Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen
Ilustrační foto: Ingimage

Nemůžu si to dovolit, nemám peníze. Materiální deprivaci pociťuje mnoho starších žen

19. 7. 2021

Nemají na kulturu, na posezení v kavárnách, na cestování. Nemohou si dovolit to, kvůli čemu se těšili do penze. Mnoho lidí ve věku nad pětašedesát let trpí jevem, který se nazývá materiální deprivace. Většinou jde o ženy, které žijí samy.

Také se používá výraz příjmová chudoba a nejvíce se týká single žijích žen v penzi. Na jedné straně se nyní často píše a mluví o tom, jak jsou senioři aktivní a volný čas si umějí naplnit zábavou, cestováním a vzděláváním se, na druhé straně je velké množství těch, kteří si z toho mohou dovolit jen něco, případně téměř nic.

„Nejhorší pro mě je představa, že bych jen seděla doma u televize nebo koukala z okna. Potřebuju být mezi lidmi, chodit do divadel, na výstavy, do přírody. Jenže to všechno něco stojí a je velmi těžké si to všechno dopřávat, když na to prostě nemáme,“ říká osmaosmdesátiletá Dagmar Čechová z Ostravy. Je jedna ze seniorek, které si na aktivní život vytvořily přímo sofistikovaný systém složený z různých zásad, které dodržují. „Sleduji ve zpravodajích, které chodí do schránky, všechny akce, na které je vstup zdarma. Vernisáže, různá představení, cokoli. Jak tam není vstupné, jdu. Hlavní je, že jsem mezi lidmi. Když někde musím platit, musím si už velmi rozmyslet, zda si to můžu dovolit. Za oblečení už neutrácím vůbec, mám v šatníku věci i desítky let staré a ještě pořád na ně slyším různé pochvaly. Na jídle také hodně ušetřím, nic moc nepotřebuju,“ vypráví.

Přestože si pečlivě přepočítává každý výdaj, její život je pestrý a aktivní. „Ale je to proto, že v tom umím chodit a naučila jsem se využívat různých slev a výhod,“ přiznává.

Podobnou zkušenost má další dáma, třiasedmdesátiletá Alena z Prahy. „Ovdověla jsem a zjistila jsem, co to obnáší utáhnout z penze byt a normální život. Když jsem si to spočetla, ukázalo se, že bych si nemohla dovolit žádné divadlo, žádné kino, kávičky s kamarádkami nebo nové svetříky, nemluvě o pořádné dovolené. Takže řeči o aktivních seniorech mě štvou. Já bych byla aktivní ráda, ale za co? Něco jsme měla ušetřeno, prodala jsem auto a garáž. Nebýt toho, byly by mou jedinou aktivitou akorát tak televizní seriály. Věřte, že neustále počítat, za co vynaložím sto korun, není příjemné. Říkám si: Mám to dát za vstupenku někam? Nebo si za to raději koupím jídlo? Nebo si mám šetřit a třeba za tři roky naspořím ještě na moje poslední moře? Prostě jen pořád přemýšlím nad penězi a nebaví mě to.“

Na spoření nezbývá

Mírou chudoby se každoročně zabývá Český statistický úřad a ten ve své poslední zprávě uvádí:

Domácností ohrožených příjmovou chudobou mezi jednotlivci nad 65 let bylo v roce 2019 41,2 %, přitom před pěti lety v roce 2014 to bylo jen 14,5 %. Právě domácnosti jednotlivců nad 65 let tvoří největší počet přírůstků ohrožených příjmovou chudobou za poslední dva roky. Mezi nimi pak dominují domácnosti osamělých nepracujících důchodců – většinou žen. Statistici využívají při těchto šetřeních metodiku doporučenou Eurostatem, tedy Evropským statistickým úřadem a podle ní je za materiálně a sociálně deprivovanou považována osoba, jejíž domácnosti si nemůže z finančních důvodů dovolit pět a více z třinácti položek. Ty tvoří seznam, na němž je například pořízení nového nábytku, obuvi, oblečení, kontakt s přáteli či příbuznými, placené volnočasové aktivity, připojení k internetu a podobně. A právě nejčastěji si některou z těchto položek si nemohou dovolit jednotlivci starší pětašedesáti let, stejně jako domácnosti tvořené jedním rodičem s jedním či více dětmi. Statistici rovněž uvádějí, že zatímco meziročně vzrostl počet domácností, které nepovažují náklady na bydlení za zátěž, u seniorů je tomu jinak. Za zátěž považuje své náklady na bydlení více než pětina jednotlivců starších šedesáti pěti let.

