Parga většinu turistů okouzlí, připadá jim jako jedno z mála řeckých městeček, které ještě nezničil turistický ruch. Změnila se od doby, kdy jste do ní přišla?
Změnila se hodně. Poprvé jsem tady byla asi v šestnácti letech. Tehdy Parga byla malinké městečko tvořené několika uličkami, nebyly v ní téměř žádné obchody, v okolí se pásly ovce. Ale především byla celá bílá. Domy byly omítnuté vápnem. Nikdy jsem tak krásné místo neviděla. Nyní jsou všude restaurace, krámky, domy jsou barevné. Pro turisty je to možná hezké, ale pro nás, kteří tady žijeme dlouho, příliš kýčovité.
Ale tradiční Řecko přece máme spojené s barvami, především s bílou a modrou…
Jenže pro Epirus modrá typická není, bílá a modrá kombinace patří spíše na Kyklády a další ostrovy. V tradičním Epiru byly domy z šedivého kamene a bílého vápna. Barvy se tady objevují až posledních patnáct, dvacet let. Ale já si Pargu pamatuju jako bílé pohádkové městečko.
Zamilovala jste se tehdy nejen do Pargy ale i do jednoho jejího obyvatele?
Do Pargy jsem se pak po pár letech vrátila náhodou, protože jsem původně plánovala jet jinam, ale v cestovce mi změnili zájezd a nabídli mi znovu Pargu. Původně jsem byla rozčarovaná, protože jsem si říkala, že už jsem tady byla. A byl to asi osud, protože jsem poznala Kostu. Nebyla to láska na první pohled, dali jsme se dohromady až o hodně měsíců později. Teď už tady žiju čtyřiadvacet let.
Jaké to bylo, když se slečna pocházející z centra Prahy ocitla v řeckém městečku?
Kostovi rodiče neuměli anglicky. Neovládali ani žádný jiný jazyk. Kosta byl v práci a já v té rodině musela nějak fungovat. Jeho neteř tehdy měla asi rok a já se učila mluvit spolu s ní. Docela mi to tehdy pomohlo. Řečtina je ale tak složitá na gramatiku a v některých slovíčkách jsou minimální odlišnosti a přitom znamenají něco jiného, že si ještě na některé úřední věci stále netroufám. Ale celkově mě tento kraj okouzlil. Víte, já pamatuju, jak tady v horských vesnicích ještě chodily ženy v tradičních krojích. Pro mě, holku z Prahy, to bylo něco neuvěřitelného. To už se dnes ale ani tady nevidí.
Jaké ty kroje byly?
Většinou šlo o sametové tmavě vínové sukně dlouhé až na zem. K nim se nosily sametové kabátce vepředu zlatě vyšívané. Z generace na generaci se dědily stříbrné nebo zlaté peníze a z nich se dělaly náhrdelníky. Ten kroj sloužil jako svatební šaty, ale pak se užíval dál v běžném životě.
Z vašeho blogu Řecké štěstí je cítit lásku a obdiv k mizejícím řeckým tradicím, k tomu světu, který už běžný turista nepozná. Co vás vlastně vedlo k jeho založení?
Kamarádka mě přihlásila do skupiny, ve které si lidé psali poznatky o Řecku, sdíleli fotky z cestování po něm. Pak začala doba covidová. Když se loni v létě otevřely hranice, lidé tam často psali, že jim vadí, že Řekové chtějí po turistech testy, roušky. Lidé si stěžovali, psali, že jsou Řekové divní. Mě to hrozně vadilo. Žila jsem tady a viděla jsem, že místní lidé mají obavy z neznámé nemoci, která byla hrozbou. Tedy v každé ulici sedí před domem starý člověk. Mnozí prodávají v krámečcích. V každém obchodě nebo taverně pracuje vnuk nebo vnučka nějakého starého člověka. A ti lidé se prostě báli, nechtěli ohrozit své blízké. Tak jsem jednou pod takový příspěvek napsala svůj názor, že by se na to turisté měli podívat z této stránky. Snažila jsem se vysvětlit, že roušky a testy jsou pro především bezpečnost starých lidí, kteří tady žijí často s mladými v jedněch domácnostech.
Pochopili lidé, co jste se snažila vysvětlit?
Pustili se do mě, že jsem proti turistice. Četla jsem dost hnusné věci. Ale nedalo mně to a snažila jsem se popisovat běžný život v Řecku dál, aby lidé pochopili. A mnozí mě začali přemlouvat, ať píšu víc.
V čem je život na řecké vesnici nejvíce odlišný od toho, na jaký jsme zvyklí v Česku?
I když tradice pomalu mizí, nejvíce mě překvapily vztahy mezi lidmi. Tady vás nenechají bez pomoci. Přijdete o práci a hned další den vám někdo přinese vajíčka, kuře nebo oblečení pro děti.
