Můj mikrosvět je naprosto nepatrnou součástí celého Vesmíru
foto: Radovan Cakl

Můj mikrosvět je naprosto nepatrnou součástí celého Vesmíru

24. 2. 2021

Za mých mladých let se říkalo, že „manželství, které vydrží prvních sedm let, vydrží až do smrti.“ S trochou černého humoru by se dalo dodat „ale do čí?“ Jsem přesvědčená o tom, že toto rčení platí pro každý vztah, ne jen manželský. Záleží na tom, do jaké míry jsem na tom či onom vztahu závislá, do jaké míry chci do vztahu investovat a do jaké míry ze vztahu jen těžit.  

14. 4. 2014, numerologicky 7, je datum ve kterém jsem do vztahu s i60 vstoupila. Letos tomu bude s krátkým přerušením sedm let a za tu dobu jsem v tomto vztahu mnohé zažila. Byla to pro mě cesta, na které jsem zažívala vzestupy i pády. Jako na houpačce, "Jednou jsi dole, jednou nahoře." A jestli toto výročí bude moje „smrt“, vzestup, nebo jen letmý pád, záleží na tom, jak se s tím dokáži vyrovnat. Mně osobně k vzestupu vždy pomohl předcházející pád, nikdy to nebyly "chvalozpěvy".    

Kdybych měla srovnávat, tak do první etapy mého působení na tomto portálu i60, ač jsem to na sobě nedala znát a dnes už to mohu přiznat, jsem vstupovala s tak malou Dušičkou, jako do první třídy základní školy. Rozdíl byl pouze ve velikosti a stáří těla. V této souvislosti mi přišlo na mysl, jak člověk, aniž by si to uvědomoval, klame tělem, jeho vnějšími rysy, oblečením, posuňky, ale bez jakýchkoliv postranních úmyslů.

Jedním z příkladů uvádím větu pana primáře gynekologického oddělení, starou už téměř padesát let. Jako dnes si pamatuji, jak jsem před ním, na kontrole po mém druhém spontánním potratu, stála v květovaných šatech a on pronesl větu: „Pane Bože, když se na vás podívám, vy jste ženská, že byste mohla skály lámat, a přitom nejste schopná donosit dítě.“ Tehdy jsem nechápala, proč zrovna já. A dál, z neznalosti skutečnosti, že se jedná o mé zraněné vnitřní dítě, jsem se stále dokola, ať jsem se vydala kterýmkoliv směrem, „mlátila ode zdi ke zdi“. A tak to prostě bylo.

Než jsem poznala, že pro své okolí nejsem tím, čím ve skutečnosti jsem, co niterně cítím, tak ve snaze to napravit, vrhala jsem se bezhlavě do boje "o své místo na slunci".

V rámci i60 jsem pořádala výšlapy Českým rájem, jezdila na různá setkání, do Prahy, různě po Čechách i na Moravu. A čím víc jsem se angažovala, ale zároveň s angažovaností napříč portálem psala o svém pohledu na dění kolem nás, který se pochopitelně ne každému líbil, tím rychleji okruh „přátel“ řídnul. Bylo to první moje zjištění skutečnosti, že boj nemá smysl, ať budu bojovat čímkoliv, s kýmkoliv a za cokoliv. A za úplně nesmyslný považuji boj s někým, kdo klamat tělem, jeho vnějšími rysy a posuňky, umí.

Asi největším ponaučením pro mě bylo setkání v Poděbradech. Napekla jsem pro účastníky zákusky a jako překvapení je do Poděbrad dovezla, pak s kamarádkou zahrála roli čertice a na závěr jsem chtěla ukázat, jak po dvouletém chození do ZUŠky v pozdním věku, "umím" zahrát na harmoniku. Bohužel, tréma vykonala své a pro mě to byl ten největší trapas. Ale tou nejhořčí kapkou bylo, když jsem koutkem oka zahlédla kamarádku, jak v kruhu svého fanklubu obrací oči v sloup. Fakt jsem se jí nedivila, možná se cítila trapně i za mě. A ještě téhož večera jsem se vracela domů jak zpráskanej pes. S pocitem zklamání, nejen ze sebe, ale i souběhem dalších okolností, jsem vztah s i60 ukončila.

Netrvalo však dlouho a napsala jsem článek https://www.i60.cz/clanek/detail/19031/prichod-odchod-navrat 

Hned první „ťafka“ po mém návratu, v podobě jednoho diskuzního příspěvku, na sebe nenechala dlouho čekat :-).

To, že se člověk na základě čehokoliv, sám pasuje do role vůdce, ještě neznamená, že se stane vůdcem mým, nebo kohokoliv jiného. Ale zároveň, v rámci objektivity, nikomu, ani mně, obzvláště ve virtuálním světě, není bráněno do jeho prostoru vstupovat. K tomu ale každý, dřív než vstoupí, musí znát a mít stále na paměti svoje hodnoty. Zkrátka být svůj, ctít své zásady, aniž by jimi poškozoval druhé.

A tak v hezkém vztahu, nejen s portálem i60, jdu spokojeně životem. Nic na tom nemění skutečnost, že pár lidí, o kterých jsem se domnívala, že přáteli byli, se ode mě odvrátilo. A jestli jiní, ať už se to bojí, nebo nebojí veřejně přiznat, přáteli zůstalo, to nevím. Neřeším to.