Ukázalo se rovněž, že čeští senioři nemají z čeho spořit. Bylo by naivní představovat si, že žena, která žije sama a z penze musí utáhnout byt a běžné náklady na život, si může dovolit odkládat peníze na něco většího, ať už jde třeba o nové vybavení bytu či dovolenou u moře. „Česko patří podle experimentální statistiky Eurostatu mezi země, kde lidé usilovně spoří. To se však týká především mladého věku (do 35 let), kde nás ve sklonu ke spořivosti předstihuje pouze Estonsko a Polsko. Platí to také pro vyšší střední věk (45–64 let) se stejnou mírou, kde nás však předstihne také ještě Švédsko a Francie. U seniorské populace míra spořivosti v České republice klesá na 21 % (u kategorie 65–74 let), resp. 18 % (u věku 75 a více let), takže nás předstihuje již deset států EU,“ uvedl za Český statistický úřad Dalibor Holý. Shrnuto, Česko tedy patří k zemím, ve kterých seniorská populace šetří méně než ta nejmladší. Diametrálně odlišná je podle Eurostatu například situace ve Francii, Finsku nebo Španělsku, tam naopak šetří výrazněji ti nejstarší.

Rozdílné sny a skutečnost

Když Petr a Šárka odcházeli do penze, měli velké plány, jak volný čas využijí. „Měli jsme štěstí, že jsme šli do důchodu rok po sobě. První rok jsme si udělali hezkou dovolenou u moře, já se přihlásila do kurzu italštiny a kreslení, manžel s kamarády vyrážel na kolech,“ vypráví Šárka. „Když jsme si po roce spočetli, kolik jsme dali na náš aktivní seniorský život, pochopili jsme, že s tímto tempem bychom rychle přišli na buben. Nic jsme neušetřili a kdybychom tak pokračovali, za pár let bychom naopak museli sahat do úspor. Pak manžel onemocněl. Náš domek potřeboval opravy. Museli jsme udělat novou střechu, koupit novou ledničku, staré auto také pořád něco polykalo. Když manžel po třech letech boje s rakovinou zemřel, bylo mi jasné, že ze mě aktivní veselá seniorka nebude. Prostě jsem na to neměla. Úspory mám minimální, údržba domku a auta něco stojí, kdyby mi nepomáhali synové, nemohla bych si nic dovolit. Tak si aspoň držím ten kurz italštiny, jednou ročně si dopřeju lázně, sem tam si s kamarádkou vyjedeme do Prahy. Ale pozor, jdeme jen na výstavy a akce, které nejsou drahé a svačinu máme sebou. Můžete se tomu smát, ale že bych si v restauraci dala oběd, to už ani nepamatuju. A nebýt toho, že mám hodné syny, nemohla bych si dovolit ani ty výlety,“ vypráví Šárka. Tvrdí, že zná řadu lidí, kteří si v penzi nemohou dovolit vše, co by chtěli. „Nejsme přitom nároční, ale prostě nechat někde v restauraci dvě stovky pro nás není samozřejmost, jako pro mladé, kteří chodí denně na kávičky a vínečka,“ říká Šárka.

Dobrá zpráva statistiků je, že obecně je podíl lidí ohrožený chudobou celkově v Československu ve srovnání s průměrem Evropské unie nízký. A protože po dobré zprávě vždy následuje ta špatná, tak tady je. „V seniorské kategorii je značný trend ke zhoršování situace a u žen seniorek již podíl převýšil průměr Evropské unie,“ uvádí zpráva Českého statistického úřadu.

