Tandemový seskok padákem aneb další můj splněný sen
Danuše Onderková v oblacích. FOTO: Marcel

Tandemový seskok padákem aneb další můj splněný sen

8. 7. 2021

Když jsem před necelými třemi lety slavila své pětašedesátiny se svými nadřízenými v práci, kterých si moc vážím, dostala jsem krásný dárek. Tandemový seskok padákem.

Věděli, že si chci tento sen splnit, a tak mne předběhli. Možná, abych třeba nevycouvala. Jsou tak trošku škodolibí, ale příjemně. Mám je moc ráda a Pavel (šéf) se těšil, že mne odveze a uvidí vše v přímém přenosu.

Jenže člověk míní... V době, kdy jsou seskoky, mám zrovna prodej zmrzliny a toho roku bylo celkem hodně práce, museli jsme to odložit. Ani další rok mi nepřál, tentokrát to bylo vinou počasí. A nevyšlo to ani do třetice kvůli covidu.

Sledovala jsem stránky seskoků, byla v telefonickém kontaktu. Konečně byly hygienou seskoky povoleny, a proto jsem využila první den 19.6. v 8:30 hod. Počasí už týden vycházelo a já měla jenom strach, aby se to zrovna v sobotu nepokazilo. Proto jsem o tom mlčela, abych to nezakřikla. Věděl to jen bratr, který mne vezl na letiště, a Pavel (šéf), který si to musel nechat ujít pro nemocenskou.

Počasí mi opravdu přálo, byl to velký zážitek, který se vám pokusím zprostředkovat detailněji.

Myslela jsem, že cestou budu mít nějaké divné šimrání, jestli jsem se vůbec dobře rozhodla, ale nic se nedělo. Na letišti nás přivítal vedoucí celého týmu p. Bláha. Po vyplnění všech náležitosti, negativní potvrzení a další, nás seznámil (byli jsme tam čtyři) s celým průběhem pomocí videa a odpověděl na případné otázky. Dostali jsme kombinézy a šli k zastřešenému místu, kde si nás měli přebrat instruktoři. Přišel ke mně pohledný muž, představil se jako Marcel a že bude mým „doprovodem“. Ještě stále mi nedocházelo, k čemu jsem se to „upsala“, ale pohled na příjemného a milého chlapa mi už vůbec nedovolil mít nějaké obavy.

Marcel mě nasoukal do popruhů, pozapínal a upevnil, co se dalo. Většina mne zná, že jsem samá legraci, takže ani zde to nebylo jiné. Připnul si mne k sobě, což jsem ani nepostřehla. „Zakloň se dozadu na mne a hlavou se o mne opři.“

„Jo, a spadnem oba.“ Řekla jsem, když jsem měla pocit, že padám dozadu.   

„Neboj, já tě jistím a teď mne kopni nohama do zadku. A tak budeme padat,“ dodal, když jsem byla pod ním zavěšená. Sice se mi ho nepodařilo kopnout, ale zvládla jsem to prý na jedničku. Samozřejmě vše proběhlo s humorem.

Opět jsme se oddělili a šlo se k letadlu. Když jsem viděla ten malý prostor (přibližně 70x160cm), kde si musíme sednout čtyři, začala jsem se smát. Mou reakci raději nebudu komentovat. Vlezla jsem jako první a za mnou Marcel. Má představa byla, že už tam nikdo nevleze, ale musela jsem pokrčit nohy, abych se dostala co nejdál, a doslova na mne se nelepil Marcel. Jak se tam nasoukali ti další dva, nevím, nemohla jsem se ani otočit. Aby si mne Marcel mohl pořádně připnout, posadil si mne na klín. Pocítila jsem přitažení popruhů a potom jsem se mu opět posunula mezi nohy. Pohodlné to zrovna nebylo, ale těch 20 minut, než se zahřál motor a než jsme se dostali do potřebné výšky 3000 m, se dalo vydržet. I přes stísněné podmínky nám humor nechyběl ani v letadle. Těsně před výskokem si mne Marcel opět posadil na klín a dopnul zbývající popruhy, které nás těsně pojili tělo na tělo nebo spojili v jedno tělo? A prohlásil, že už mám na zádech padák. Otevřela se malá dvířka a dovnitř zasvištěl ostrý silný vítr, až mi zalehlo v uších.

Prostor se zvětšil, když první dvojice „vypadla“. Přišla řada na nás. Společně jsme se posouvali dozadu jako jeden člověk. Marcel vysunul jednu nohu ven a totéž jsem postupně musela udělat i já. Dát nohy až na konec schůdku, aby Marcel vysunul i druhou nohu. Mluvit se už nedalo, protože nic nebylo slyšet a pak mi Marcel zaklonil hlavu dozadu na jeho hruď a najednou to byl kotrmelec a už jsme letěli volným pádem 40 sekund. Prohlížela jsem si vše pod námi. Nádhera. Ani jsem nepostřehla, kdy Marcel otevřel padák, ale najednou se pád zpomalil a my se mohli domluvit. S padákem jsme letěli asi 6-8 minut. Těch pár minut stačilo, abych viděla ten nádherný pohled na zelenou plochu a letiště pod námi. A najednou mi bylo vše jasné.

„My přistaneme na střeše?“

„Ne, kousek dál, do bazénu.“ Zažertoval Marcel.

