Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka

Starost o rodiče a prarodiče je velice komplikovaná záležitost. Kdo nezažil, nemůže posoudit. Ono se to lehce řekne, ale zkusil někdo přebalit ležícího člověka? Ani v LDN to nedělá jedna sestra. Vy ho totiž nezvednete, pokud on nepomůže....A neustále pročůraná postel, protože nejste dost rychlí..měli jsme štěstí, že nám po roce vyšlo umístění mé tchýně s demencí v DD.. péče příkladná, babičku nakrmili, přebalili, jezdila jsem dvakrát týdně na návštěvu, opravdu tam měla všechno...ale vím, že to takto není všude. Bylo to státní zařízení. V soukromém jsem viděla suchou housku s čajem, kde pokud nejsou příbuzní, tak člověk umře asi hlady. Další komplikací může být, že děti jsou víc nemocní, než jejich rodiče, někdy je ani nepřežijí. Taky se stává , že i ti téměř nemohoucí prostě k vám nechtějí, chtějí být ve svém domově a tam umřít. 7 let jsem jezdila právě z tohoto důvodu za mým starým ovdovělým tátou. Nakonec jsem byla ráda, protože s ním by mi asi doma ztroskotalo manželství. Vztahy jsou opravdu někdy komplikované a je potřeba zapomenout na vše zlé (dle Jitky stíny minulosti), někdy si rodiče za to, že se o ně děti nestarají mohou prostě sami.

Dobrý den, když byla Petra Procházková provdána za Afghánce a žila tam, někdo místní jí řekl: Vy jste zvláštní lidi, své staré rodiče dáváte a domovů pro seniory a psy si berete do postele.

Onemocněl tatínek, rozhodla jsem se starat se o něho. Milovala jsem ho a vážila. Před Babišem vláda mi určili 2tisíce. Řekla jsem na úřadě, že z toho nevyžijeme. Že jim tatínka přivezu, oni ho nakrmí, promluví, přebalí, já půjdu do práce / když nemohl být sám/. Pak si ho převezmu. Řekli o domově důchodců. Odpověděla jsem, že mi tatínek řekl, že at ho radějí zbavím života, tam nepůjde. Požádala jsem o papír, že mi nepomůžou, že nechci být tahána po policii a soudech, kdyby se něco stalo. Otec byl přímý, dobrosrdečný, chytrý člověk, procestoval celý svět. Paní odešla, za čas se vrátila, přidali. Tatínek byl ležící na posteli. Před smrtí mi řekl, že at mu odpustím, že jsem se kvůli němu vrátila, že mi zkazil život. Ne, byl to můj jediný český chlap, kterého jsem milovala - zlatý táta. Nikdy bych toho nelitovala.

Musím ještě podotknout, že někdy i sobeckost rodiče dokáže situaci zkomplikovat, ale to jsou zase jiné příběhy.

Vůbec nevadí zda je jeden z jižních Čech a druhý ze severních. Důležité je, aby alespoň v jedné rodině, "nepřekážel", nebyl na obtíž. Chudoba, či bohatství, nebo-li standard či nadstandard v tomto smyslu bohužel hraje roli. Zářným příkladem ohledně tohoto "problému" je film z roku 1981 Pozor vizita. Už před čtyřiceti lety to byl problém a jak vidno, je čím dál větší.

Pane Vrba když se dva potkají na sudiích v Praze a jeden je z jižních Čech a druhý ze severních tak pokud chtějí uzavřít manželství tak jeden nutně musí své rodiče opustit. Už v Bibli je psáno i přilne muž k manželce své a opustí rodinu svou.

