Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus
Ilustrační foto: ingimage.com

Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

13. 1. 2021

Někdy jsme stáli ve frontě a žertovali, že ani nevíme, na co. Tak vzpomínají mnozí starší lidé na nakupování za socialismu. Mladí si naopak nedovedou představit, že by se kvůli běžnému zboží postavili do řady a čekali.

Když režisér Miloš Forman natáčel v roce 1984 v Praze snímek Amadeus, jeho kolegové, američtí filmaři projížděli městem. Viděli obchod a u něj dlouhou frontu. Ptali se českého kolegy, který je doprovázel, na co ti lidé čekají. Řekl, že na pomeranče. A oni na to: Tak to je fajn, že máte za socialismu pomeranče zadarmo, že se rozdávají, tak to nevadí si na ně počkat.

Mezi českými spolupracovníky se pak ta historka léta šířila jako skvělý vtip.

Starší generace dodnes vzpomíná, na co všechno se v určitých letech stály fronty, od už zmíněného exotického ovoce přes toaletní potřeby až třeba po čočku. Někteří lidé se smíchem, někteří s odporem vzpomínají na spoustu času stráveného před prodejnami řeznictví s výsledkem, že když na ně přišla řada, maso už stejně nebylo.

Z průzkumu společnosti STEM/MARK vyplynulo, že čtyřicet procent pamětníků toho, jak se nakupovalo před rokem 1989, běžně stálo ve frotnách na potraviny. Průzkum se pokusil pohledem dvou odlišných generací ukázat jejich rozdílnost na příkladu vztahu k nakupování. Zatímco ještě před třiceti lety lidé považovali za normální, že se na některé zboží musí čekat ve frontě a to ještě s nejistým výsledkem, zda ho vůbec dostanou, nyní je to pro většinu z nás nepředstavitelná komplikace.

Padesát šest procent dotázaných uvedlo, že by si do fronty nestouplo ani za nic. Mezi odpovídajícími byli i mladí lidé narození po roce 1989. Pamětníci, kteří ve frontách stávali, uváděli, že to už nikdy nechtějí zažít. Sedmdesát dva procent z nich uvedlo, že je to nesnesitelná představa. Stejně odmítavě se však k této variantě staví jen čtyřicet jedna procent mladých lidí. „Mladí si to totiž nedovedou představit. Chtěla bych vidět dnešní mladé ženy, kdyby cestou z práce strávily hodiny u masny a odešly s dvaceti deky salámu, protože maso už nebylo. Chtěla bych je vidět, kdyby šly pro kýtu a s radostí odnášely aspoň bůček. Oni podle mě vůbec nechápou, jak se vše shánělo. Jistě, netrpěli jsme hladem, ale byla to neustálá improvizace a vymýšlení, z čeho co uvařit. Vůbec to neznají a nedovedou si to ani představit,“ říká devětasedmdesátiletá Jana. Její kamarádka pracovala jako prodavačka a ta zase vzpomíná, jak čile fungoval výměnný obchod. „Kolegyně z potravin mi přinesla čočku a kokos, já jí nechala takzvaně pod pultem plavky. Tajně jsem jí je podstrčila, ona si je doma vyzkoušela a když jí nepadly, hned znala pět dalších žen, které si je vyzkoušet chtěly. Byla to příšerná doba a jestliže někdo nyní tvrdí, že se nic takového nedělo, nevím, kde žil,“ říká sedmasedmdesátiletá Vlasta.

Z průzkumu vyplynulo, že téměř dvě třetiny respondentů starších šedesáti let zažiy, že na nějaké nedostupné zboží před rokem 1989 stály několikahodinovou frontu. Nejčastěji se podle nich stálo před obchody s potravinami, pak s elektronikou, s textilem nebo nábytkem. Dvacet procent lidí uvedlo, že stáli fronty na hygienické zboží.

Mladí lidé naopak uváděli, že si dovedou představit, že se postaví do fronty na nějaké mimořádně atraktivní zboží, které není běžně dostupné.

„Vnučka před časem stála frontu na nějaké luxusní tenisky. Prý jich měla do obchodu dorazit limitované série a přes internet se koupit nedaly. Když jsem jí ale řekla, že my jsme takhle stáli frontu na dámské vložky, brala to jako skvělý vtip. Prostě tomu nevěří,“ říká devětašedesátiletá Marta.

