Stehýnko nebo křidýlko?
Ilustrační foto: Pixabay

Stehýnko nebo křidýlko?

15. 4. 2021

Kuchyně je už dokonale omámená vůní pečeného kuřete. Vytahuji ho z trouby a nechávám ho chvíli oddechnout, než ho začnu porcovat. A mysl mě unáší o desitky let zpátky...

Moje maminka v bílé zástěře nese na stůl upečené kuře v modrém smaltovaném pekáčku. Vždycky ho dává doprostřed stolu a teprve tam ho začíná porcovat a rozdělovat na jednotlivé talíře. První vždycky dostane tatínek svoje oblíbené kuřecí stehýnko. Pak moje sestra malý kousíček masa z prsíček. Jí pouze toto maso, a to ještě jen někdy. A když přijde řada na mě, dostanu jako vždy křidýlko s malým kouskem prsíček na ochutnání. Cítím se tak trochu ošizená. Proč je mi přiděleno jenom křidýlko? Proč nemohu někdy dostat stehýnko jako tatínek? Nebo pořádný kus prsíček? Zdá se mi to nespravedlivé. Ale mlčím, vím, že se doma o jídle nediskutuje. Mám být vděčná za to, že nějaké jídlo mám. Jsem vděčná, hlad si představit neumím.

Pečené kuře bývalo v době mého dětství jedno ze svátečních jídel. Masa se tehdy jedlo mnohem méně než dnes. Patrně bylo drahé a hlavně hůře dostupné. Pamatuji si na řeznictví s dlouhými frontami lidí a prázdnými háky na maso na bíle vykachličkovaných stěnách. V nabídce byl většinou pouze bůček nebo přední hovězí. Pokud člověk neměl nějakého dobrého známého nebo aspoň příbuzného na venkově či myslivce nebo aspoň rybáře, tak si mohl o kvalitním mase jen nechat zdát. A to byl přesně případ naší rodiny. Když nám dědeček občas přivezl doma vykrmeného králíka, byl to přímo svátek. V době honů jsme občas dostali zajíce od strýce (pěkně prošpikovaného broky), nebo nějakou tu koroptev. Nad zajícem můj tatínek tajně láteřil, když ho stahoval. Rozhodně mu to od ruky nešlo, ale zajíc na smetaně byl výborný. Při škubání koroptví zase létalo peří po celé kuchyni a upečené koroptve se skládaly hlavně z kostí a kůže. Ještě že byly dvě, jinak bychom se nenajedli. Maso jsem měla vždycky ráda a už v dětství bylo jasné, že ze mě nikdy vegetarián nebude. 

Když nebylo maso, muselo se jíst něco jiného. V naší rodině hlavně to, co se dalo vypěstovat na zahradě. A nebylo toho málo, kromě běžné zeleniny všeho druhu jsme měli svoje brambory a spoustu ovoce. A dokonce z dnešního pohledu to bylo všechno BIO! Co se nestačilo spotřebovat, to se konzervovalo a uložilo na zimu. Ve spíži čekaly na zimní období zástupy kompotů, sklenice s kyselými okurkami a prosolenou zeleninou. Ve sklepě vesele kysalo zelí, které vydrželo až do jara. Vedle v regálu byly naskládané lísky s jablky, dole bedna na brambory. Sklizeň ze zahrady jsme doplňovali sběrem borůvek, malin a ostružin v lese. A také hub. Na houby se chodilo od začátku léta až do pozdního podzimu. Čerstvé houby se přidávaly do polévek, připravovala se z nich smaženice, karbanátky nebo řízečky. Ryzce a lišky se nakládaly do octa. Jako dítě jsem se na všem, co se dělo v rodině, musela podílet. Pracovala jsem na zahradě, zavařovala ovoce a zeleninu, vyráběla křížaly z jablek, sbírala houby. Přiznám se, že to nebylo vždycky s nadšením. Ale s odstupem času jsem pochopila, že jsem se tak naučila řadě věcí, které se mi v životě hodily.

V zimě a zvlášť k jaru, kdy už nebylo dost čerstvé zeleniny, tak se v jídelníčku začalo objevovat větší množství sladkých jídel. Třeba svítek s malinovou (domácí) šťávou, rýžový nákyp se sušenými švestkami, žemlovka či krupičná kaše, nudle s mákem nebo kynuté knedlíky se švestkovými povidly posypané nastrouhanými sušenými hruškami, lívance a palačinky s domácí marmeládou i vdolečky s tvarohem. Sladké jídlo u nás bývalo pravidelně každý pátek.