„To raději ne, neumím plavat.“

„Tak se nedá nic dělat, musíme přistát na louce jako vždy. Zvedni nohy….“ A už jsme seděli na zemi.

A ve chvíli, kdy jsem dosedla na zem, jsem věděla, že si to v brzké době musím zopakovat. A pokud možno ještě letos. 

"Těším se na další seskok" prohlásila jsem.

"Pozor, je to vysoce návykové," uslyšela jsem Marcela.

"Je mi to jasné, proto do toho půjdu znova," prohlásila jsem a bylo rozhodnuto. Mám nového koníčka.

Jak přípravu, tak v letadle, seskok i přistání Marcel natáčel na video, a tak se těším, až to budu znova prožívat. Na závěr ještě foto na rozloučenou, převzít certifikát o seskoku a jelo se domů. Zabalit věci, nastartovat koloběžku a hurá prodávat zmrzlinu.

Myslím, že jsem v minulém životě musela být asi nějakým opeřencem, že mne lákají lety a hlavně výšky. V době, kdy vychází tento článek, už mám naplánovaný další seskok, snad mi opět vyjde počasí.

A tak zase skončil můj další zážitkový příběh. Plánům, ale ještě není konec, a tak se snad dočkáte dalšího splněného snu.

 

aktivní senioři Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Jurečková
Nechtěla bych takový dárek. Nemám tolik odvahy ani síly, abych mohla seskočit padákem. Paní Danuši gratuluji.
Eva Kopecká
Čte se to dobře. I mně, člověku, kterého jímá závrať při sledování televize. Někdo leze po střeše, šplhá po věži, jede lanovkou, a já, s očima přilepenýma k obrazovce, si říkám, fuj, mně se dělá špatně. Kdepak výšky. Pevnou zemi pod nohama. Jak málo stačí člověku ke spokojenosti a štěstí. Co je výš než první patro....to je vysoko a šmytec. Jednou v životě jsem jela lanovkou. Zpocená až kdesi. Zastavili nás na chvíli, my byli u sloupu. Lidí uprostřed se pohupovali nahoru dolů a řvali. Sedět tam já, patrně by mě snesli že sedačky zcepenělou. Jednou byla na Petříně. Víte, jak to vypadá,když předou kočky? Jak tak zvláštně drčí? Tak takhle mi vibrovalo tělo ještě hodinu poté, co jsem byla dole. Byla jsem jako takový ten starý budík.....když jste na něj sáhli, cítili jste, že zvoní celým tělem......akorát jsem nezvonila. Malá Pravčická brána, horor. Úzká stezka, nemůžete dopředu ani zpátky a máte pocit, že tam zřejmě zůstanete. Vzpamatoval mě pohled na mladíka, který na tom byl stejně. Jeho portrét by se dal nazvat....V posledním tažení. Při pohledu na něj se mi trochu ulevilo a spirála jsem se dál. Už tam ale nepojedu a na Petřín už taky nelezu. Mladí povídali.....poleť s námi k moři....ani k němu ne...to snad radši pěšky. Patrně už chtějí dědit....
Vladimír Mrázek
Obdivuhodná odvaha. Já dávám přednost pevné půdě pod nohama (kdyby pánbů chtěl, abych létal, dal by mi křídla).
Eva Mužíková
Tak na tento článek jsem čekala a nezklamala jsi mne. Napsat - skočila jsem a poslat fotky, to je také fajn, ale popsat jak to probíhalo, krok za krokem, to je tedy bomba. Užila jsem si to s Tebou. Mně by asi dělalo problém to skrčení kolen potřebné k nakopnutí doprovodu, ale jinak by mne taková zkušenost také lákala. No, to píši, ale kdybych se měla opravdu rozhodnout - nevím, nevím. Jste Ty i Libuška skvělé...
Blanka Lazarová
Velká gratulace k vaší odvaze. Já už se tak trochu bojím, i když ,.....
Lenka Kočandrlová
Ani za miliony bych to neudělala,právě tak jako bych nechtěla letět na Mars,nevlezla na loď na moři,do ponorky.... Nemám žádné sny,co bych si chtěla plnit.Stačí mi jít do lesa na houby,zabruslit si na inlajnech, číst si zajímavé knihy....Už se nechci někam harcovat do ciziny,za cenu očkování,komedií s lejstry, s testy....Tady na zahradě je taky krásně,ba ještě krásněji než jinde,jen kdyby denně nelilo,nebylo jen 16 stupňů a stále zataženo! Za týden jen 2 dny ,kdy bylo trochu modro a slunce.Takhle jsem si léto nepředstavovala.
Květuše Pinkasová
No, teda Danuško... nikoho takového blízkého neznáme! Jsi určitě nejen pro nás neuvěřitelná! Přejeme Ti plnění svých krásných snů...
Danka Rotyková
Klobouk dolů. Já prý byla v minulém životě tanečnice, proto potřebuji, aby mé nohy cítily pevnou zem. A proto tak obdivuju vše, co umí létat. Musí to být krása.
Soňa Prachfeldová
Danko , obdivuji tvoji odvahu , to je kombinace zmrzlina a seskoky. Vážně jsi skvělá, gratuluji !
Hana Řezáčová
Bez helmy? A dokonce bez čepice? Ale jinak, paráda!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.