Fronty vymizely z našich životů, nicméně v posledních měsících této covidové doby se do nich zase vrátily. Na poštách, u výdejen zboží koupeného přes internet a podobně. A tak můžeme  být svědky podivuhodných situací. Jedna z nich se udála v centru Ostravy, kde dvě starší dámy pozorovaly před Vánoci dlouhou frontu u malé prodejny tabáku a novin.

„Co tam dávají?“
„Nevím. Je to obyčejná trafika.“
„Ti lidi z ní odnášejí velké balíky. A každý jiný. To bude nějaká akce, dávají se zadarmo dárky.“
„Doufám, že se tam nechceš postavit.“
„Postavím se a ty běž mezitím dopředu zjistit, o co jde.“

Dáma se po chvíli vrátila. „Tak tam si prý lidi vyzvedávají věci, které si objednali přes internet.“
„Aha, tak ten nemám, tak to nic nedostanu.“
„Ty fakt myslíš, že ty věci dostávají zadarmo?“
„No jistě, kdo by  dnes stál na něco frontu, když je všeho tak moc.“

A co vy? Stávali jste na nějaké zboží fronty? Pokud ano, tak na jaké? A máte s frontami spojené nějaké historky?

společnost životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Hrádková
Dobrý den, pamatuji si jak jsem synovci vykládala jak jsme stáli frontu na naše první nové auto. Mototechna zavírala v 18 hodin, to jsem se postavila do fronty j, už bylo přede mnou dost lidí. Stála jsem do 22 hodin. Pak mě vystřídal můj otec, stál do 2 hodin do rána. Ve 2 hodiny ho vystřídal můj manžel a čekal do otevření a koupil auto. Synovec mi nevěřil.
Danka Rotyková
Pane Pepo, nevím jak vy, ale my jsme stáli ve frontách s babičkou denně, a to na základní potraviny jako mléko v umělých pytlíkách a chleba nebo rohlíky. O ovoci jsme si mohli na vesnici jen zdát, na to zase stávala frontu maminka, když šla z práce. Tedy jen tehdy, když nějaké dovezené ovoce bylo právě na trhu. Je mi jen 64, proto si na ten nedostatek ještě pamatuji. Zrovna před Vánoci mi říkala moje sestra ... hele Dančo, pamatuješ se ještě, jak jsme měli pod stromečkem jednu konzervu jahod? A já jsem odpověděla, že si dodnes pamatuji, jaký měla obal. Tak to bylo. A kdo se v životě snaží a pracuje, ten snad dnes nemusí stát frontu u Armády spásy. Jsem zvyklá celý život pracovat, a proto vím, že bez práce nejsou koláče. A taky vím, že nemohu chtít to, na co jsem si nevydělala.
Dana Puchalská
Fronty byly na všechno. Na to se zapomenout nedá...
Věra Ježková
Nejdelší frontu v životě jsem stála před Mauzoleem V. I. Lenina. V rámci měsíčního studijního pobytu v Moskvě. Vasilij Šukšin napsal povídku Něco modrého s proužkem. Je o tom, jak se lidé staví do fronty a nevědí, na co. Na otázku „Čto dajut?“ – „Co mají?“ dostávají tuto odpověď.
Milan Pepo
Já bych tu minulost tak trpce neviděl. Lepší bylo stát dříve frontu na banány, než dnes frontu na sociální dávky. Lepší bylo stát dříve frontu na pořadník na auto, než dnes frontu na úřadu práce. Lepší bylo dříve stát frontu na ,,byťáku" s žádostí o přidělení bytu, než dnes stát frontu na nocleh u Armády spásy.
ivana kosťunová
Mám také historku z fronty, ale poněkud jiného druhu. Potřebovala jsem koupit nějaké ty silonky. Přišla jsem do Obuvi, obchod byl prázdný, jenom u pultu stála bokem jedna paní. Stoupla jsem si do fronty za ni a spořádaně čekala. Když už mi to bylo dlouhé, zeptala jsem se, kde je prodavačka. Paní se mě naštvaně zeptala, co si jako přeju. Byla to ta prodavačka.
Lenka Kočandrlová