Moje mysl se ze vzpomínek vrací do reality. Porcuji dozlatova upečené kuře. Můj muž jako vždy dostává stehýnko. Já už po stehýnku netoužím, v mládí jsem ho párkrát ochutnala a pak jsem se pokorně vrátila k předurčeným prsíčkům s křidýlkem.

Nad plným talířem si uvědomuji, jak velkou změnou prošlo za několik desetiletí lidského života stravování. Obchody s potravinami jsou plné zboží, není problém si koupit jakékoliv maso, čerstvou zeleninu a ovoce či pečivo. Je spíš problém v tom, jak si dobře vybrat kvalitní potraviny a jaké jich koupit množství, aby se jimi zbytečně neplýtvalo. Významná část potravin se nyní dováží ze zahraničí. To sice na jedné straně rozšiřuje sortiment, umožňuje nakupovat jinak sezónní ovoce a zeleninu po celý rok, ale na druhé straně to zvyšuje ceny a vytlačuje české produkty z trhu. Významně se proměnilo i vybavení kuchyně, existuje řada přístrojů a zařízení, která usnadňují vaření a pečení a umožňují používat nové postupy při přípravě jídla. Dnes jsou běžné indukční sporáky (vaří rychleji, čistěji, ale vyžadují určitý druh nádobí), horkovzdušné trouby, mikrovlnné trouby (použivané zejména k ohřívání hotových jídel), domácí pekárny (pečení domácího chleba je v posledních letech velmi moderní), kávovary (za mého dětsví si člověk mohl uvařit leda turka) nebo třeba zahradní grily a řada dalších vymožeností. To všechno přípravu domácího jídla usnadňuje, zrychluje, rozšiřuje možnosti. Na druhé straně se v řadě rodin téméř nevaří, protože existuje řada možností, jak se stravovat venku (s výjimkou doby koronavirové). Podle sebe soudím, že strava je nyní rozhodně pestřejší. Běžně i doma se připravují jídla, která v mém dětství neexistovala (těstoviny podle italských receptů, tzv. čína, pizza, kuskus, tiramisu apod.). A hlavně řada lidí přemýšlí nad tím, co jí. Může si to dovolit. Na druhé straně však existují i lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů vrací i k tomu, co se běžně jedlo v minulosti.

I já si občas vzpomenu na něco, co mi v dětství chutnalo, a uvařím si to. Třeba obyčejné chlupaté knedlíky se zelím nebo na másle upečené kuře.