Nejsem přeci Pán Bůh, aby mě všichni milovali, i když, ani Pán Bůh, vždy a za každých okolností není všemi milován.

 

PS: A pokud se vám bude zdát, že vtip ve videu, který jsem přidala pro odlehčení, nesouvisí s tématem článku, pak vězte, že je to pouze jiným úhlem pohledu na danou věc :-) 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Život je cesta. Někdo o něm umí psát s humorem, jako například pan Soukup, v příspěvku Fenomenální paměť, už od prenatálu. Jiný píše na vážnější notu a další raději píše o druhých. Já jsem svůj život do svých třiačtyřiceti let vnímala jako jednu velkou tragédii a proto moje články byly v první etapě takové jaké byly a proto také skončily zpět "v šuplíku". V pětačtyřiceti v mém životě nastal zlom a začaly se dít věci. V půli dvacetileté etapy, abych toho neměla málo, mi do cesty vstoupilo i60. Dnes mohu říci, ač je to pro mnohé nepochopitelné, stalo se pro mě tou nejlepší školou života, které se mi kdy mohlo dostat a díky které dnes žiji svůj šťastný život. Nejsem bojovnice, ani odvážná, jen se nechávám vést myšlenkami, které přicházejí od někud, co nejen mě, mnohonásobně převyšuje ♥♥♥
Jitka Caklová
Paní Vargová, bez jakékoliv dávky skromnosti to neberu jako odvahu, ale jako obyčejnou lidskou přirozenost, ke které jsem dospěla až v pozdním věku. Nic méně děkuji. Svoje vnímání světa, jsem si dlouho komplikovala sama svými domněnkami. A nakonec z lidí, o kterých jsem se dlouhá léta domnívala, že by si o mě ani neopřeli kolo, natož aby odpověděli na pozdrav, jsou dnes přátelé a někdy i naopak. Michael Jackson má pravdu. Přátelé, kteří nejsou opravdovými přáteli, odcházejí a ti opravdoví zůstávají, i když prší za krk.
Jana Vargová
Paní Caklová, obdivuji Vás, že jdete s kůží na trh. Otevřít se na veřejných stránkách, to už chce sakra odvahu! To mnoho lidí nedokáže. A co by dodal Michael Jackson? „Někteří přátelé jsou jako stín. Jsou tu, jen když nad vámi svítí slunce.“
Jitka Caklová
Ano Soňo, každý má svoji životní filozofii, která se nemusí druhým líbit. Proto jsem dostala meil od člověka, který zřejmě vůbec nepochopil o čem článek je a v pětadvceti řádcích mi napsal o věcech, které se mě vůbec netýkají a podle kterých, zřejmě dle jeho názoru, bych se měla naučit myslet. Jak příznačné. Doufám, že si ještě alespoň pětkrát poslechne vtip, v podání Zdenky Studénkové, aby pochopil, že psát takovéto výlevy nemá smysl. Ale co já vím, třeba pro něho to smysl má a proto mi napsal. Nechť každý má svoji filozofii, já budu ta poslední, kdo by ji chtěl druhému vyvracet.
Soňa Prachfeldová
Šťastný ten, kdo si najde svoji cestu, kdo pochopí, že dojít klidu a pohody se sebou samým, je v jeho rukou. Lehká tato pouť není a cíl se nachází až opravdu po hledání a ve zralém věku. Někdo hledá, hledá a nenachází. Každý máme svůj osud, který můžeme trochu pozměnit, ale neutečeme mu. A každý má i svoji životní filosofii, která se nemusí líbit druhým. A proč také ? Život jde dopředu, věřím, že vše má svůj smysl.
Jitka Caklová
Ano Zuzko, to jsem opravdu napsala a tak to vnímám stále. Sama si tvořím svoji realitu, naprosto nezávisle na tom, co mi kdo přeje a někdy možná i nepřeje. Dlouho jsem hluboko zasouvala věci, které jsem vnímala, jako nepříjemné, lépe řečeno, jako křivdu. A až když jsem je nechala vyplavat na povrch a našla cestu do svého nitra/k sobě, pak teprve jsem pochopila, proč se mi děly. Nesmírně mi pomohly posunout se tam, kde jsem dnes. Nebyla to cesta jednoduchá, ale jsem ráda, že jsem se po ní dala.
Zuzana Pivcová
Každý z nás je nepatrnou součástí Vesmíru a myslím, že to tak cítí čím dál víc lidí. Nebudu Ti, Jíťo, nic přát, protože jsi nedávno někde (mně nebo zde na portálu) napsala, že není důležité, co Ti přejí jiní, ale co si přeješ Ty sama. A to už máš v sobě srovnané dostatečně.
Hana Nováková
Vypsat se někdy ze svých pocitů, zklamání i s trochou kritiky nikdy neuškodí. Je to hlavně důležité pro vás. Protože ti, kteří kamarády byli a nejsou to stejně neocení, ti co zůstali to poberou. Skuteční kamarádi jsou ti, kteří vás bere takovou, jaké jste dobrá i zlá, a to jsou pak přátelé. Ti ostatní nestojí za dlouhé přemýšlení. Tak to vidím já.....
Jitka Caklová
S videem si ani Radek nevěděl rady a požádal o nápravu. Tak uvidíme.
Jitka Caklová
Jano, proto jsem dala název článku, jaký jsem dala a díky tomu, ne že budu, ale už jsem ve všech vztazích v pohodě. Každý má svoji cestu ♥ Díky!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.