Kdo je sám, je politováníhodný. Nesmysl, kterému hodně lidí věří

Je příjemné mít pár lidí, s nimiž si mám co říct, a kde se třeba občas vyskytne někdo jiný a nový. Osamocený se může cítit jak člověk v širší rodině, tak i člověk, který žije sám. Děti nemá, jsou daleko nebo za ním nejdou. Kamarády a známé nemá, protože neměl kliku nebo se s nikým nesnese. Jenomže fakt neplatí, že každý samostatně žijící se musí cítit osamoceně. Protože je nás hodně a nemůžeme to všichni brát jako životní prohru. Ono je taky něco jiného, být relativně zdravý, zaměstnaný a něco jiného potřebovat pomoc zvenčí díky horšímu zdraví a být v důchodu. Po rozvodu či ovdovění člověku ten spolubydlící partner většinou chybí, pokud to nebylo vysloveně vysvobození. Člověk pak zvažuje, že by sám nezůstal. Jenomže třeba po pár pokusech, které nedopadly, si řekne, co mi chybí. Nemuset se s nikým dohadovat, nemuset někoho poslouchat, nemuset se přizpůsobovat někomu, se kterým se člověk potkal skoro na stará kolena, to je svým způsobem taky bonus. Je vítané nebýt sám. Ale ne za každou cenu. Kdo se umí zabavit sám, má nějaké aktivity, a nebere svou single domácnost jako životní prohru, ale výzvu, může žít docela spokojeně. Otázka je, komu to bude vyhovovat celé zbývající roky. Ideální pro většinu lidí je asi mít spřízněnou duši. Mít se na koho těšit, s kým se vidět, a přitom si ponechat svoje jistoty a svoje zázemí a soukromí. A není potřeba řešit, jak to vypadá, že žiju sama. A jestli má potřebu to řešit okolí, není to můj problém. Jakou úroveň může mít člověk, který umí jen řešit ostatní. Když za mnou přijde někdo, že je mu smutno, navrhnu mu společně strávený čas třeba na kole. Ale když potkám člověka, o kterém se ví, že je sám, bavím se s ním o společných tématech. Podsouvat mu, co by měl a neměl, aby sám nebyl, je trapné.

Jo, dokážu pochopit, že někdo rád sám, ale ta poslední věta v článku: „Samotáře totiž často litují lidé, kteří sami cítí, že je v jejich vztazích něco v nepořádku, ale samoty se přitom bojí.“ může značit, že ten rádoby samotář z přesvědčení přece jen trošku těm ostatním, kteří mají rádi společnost, minimálně jedné další blízké osoby, asi trošku závidí a proto si do nich nepatrně kopl. Proč? Vždyť i oni mají právo na svůj styl života, který je navíc i běžnější, protože člověk je tvor společenský. A pro mne je tímto kopnutím do druhých k politování a ne pro svou radost ze samoty.

Jo, měl jsem tchyni, která se rozvedla se svým mužem a v samotě si tak libovala, že naléhala na svou dceru, aby se také rozvedla a aby žily spolu v samotě až do skonání světa. Málem se jí to povedlo, ale nakonec jí zdejší svět předběhl a rozešel se s ní. :)

J.Z. "vztahový"!!! Já osobně bych klidně byla sama,si vystačím a nemusím mluvit celý den s nikým,stačí mi knihy a příroda.

Umím být sama a vůbec nestrádám.

Kdo nedokáže být sám, není zralý na vztahoví život.

Osobně souzním s příspěvkem pana H. V. Kotase 06:56. První manželství bylo rozvedeno po 25 letech a v den rozvodu jsem poznala druhého muže a spokojeně spolu žijeme 22. rok. Ono totiž okřídlené "zamést si před vlastním prahem" platí i ve dvojici (nikoho nepředělávat k obrazu svému). Pokud se člověk naučí být sám sebou, což i ve dvojici jde, nebude mít problém se samotou, případně s osaměním, ani po zásahu vyšší moci a nebude k politování.

Moc pěkné, souhlasím.Ovdovela jsem, děti žijí svůj život mimo naše město,takže nejsem osamělá,ale vystacim si sama a jsem se sebou v klidu a ráda.

Líbí se mi, co napsala Marie F.

Ach jo, ta technika! Dala jsem 5*,ale v hodnocení je jen jedna. Opravit to nejde.