scarlett Wilkovou, která k fotografiím napsala krátké příběhy. Byla to příjemná a zajímavá práce. Většina lidí samozřejmě zpočátku přistupovala s obavami a lehkou nedůvěrou, ale nakonec to bylo moc fajn.

Kde ještě je možné vaše snímky vidět?
Pro společnost PostBellum, která provozuje databázi Paměť národa, jsem fotil pamětníky, kteří mají vzpomínky na to, jak probíhala listopadová revoluce roku 1989 v Kopřivnici a tamním podniku Tatra. V prosinci tam bude zahájena výstava, půjde o panely s portréty a krátkými příběhy.

Stát se fotografem byl sen nebo náhoda?
Mě bavilo kreslit, chtěl jsem dělat komiksy. Ale nebyl jsem natolik technicky zdatný, abych mohl nakreslit to, co vidím. Zjistil jsem, že možností, jak se realizovat, je fotka, ale nevzali mě na střední uměleckou školu. Absolvoval jsem tedy tříletý obor fotograf, ale chtěl jsem maturitu, tak jsem se na střední uměleckou školu hlásil znovu. Vzali mě, absolvoval jsem ji celou od začátku. Výhodou bylo, že na učilišti jsem se naučil techniku, řemeslo, takže jsem měl technické základy a mohl jsem už pracovat především s pocitovou stránkou fotky.

Co následovalo pak?
Začal jsem pracovat pro ostravské regionální redakce, pak jsem odešel na volnou nohu. Fotografování se věnuju už jednadvacet let, živím se tím, fotím nejrůznější témata, ale v poslední době mě nejvíc baví portréty. Přednáším teď na střední umělecké škole v Ostravě o základech digitální fotografie a snažím se studentům vysvětlit, v čem je fotografování starých lidí krásné. Nedávno jsem jim vyprávěl o tom, že  fotograf Steve McCurry, který dělá vynikající portréty, říká, že základem fotografie jsou oči. A právě v očích starých lidí vidíme všechno. Když se navíc k takové fotce přidají písmenka, text, člověk si ty oči spojí s konkrétním příběhem, je to krásná práce, která má podle mě smysl.

fotografování rozhovor
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
NO nevím,dnes mnoho žen ani ve vyšším věku jako stařeny nevypadají.
Soňa Prachfeldová
Mám radost, že se věnuje čas a umění i starším lidem, ze kterých mluví jejich život , jaký prožili. Na fotkách jsou krásní lidé.
Martin Vrba
Dnes existují programy na internetu, které podle vaší fotografie vytvoří vaši podobu za 10, 20, 30 let. Původně to bylo prý vynalezeno pro potřeby kriminalistiky. Pro pěkné každodenní hezké probuzení by mělo být vynalezeno konečně zrcadlo do koupelny, u kterého by si i rozespalý člověk (dědek) dokázal na jeho boku nahmatat kolečko, které by ho otáčením v koupelně vrátilo do minulosti v takové podobě, kde by se sám sobě ještě líbil a měl tak chuť prožít s elánem toho mladého věku celý den. V současné době při ranní hygieně, kterou už nepřeháním, protože se na sebe nevydržím dlouho dívat, tak pak po snídani raději ulehnu rychle ještě zpátky do pelechu, abych tomu krásnému novému dnu oslavujícímu krásu nedělal ostudu. Žádnou oblibu ve stařenách nemám, touto úchylkou netrpím, to se raději jen kouknu na chvilku na ten pořad, kde vystupují někde u moře v teplých krajích doslovní krasavci a krasavice. Nebo vyloženě na stránky pro dospělé. Ale na některých starších ženách obdivuji tu sílu, když to stárnutí zvládají s humorem a mám je chuť za to políbit. Tedy i s tím, že si je ve své fantazii dokážu představit, jaké byly jistě krásné za svého mládí a dokonce to uvěřím i těm, které jsem znal a jejich krásu jsem nikdy dříve neobjevil, ale ten jejich smysl pro humor mi umožní se vedle nich taky cítit lépe, tedy dokud nebude vynalezeno to zrcadlo, které mi bude lhát, že jsem stále ten nejkrásnější.:) :)
Lenka Kočandrlová
Já se taky nerada fotím,čím jsem starší,tím méně. Tak nějak je mi líto,že na té fotce už není vidět děvče jako květ,jak se uvnitř cítím,ale nějaká vrásčitá stará osoba,co mi skoro není podobná.....
Blanka Lazarová
Děkuji za pěkný článek k zamyšlení.
Dana Puchalská
Velice milý a pohodový rozhovor. Děkuju.
Danka Rotyková
Souhlasím s panem Horsinkou. Taky moc ráda pozoruji maminku a její oči, které vypráví. Naštěstí si pamatuji hodně z trablů, kterými prošla. Byla bych radši, kdybych tohle prožívala ve dne a ne v noci. Pak mám spánek přetrhaný a nejsem v pohodě. Ale duševně jsem s mamkou v pohodě, už tomu všemu rozumím a chápu.
Elena Valeriánová
Pan fotograf mi mluví z duše. Krásná slova a krásná práce. Já vím, že mé fotografie z pečovatelského domu jsou nedokonalé, ale i tak si myslím, že ta moje "práce" má význam.
ivana kosťunová
Já zase ráda prohlížím ruce. Paní na obrázku č. 4 má ruce krásné, a hrdé držení hlavy. Přímo mě láká znát její příběh. Nádherný portrét.
Elena Valeriánová
Krásné portréty, článek jsem ještě nečetla a už se na něj těším.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.