Slova útěchy. Najít ta správná je velmi těžké. Co radí odborníci, abyste situaci ještě nezhoršili?

Tyto životní tragédie jsou velmi zdrcující. Sama jsem přišla o manžela, když děti dorůstaly a musela jsem se o vše postarat sama. Dnes po všech mých životních peripetiích vím, že nikdo němůže člověku pomoci, pouze jen člověk sám sobě. V těžkých chvílích pomáhá práce, jakákoliv, učení ...další koníčky....a pevná vůle. Všechny tyto aktivity působí na radostný pocit v mozku. Naučila jsem se takové disciplině, že pokud mám ráno chmury, tak hned do jakékoliv činnosti. Poté také z člověka začne vyzařovat jiná - pozitivní energie, která přitahuje další pozitivní lidičky. Krásně se mějte.

Paní Řezáčová, pojem správné chování je diskutabilní, protože nejsou situace stejné a lidé v nich jsou také různí. Proto beru takovéto chování jako vhodné. A to pro většinu situací ve vzorci plus mínus běžný kontakt jako kdyby se ta smutná věc nestala. Tedy u lidí, se kterými nebývám v kontaktu, jako se známou, které tragicky zemřel muž, prostě jí pochválit vnouče, mluvit o počasí. Beru jako netaktní se vecpat k ní domů, běžet k ní přes ulici s voláním, tak jsem slyšela, co tě potkalo atd. U blízkých příbuzných je to jinak. Nabídnout pomoc, krátce se stavit. U vdovce s upečeným, u vdovy s pomocí na zahradě. Když víme, že ji nezvládne. Ti lidé si svůj žal musejí odžít sami. Beru jako vrchol netaktnosti, když se cpou do domácnosti houfně návštěvy, které tam běžně nechodí. Když se dávají rady, o které nikdo nežádal ani o ně nikdo nestojí. Párkrát se nám to stalo a vyvolalo to v nás bezmocný vztek. Nechci být konkrétní.

Když mi zemřel manžel, všechna slova útěchy, od kamarádek, rodiny i spolupracovnic, mi přišla jako povinná až falešná. Prostě jsem se s tou ztrátou tehdy nemohla smířit a dlouho mi trvalo, než jsem mohla s někým normálně promluvit. Uvědomila jsem si to až po delším čase a zpětně vím, že jsem se asi k někomu nechovala moc přívětivě. Ale od té doby jsem si to už se všemi dotčenými vyříkala. Není to vůbec jednoduché vyslovit v danou chvíli to, co ten druhý potřebuje slyšet.

Musím jen souhlasit se všemi příspěvky od rozumných lidí,kteří si svým bolem a neštěstím prošli.Nadarmo se neříká,že neštěstí nechodí po horách,ale po lidech.Proto si myslím,že není na světě člověk ten,který by nepotřeboval psychickou pomoc,radu,či vlídné slovo.Ale někdy je bolestivé a zraňnujcí hledat pomoc od člověka,který ještě takovou situaci nezažil a někdy si i takový člověk nedokáže vypořádat se svýnm životom,natož aby vám poradil.Jako moje kamaráda psycholožka.Nepochodpím,jak mohla dávat rady,ale tam kde pracovala nemohla nic pokazit. Proto si každý ten svůj úděl,břímě musí nést na zádech sám a vypořádat se s tím dle svého rozumu a možností. Skvělý článek,děkuji. A vracet se zpět jen k těm nejkrásnějším vzpomínkám,které jsme s tím člověkem prožili. Chápu,že někdy to nejde.

Myslím, že tohle je individuální případ od případu. Přijel jsem při povodních v roce 2002 do jedné vesnice na Mělnicku. Potkal jsem na návsi dědu, který vypadal trochu nepřítomně. Tak jsem jej oslovil jestli nepotřebuje pomoc. Kouká na mne. Pak mě chytl za klopu blůzy. V očích se mu zaleskly slzy. ,,Pane kapitáne, před měsícem mi zemřela žena. Žádné příbuzné nemám. Minulý týden mi voda vzala dům. Vlastně všechno. Tak mi řekněte... za co mne Pán Bůh trestá?" Co jsem mu na to měl odpovědět. Nejsem psycholog. Ale když mluvil o Bohu... Vzpomněl jsem si na jednu rabínskou moudrost a tak jsem mu odpověděl. ,,Tatíku, Bůh trestá lumpy a darebáky. Na silné sesílá zkoušky." Upozornil jsem na něj starostu , nemohl mít přehled o problémech, určitě ne těch psychických , svých občanů. Přijel jsem za pár dnů a pán pomáhal sousedům, kterým dům zůstal stát. Po roce jsem se vrátil a ,,tatík" se mi chlubil novým ,,povodňovým" domem a ,,vnoučaty" sousedů, kteří chodili k ,,dědovi". Takže si myslím, že nějaká útěcha musí být. Ale musí být myšlena upřímně a spontánně. Všechny ostatní fráze jsou jen faleš, která může dotyčnou osobu spíš zranit.

Hodnotím článek jako velmi dobrý. Některé hloupé rady známých jsem si tehdy v 53 letech vyslechla také. Přímé pomoci jsem se dočkala pouze od syna, ač mám 2 sestry. Ale nezazlívám jim to, myslím, že nevěděly v té chvíli, co dělat.

Ten článek beru jako zamyšlení autorky, jako úvahu. Ať už mi v mém neštěstí někdo něco řekl nebo neřekl, stejně mi to nepomohlo. Někdo cítí, že musí něco říct, druhý cítí, že je lepší mlčet. Většina řečí jsou jen společenské fráze. Člověk se musí se situací vyrovnat sám.

Každý takovýto stav je naprosto individuální, jako vše v každém člověku. Někdo po účasti druhých touží, protože ani v žalu nedokáže být sám, někdo se s tím chce vyrovnat bez účasti, ba přímo ji nesnáší a mnohdy vnímá jako falešnou. To vyplývá z povah i předchozích zkušeností. Nejsme psychologové a ani psychologové nejsou zrcadlem druhého člověka. Popřejme si navzájem hodně sil zvládnout vše, co nám život přináší. Každý má těch sil různě. Ať je to tedy tak, aby nás to nezlomilo.

Ano paní Kopecká, jsou lidé, kterým přílišná snaha ostatních o účast vadí, řekla bych, že jich bude i většina, ale věřím, že jsou i lidé, kteří by rezervovanost rodiny a přátel brali, že se nesnaží v těžké chvíli pomoci ... A jak to odhadnout a zachovat se "správně"? Odpověď není jednoduchá ...

Oprava... návštěvy..... srážely....