Paní Skopalová, moje sestra odjela do USA v době, kdy už v Praze jezdily ruské tanky. V té krátké uvolněné době „Pražského jara“ si vyjednal a dostala se na postgraduální studium na Harwardovu univerzitu (jako první Češka) a v té době nám bylo skoro jasno, že ji už neuvidíme, otec se roku 1989 a našeho setkání již nedožil. Nikoho z rodiny nás za ní v době okupace nepustili, tedy vůbec nikam na západ. Jinak moje děti už procestovaly skoro všechny kontinenty, dokonce tam i studovaly a pracovaly, ale protože žijeme v té velké rodině, tak si vzájemně pomáháme a v případě potřeby zaskočí někdo z mladších za tetou nebo strýcem. Omlouvám se, že jsem se asi špatně vyjádřil, ale psal jsem to s důrazem na to, že pro některé děti je velký problém se postarat o svoje rodiče a třeba dávají přednost svému hmotnému zajištění a já jsem chtěl zdůraznit, že i v celkové chudobě lze poskytnout v rodině to základní, ale to neznamená, že bych chudobu nějak povyšoval nad bohatství, to určitě ne, naopak peníze to mohou i podpořit a zajistit, ale priority jsou to hlavní, aby člověk pro bohatství nezapomněl na to nejdůležitější - tak jsem to myslel. Možná máte pravdu, že jsme na sobě opravdu i závislí, ale je to krásná a ušlechtilá závislost, tedy jedna z mála závislostí. :)

Pane Vrba to, že jste jako rodina byli chudí mě rmoutí přesto všechno si nemyslím, že chudoba či bohatství určují kvalitu rodiny. To, že nikdo z Vás nemohl do zahraničí považuji spíš za nezdravou závislost na původní rodině. Moji bratři i moje děti strávili docela dlouhý čas různě po světě a nemáme se proto méně rádi.

Paní Skopanová, je mi přes 70 a často si vzpomenu na svou původní rodinu. Malý byt ve Vysočanech, později jsme dostali 3 pokojový v Praze 10 na sídlišti, pořád všichni na jedné hromadě, občas z toho byla i ponorková nemoc, ale když někoho třeba čekala ve škole zkouška, tak mu ráno přála ráno celá rodina úspěch. Narozeniny a svátky jsme honosně neslavili (na Vánoce jsme si šetřili celý rok), nebyly na to peníze – na stáří si to nyní vynahrazujeme. Když jela třída na hory, tak jsme nejeli, „onemocněli jsme“ neměli jsme na to peníze, ale doma byla větší sranda, když tedy nebyl zrovna někdo nemocen. Když šel někdo k zubaři na pohotovost, tak mu dělal zbytek rodiny doprovod. Skoro bych řekl, že naše rodina vymyslela sitcom. My jsme byli tak sžití, že jsme se dokázali domluvit pouhým posunkem, což některé návštěvy dokonce i znejisťovalo. Když někdo odcházel, tak jsme mu mávali z jednoho okna a pak i z druhého na opačné straně domu, dokud nezmizel v dálce. Když jsme se večer sešli, tak jsme si všichni vyprávěli, co ten den každý zažili. Na televizi jsme dlouho neměli peníze, tak jsme si hráli malé scénky samy spolu ze života. Poslouchali jsme často společně rozhlasové hry a četli nahlas knížky – do knihovny jsme chodili už od malinka. Když byla maminka v nemocnici (a to často), tak se tam třeba starší ségra (18) propašovala, když nebyly povoleny návštěvy, v bílém plášti, který měla na laborky, aby ji podpořila jako falešná zdravotní sestra.:) Už jako malý 4letý kluk jsem měl samostatný úkol – vyčistit dlaždičky pod dřezem v kuchyni, když byla máma nemocnici :) Do vysokoškolské menzy na jídlo starší sourozenci občas propašovali ty mladší, neměli jsme peníze, sehnali lístky – myslím, že oběd tam stál cca 2,60 Kčs. Pro to všechno máme všichni sociální cítění a pochopení, že svět není jenom tak lesklý, jak vypadá. To jen na vysvětlení, že pravý pomník nepotřebujeme, ten by byl materiální, my máme ten v našich myslích – heč, ten nám nikdo nezbourá. :)

Pane Vrba gratuluji Vám k tak zvedené rodince nechcete si postavit pomník?