Řekla bych,že s těmi frontami je to skoro stejné,v 70. a 80. letech,jako dnes.Kdysi jsem stála ve frontě na boty a když asi po hodině se dostala dovnitř,tak již v čísle 37,5 ty co jsem chtěla nebyly,tak jsem si koupila nějaké,jen abych tam nestála zcela zbytečně....V Masně byla fronta celkem krátká a rychlá,nějakou flaksu se dalo koupit vždy.Nejhorší to asi bylo v Ovoce-Zelenina,tam šla fronta hrozně pomalu a jednou jsem v takové,když jsem čekala dítě,málem omdlela,asi po půl hodině stání se mi zatmělo před očima,posunovala jsem se okolo stěny a říkala si,jak a co si koupím,když nevidím,a jak to zaplatím - naštěstí se mi těsně než jsem přišla na řadu odetmělo a mohla jsem nakoupit. Jednou jsme taky čekali s manželem ve frontě na šicí stroj,museli jsme do toho obchodu furt chodit se vyptávat,zda jim přišlo "to" zboží,a dočkali jsme se po několika měsících.Šetřili jsme na ten stroj skoro rok,a měli ho až donedávny,kdy se definitivně rozbil...Veritas z NDR. Dnes je zvykem nešetřit,na vše si půjčovat,chce se mít vše hned.Možná v tom šetření a těšení se na věc byla i větší radost a víc si toho člověk vážil.
Věra Halátová
V článku byla výzva o popsání nějaké historky spojené s frontami. V letech, asi 1974,1975, nebyla cibule. Manžel sestřenice, Vlastik, mi slíbil, že mi cibuli sežene a přiveze - byl řidič u Ovoce a zeleniny. Sehnal, ale udělali jsme dvě chyby. Vlastik dal cibuli do krabice od banánů. Sraz jsme si dali, bylo to v Brně, na Zelném trhu, nahoře na kopečku u Domu potravin. Tam stála fronta žen, které čekaly, až přivezou ovoce a zeleninu. Auto přijelo, zastavilo, řidič Vlastik vystoupil a podával mi tu kabici s nápisem "banana". Ženy se naštvaly, nadávaly nám, Vlastik nadával jim, snažil se je rozehnat slovně i ručně, no a krabice od banánů s cibulemi mu vypadla z rukou a cibule se kutálely Zelným rynkem dolů. Ženy opustily kvapem frontu a začaly honit a sbírat cibule. Ulovily je všechny. Jedna babička ukořistila jednu větší cibuli a volala: Tuto cibuličku vám nevrátím, ta je pod gulášek!
Věra Halátová
Když jsem chodila do 1. třídy základní školy, tak v sobotu v sedm hodin jsem se musela jít zařadit do fronty k řezníkovi na maso. Matka přichystala snídani, přišla mne vystřídat a já se šla nasnídat a pak do školy. Protože nás bylo pět dětí, tak do fronty na jablka šla matka a za ní já a každá jsme dostaly 1 kg jablek. To stejné s pomeranči a banány. Do první třídy jsem začala chodit v roce 1957. Někdy v roce 1960 jsem v samoobsluze vystála frontu na mléko a dostala jsem jeden litr. Řekla jsem, jak mi bylo nakázáno od rodičů, že je nás pět dětí a potřebujeme 3 l mléka. Prodavačka mi odvětila, že "si vás tatínek neměl tolik nadělat". Vzala jsem ten jeden litr, zaplatila, co to tehdy stálo, myslím, že 1,60 Kč a šla domů. Pro další litry mléka šel otec osobně. Přinesl je. Když mi bylo 18 a sestrám 16,14,12 plus matka, tak nebyly dámské hygienické vložky. To vozil otec někde ze služebních cest celé balíky vložek. Když nebyl toiletní papír, stříhali jsme na Wc noviny. Já jsem měla děti, prvního v roce 1979 a druhého v roce 1987. Pořád se potraviny a především ovoce se kupovalo "když přivezli" a musela jsem vystát frontu. Co se týká oblečení, hodně jsem dostávala od tety z NSR, to jsem vyprala, přešila, upravila. Na sebe i děti jsem upletla a dovedla jsem sobě i dětem ušít. Nedávno jedna paní říkala, že tady, v této obci, ve které bydlíme, NIC není, dřív tady byla tři řeznictví, obuv, cukrárna. To ano, odpověděla jsem, ale v tom řeznictví neměli maso, v obuvi měli akorát pár ponožek a v cukrárně zabalené tvrdé bonbony (Bon pari to nebyly, to byla podpultovka.)
Marie Faldynová
Fronty kdekoliv jsem upřímně nenáviděla. Tábořit tři dny před Tuzexem kvůli džínám mě ani nenapadlo. S malými dětmi se fronty už vůbec stát nedaly. Takže co se dalo jsem vyrobila: svetry, ponožky, oblečení, kompoty a domácí pečivo nám stačilo ke štěstí. Něco na nás zbylo vždycky, s tím jsme vystačili.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.