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Rodiče neměli nadbytek, vždycky bylo ale uvařeno a upečeno. Když se koupil nanukový dort, byl to svátek. Jeden dva druhy jogurtů. Regály obchodů nebyly nijak přeplněné. Každou chvíli něco nebylo. Co si vzpomínám, byl jeden druh džusu. Pomerančový, v plechu. U nás doma fungoval nepsaný zákon, že nadstandardní ovoce, tj. Pomeranč, banán.....se dalo na mísu a my děti věděly, že se dělíme a kolik kusů každý má. Zahrada nám dala veškerou zeleninu a ovoce. Zavařilo se vše, co se zavařit dalo. Jablek bylo dost, brambor taky. Jako máma dvou malých dětí jsem si na vlastní zahradě vše vypěstovala i zavařila zrovna tak. Časy se změnily. Už není potřeba nosit mrkev na zimu do sklepa do písku. Ten jeden džem, když dostanu chuť na palačinky,si vždycky koupím. Nijak nekomentují, že dcera ani snacha nezavařují. Ono se to snad asi ani nevyplatí. Když ale vidím, jak si děti dneska vybírají, který druh džusu pijí a který ne, jaký jogurt jim chutná a jaký odmítají, jsem ráda, že tohle doma nemusím řešit. Musela bych si asi pořídit rákosku. A asi bych čelila atakům obou babiček,proč ona těm dětem nedá najíst to, co chtějí ony....tohle bych, při veškeré toleranci, asi neustála. Časy se sice změnily, ale pořád platí, že ne dítě dělá milost matce, když sní od ní nachystané jídlo, ale matka dělá milost dítěti, že mu je nachystala. Zatím to všude vypadá opačně. Doslova do kolen mě dostala matka s holčičkou na dovolené. Dítě odmítlo snídani,kterou měli všichni ostatní. Šlo o čaj, chléb, máslo a paštiku. Matka se snažila ze situace vybruslit. Kdybys nesnidala, to bych ti na pláži nemohla koupit zmrzlinu. Dítěti to bylo fuk. Vědělo, že si svoje stejně vydupe. Matka to zkusila tedy jinak. Dobře. Když tedy sníš oplatku, co mám na pokoji, tak teda tu zmrzlinu můžeš dostat. Úchvatný postup. Dítě milostivě žako matku za slovo, schroupalo oplatku ze zásob na pokoji, a na pláži zmrzlina samozřejmě byla. Ano, dneska je hodně věcí jinak. Rodič to omlouvá reklamou. Dostatkem. Může si dovolit dítěti dopřát. Každý všechno nejí. Obchody jsou plné. Není potřeba hrát si na sociální případy, kdy dítěti nekoupi,nač ono ukáže....ale... nemyslím, že tenhle přístup je dětem prospěšný. Jako máma jsem neznala to,vařit dvojmo. A nedělala bych to určitě ani teď...
Hana Nováková
Moc krásné vzpomínání, přenesla jsem se v duchu do dětství, vůni čerstvě upečeného kuřete jsem cítila až u nás, jak hezky a procítěně jste to napsala. Díky za krásné čtení po ránu..
Margita Melegova
Nez jsem mela horkovzdusnou fritezu tak jednou za cas jsme si koupili grilovane kure, ted se u pultu s grilovanymi kuraty ani nezastavim, to doma grilovane provoni cely byt a nez se ugriluje nachystam misu salatu, miluji obirat kosticky na rozdil od meho muze, ten ted jasa ale kdyz jsem kupovala fritezu tak jsem umyslne preslechla vetu ... a na co Ti to bude... dnes uz vi svoje. Kdyz nas byl plny pocet tak se varilo hodne bezmasich jidel, maso jednou v tydnu ale vikend musel byt masovy.
Vladislava Dejmková
Kde koupím kuře? Normální chlazené kuře z Alberta. I toto může mít krásnou křupavou kůrku a dobře chutnat. Do školní družiny jsem také na jídlo chodila. Vím, že vařili podle norem, maso tam bývalo častěji než doma, ale také si vzpomínám na spoustu dobrých bezmasých jídel nebo jídel s minimem masa. Každý přece můžeme mít vzpomínky jiné.
Dana Novotná
Všichni tady mluvíte o kuřátku s křupavou kůrčičkou. Můžete mi někdo napsat, kde takové kuře koupím?? Ta dnešní kuřata jsou vyhnaná prášky a o někajé zlatavé kůrce nemůže být ani řeč. A maso jen v neděli? Pokud jste chodili do školní jídelny, tam bylo maso skoro každý den. Tak nevím, kde jste bydleli?! A to, že je dnes k dostání celý rok letní ovoce a zelenina? Tak o tom bych vůbec nemluvila. To se totiž nedá pozřít. Je to upravované na krásu, dozrává to v kamionech a Pokud bych nevěděla, co jím, tak podle chuti to nepoznám. Tak se vracím opět k zavařování, zamrazování a nakládání, tak jak to byvalo, než jsme měli ty vymoženosti kapitalismu. Ale článek je moc pěkný a připomíná zašlé, krásné časy.
Zdenka Soukupová
Krásná vzpomínka. Opravdu to tak bývalo, taky si to pamatuji. A ty bramborové placky přímo z plotny, jak píše Věrka J., ty neměly chybu.
Jan Zelenka
Dříve se jedlo daleko méně masa. My jsme ho mívali hlavně o víkendech. Přes týden jsme mívali výpěstky naší zahrady. Na vesnici se žilo trochu jinak, než ve městech. U nás byl jen malý koloniál, který měl pouze omezený sortiment.
Daniela Řeřichová
Milá Vlaďko, jako bys to napsala i za mne. Jídlo bylo dar a tak se také k němu přistupovalo. Neexistovalo plýtvání, byli jsme skromní a vděční. Jediné, co mě odvykli ve školní jídelně, byla kolínka a rýžový nákyp. Naše maminky uměly z mála stvořit pochoutku. Také patřím k těm, kteří nemuseli mít maso. Bývalo pouze v neděli. O plackách babičky jsem tady měla článeček. Děkuji za laskavou vzpomínku.
Alena Vávrová
Ta křidélka s kouskem prsíček mi byla souzena, protože z peč. kuřátka na mne u stolu nic jiného nezbývalo. Jak děti povyrostly, všecky tři chtěly masíčko "s hůlčičkou" = stehýnko, tak jsem jej musela ke kuřeti dokupovat. Ale křidýlka miluju i nyní. Jo, a na pečené kuřátko si z dětství též nevzpomínám. Bylo nás 6 dětí. Kdyby táta nechoval králíky, děda nimrod občas neposlal něco divokého (s broky) a v ulici nebylo výsek. řeznictví, tak jsme možná ani nevěděly, jak maso vypadá.
Anna Potůčková
Pečené kuřátko s křupavou kůžičkou miluji! A je mně jedno jestli je to křidélko, nebo stehýnko.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.