Tykání čím dál více proniká do našich životů. Je vůči starším lidem neuctivé?

Tykám těm, které oslovuji jménem "Petře ty", ale "soudruřko ty " jsem nesnášela, nebyla jsem soudružka a vždy jsem se ohradila. Učitelka na gymplu nám nabídla tykání, měla autoritu a dodnes jí tykáme , je o pět let starší než my.

Nabízet lidem tykání má podle pravidel slušného chování určitá pravidla. Kdo je nedodržuje je normální hulvát.

Posledních deset let jsem pracoval jako montér a tam se na vykání moc nehraje. Ovšem úcta, pokud si ji člověk zaslouží, je poznat i tak. A člověk omládne.

Oslovení "Čau lidi" se panu premiérovi fakt nepovedlo - proto jeho povídání nesleduji, mně neoslovil.

Mně vadí ,Čau lidi, našeho premiéra. Přitom je známo, na jakou cílovou skupinu míří.

Nemám ráda přílišnou familiérnost. Když děti , které znám od mala a ony dospějí , vykám jim,. Pokud neřeknou sami, vždyť mi nevykejte, tak sama od sebe netykám. Myslím, že vykání je slušné chování .

Znám lidi, kteří tykají téměř každému. To se mi nelíbí. Za slušnost považuji vykání. Tykání po čase a jen s někým. Jsou ženy, o cca 20 let starší, které mi tykání nabídly. Některých si vážím natolik, že mi slovíčko TY z úst nevyjde.

V práci jsem si se všemi spolupracovníky postupně tykala, ale čekala jsem až mne ty starší k tykání vyzvou a mladší čekaly až je vyzvu já - nikdy nikdo nezačal tykání sám od sebe ... Vykala jsem i rodičům manžela, manžel mým rodičům, snacha i partner od dcery nám taky vykají, vykala jsem i strýcům a tetám ... V článku mne zarazilo, že se nemá říkat slečno, ani velmi mladým ženám (je uváděna hranice cca 19 let) - to mi přijde divné ...

Byla ke mně přidělena nová kolegyně. Šikovná, milá, pracovitá. Tak jsme měly obě co dělat, že jsme ani neměly čas probrat nějaké osobní věci. A vykaly jsme si. Já na rozdíl od některých mých vrstevnic nemám tu potřebu jednat s těmi o generaci dvě mladšími stylem hej ty. No a před svátky ji přeju, ona mně taky, a povídám jí, co kdybychom si po svátkách začaly tykat, co myslíte. No holka se úplně rozzářila, měla radost. Bylo to takové ocenění nejen její práce, ale i toho, jaká je....když si udělala úraz, donesla jsem ji domů koláč. Jsou lidi, kteří mi jednou v důchodu budou chybět. Ono snad ani až tak není úplně prvořadé, zda si člověk tyká či vyká, ale jaký je. Setkala jsem se dočasně na svých volnočasových prázdninových aktivitách a v nové práci s podstatně staršími lidmi, kteří mi sympatičtí byli, a já jim asi taky. Bylo mi třicet čtyřicet, jim šedesát sedmdesát a oni...budeme si tykat. Jo. Dělala jsem, co jsem mohla, abych formulovala věty tak šikovně, abychom se domluvili a zároveň nemusela tyknout. Měli mě prokouknutou. Nechali mě říct pracně vymodelovaných pár vět ve stylu DOBRÉ RÁNO, JÁ BYCH SI TADY VZALA KLÍČ OD SKLADU, MY TAM TOTIŽ NUTNĚ POTŘEBUJEME VZÍT TO A TO, ALE URČITĚ HO HNED PAK VRÁTÍME... a ještě než jsem to dořekla, už jsem věděla, že to neprošlo. Oni si to hlídali, a oni na to čekali. Tak děvenko znova. A pořádně. Já měla trémou zpocené snad i hřbety rukou. Klíč jsem potřebovala....tak jsem tedy musela říct ahoj půjč mi prosím...a ejhle....ruka s klíčem se otevřela....jo.

Vykám, protože je to zvykem. Ale tykání pokládám za mnohem sympatičtější. Lidský zvyk vydělovat se ze skupiny lidí jakýmkoliv způsobem se mi zdá směšný.