Mění se řecká společnost? V jednom příspěvku jste popisovala, jak jste pozorovala starého pána, který šel z vesnice do města, ale nikdo mu nezastavil. Dříve by se prý něco takového nestalo….
Vztahy už nejsou tak spontánní jako byly v době, kdy jsem tady přišla. Stará generace, která sedávala před domky, mizí a s ní mizí i duch Řecka. Mladí lidé studují, cestují a více se stávají součástí Evropy. Mě baví hledat stará, tradiční místa. Stále ještě jsou. Mám ráda taverny, ve kterých nejsou jídelní lístky v cizích jazycích, kde obsluhuje sama majitelka ve staré zástěře. V Parze a dalších turistických letoviscích už něco takového turista nevidí. Ale stačí jet pár kilometrů dál a tam je atmosféra jiná.
Prodáváte v Parze v krámku s oblečením, zastavuje se u vás hodně turistů, povídáte si s nimi. Co vlastně od Řecka očekávají?
Ať si každý vybere, co mu vyhovuje, ale někdy si říkám, proč ti lidé vlastně cestují. Zavřou se do obrovského rezortu, pohybují se jen mezi pokojem, bazénem a jídelnou a řeknou, že byli v Řecku. Jenže o něm nemají ani ponětí. Jedna turistka si mi stěžovala, že jsou tady v ulicích jen řecké nápisy, že jim nerozumí. Já si říkám, že právě to jiné písmo přece k Řecku patří, proč by celý svět měl být stejný? Mně přijde divné, když lidé někam jedou do hotelu a vůbec nepřijdou do kontaktu s místními lidmi, nepřijdou do styku s místní pohostinností. V řecké taverně vám po jídle donesou kus melounu. Lidé mi píší: no jo, to je jen vypočítavost, abychom tam přišli znovu. Já vysvětluju, že není, že oni opravdu mají radost, že jste tam byli, že vám chutnalo. Je to prostě poděkování, nic víc.
Já jako turista vidím největší rozdíl mezi Řeckem a Českem v přístupu k zákazníkům v restauracích. V Řecku mě obluha neustále nepopohání, abych si ještě něco dala, nemám tam pocit, že ze mě chtějí dostat co nejvíc peněz. Pletu se nebo ne?
Tak to je. Řekové mají pocit, že si host má užít klidu, nebýt ve stresu. Nechají vás sedět, mnohdy ani nesbírají talíře, takže se na nich usazují mouchy, což mi vadí. Berou to tak, že když ještě něco chcete, máte mávnout, dát signál. Pak jsou ihned u vás. V Česku mám pocit, že i když je hospoda prázdná, obsluha se chová, jako byste se měl najíst a napít co nejrychleji a když už si nic neobjednáváte dál, vypadnout. Když jsme s Kostou nebo s kamarády v Česku, neradi chodí do restaurací a kaváren. Moc jim tento přístup vadí.
Když si tak povídáme, vše vypadá úžasně, ale jaké byly začátky? Musela to být přece obrovská změna…
Všichni cizinci, kteří tady žijí, si prošli fází ohromení, kdy jim vše připadalo zalité sluncem. Pak přijde fáze stesku po domově a srovnávání. Říkáte si, že v Česku by nebylo možné čekat na razítko, které nikdy nedostanete nebo na instalatéra, který místo za týden přijde za měsíc. Po sedmi letech toho začnete mít plné zuby. Pak se to nějak přehoupne, nevím jak. Asi si člověk zvykne a najednou je mu jedno, že opravář nepřišel. Pořád se ještě kvůli tomu trochu vztekám, ale už ne tak, jako před časem.
Takže jste nikdy nelitovala, že jste svůj život spojila právě s oblastí Epirus, která není turismem ještě zničená, ale na druhé straně to znamená, že život v ní není snadný?
Ano, život tady není snadný. Lidé z Pargy a okolí většinou tráví celé léto dny od rána do večera v krámcích a z toho, co vydělají, musejí přežít v zimě. Věřte, že toho není moc a jiná práce tady není. Vadí mi, že někteří lidé si o Řecích myslí, že jsou líní a že jen čekají s nataženou rukou. Poznala jsem, že je to přesně naopak. A do Epiru jsem se zamilovala. Je opravdu výjimečný. Jde o jednu z mála oblastí v Řecku, kdy dodnes nebožtíci zůstávají doma, ženy z vesnice u nich sedí, modlí se a lidé z okolí se s nimi chodí rozloučit. Je tady ještě spousta tradic a legend, kvůli kterým popisuju Epirus jako kraj tajemný a magický. Když ho poznáte, stanete se jeho součástí a máte pocit, jako by vás tak nějak objal. A já jsem měla štěstí, že se mně to stalo.
Scarlett Wilková pro i60