důchody peníze
Hodnocení:
(4.9 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Dostal
:-) :-) Výtečně, paní Ová, blahoslavení chudí duchem, neboť oni volové slouti budou, ale maskovací tanečky a kecy jsou ve vašem podání jen temnou rozsochou nedopovězeností. Jak říká dnešní mládež: "Vo co go?" :-) :-)
Marie 00000
A to bylo keců, jak důchodci nic nepotřebují, když se posílalo 5000,- a najednou zase, jací jsou chudáci. Myslím, že důchodci jsou víc chudí, než bohatí (někteří i duchem), a ty kecy kolem rouškovného - to byly jen takové maskovací tanečky.
Eva Kopecká
Mám známé, kteří neměli ve zvyku účastnit se každé kulturní záležitosti, která v okolí byla a zrovna tak se obejdou bez častých návštěv restaurací. Takže s přechodem do důchodového věku se jejich životní úroveň nijak nesnížila. Prostě žijí tak, jako dřív. Že budeme mít všichni v penzi mít méně peněz, přece víme. Každopádně ten, kdo rád cestuje, by měl počítat s tím, že asi nebude na letecký all inclusive. I u známých na chalupě s občasnými cyklovýlety a posezením u ohně může být přece hezky. Já tak nějak nechápu ty všeobecné stesky lidí. Žijeme přece život, jaký jsme si sami připravili, sami jsme ovlivnili, kde budeme pracovat, koho si vezmeme, kde budeme bydlet. Je to naše cesta, byla to naše volba. Jedna má známá mi téměř vyčítá, že já mám děti, mně se to mluví, kdežto ona je chudák. Další známá mi přehodila výtku, že ona ke kadeřnici nechodí, že nechápe, proč ji občas navštívím. Další známá po mně chce, abych jí dělala společnost na dovolené, protože nemá s kým jet. Mně je dobře v létě na zahradě, na chalupě, k moři jedu po domluvě s mladými, za to, že někdo s těmi svými nevyjde, nemůžu, že někdo odešel o tři roky dřív na odpočinek, zatímco já jsem v práci, taky ne. Někdy snad aby člověk, který je spokojen, že žije, jak žije, měl potřebu a povinnost se omlouvat druhým za to, že jsou s něčím ve svém životě nespokojení? Kdo mi co dá, kdo za mě co udělá? Každý máme odpovědnost sám za sebe. A pokud najdu v důchodu na pár hodin brigádu, je to zase čistě moje věc. Ani důchodce nikdo nebude platit za lelkování, ne?
Danka Rotyková
Samozřejmě je to velký rozdíl, pobírat plat a nebo důchod. Vím o čem mluvím, jsem vdova bez vdovského důchodu. Na zadní kolečka jsem pamatovala celý život, jak by ne, když jsme od rodičů nemohli nic získat. Proto mi netrápí finance, vím, že ve své situaci si nemohu dovolit to, co jiní. To jsem ale nemohla ani dříve.
Olga Škopánová
Naprosto souhlasím a nechápu proč by mladí měli mít větší nárok být zaměstnaní než ti starší.
Ladislava Tesařová
Rozhodně má samotná žena v penzi větší problém s financemi. Nebudeme si nalhávat, že bydlení,služby,energie i jídlo jsou bagatelní záležitostí. Také žiju sama, znám to. Ale já jsem si za běžného pracovního života pořídila byt, tak teď alespoň nemusím čelit nekontrolovanému zvyšování nájmu. A, i když jsem v penzi 5 let, stále ještě pracuji. A kecy, že bereme mladým práci, naprosto ignoruji. Jsem účetní a mladí to dělat nechtějí. Můj šéf se naopak děsí až mu řeknu, že už budu končit.
Soňa Prachfeldová
Je velký finanční rozdíl mezi životem ve velkém, městě a venkovem. Kdo byl zvyklý na přebohatý kulturní život, tak na to penze již nemůže stačit. V důchodu jsem zvyklá se uskrovnit a upředňostňuji zejména to, co mě nejvíce baví. Výlety do přírody, dovolená v Čechách, dobrá knížka z knihovny . ˇˇSperky a drahé šaty a boty , na to jsem nebyla zatížená ani v mládí. Věřím, že vdovy v drahém městě, to lehké nemají.
Olga Škopánová
Paní Halátová můj otec chodil do laboratoře ještě v 75 letech v 80letech lezl po střeše a spravoval tašky. Ale obecně myslím, že důchodci nemusí podávat nějaké extrémní výkony je spousta příležitostí jak pracovat jen pár hodin denně a přivýdělek se hodí na cestování apod. stejně jako na udržení fyzické a psychické kondice.
Jan Budovic
Ano to mohu potvrdit ! Znám hodně vdov , které po smrti manželů jsou na pokraji bídy , protože jejich důchod na nějaké žití vůbec nestačí ! Ženám by se mélo přidat na důchodech aby žili na úrovni ne aby živořily !
Věra Halátová
Na výši svého starobního důchodu si přece každý ve svém profesním životě vydělal sám. Znám ženu, která nikdy nedělala ani fyzicky náročnou ani psychicky náročnou práci - rozmnožovala technické výkresy, pak pracovala jako telefonistky, později jako kvalitářka ve výrobě bižuterie. Nikdy neměla vysoký příjem. Finančně byla závislá na manželovi. V jejích 75 letech její manžel zemřel. Ano, teď si nemůže dovolit tolik, jako z plného manželova důchodu. A každým slovem naříká. To bude asi ten "zvyk na určitou úroveň", o které píše paní D. Řeřichová. Co se týká toho, pracovat, když je člověku 70-80? Takových lidí znám velice málo. Jsou to herci, právníci, lékaři. Pochybuji, že někdo vezme do zaměstnání 75 letého zedníka nebo soustružníka na NC strojích. Ta paní Skopalová bude asi mladší důchodce. Jestliže si někdo ztěžuje, že má " malý důchod", který činí 12 tisíc korun, měl by se pozeptat mezi mladými ženami např. v prodejnách potravin na menším městě, kolik si měsíčně vydělají. Z minimální mzdy 12 tisíc čistého někdy ani nedosáhnou. Vždy jsem musela hospodařit jen s tím, co jsem měla. A tak to je i dnes. Mým snem je zájezd na Nový Zéland. Snem mého vnuka je, abych s ním jela do New Yorku, podívat se na Sochu svobody. Obávám se, že takové radosti si budeme muset odpustit. Ale kvůli tomu přece netrpím hmotnou nouzí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.