Mám jich víc, těch radostí, a tu momentálně největší si nechám až jako druhou. Jedno z mých potěšení je třeba můj byt. Před pár lety jsem ho rekonstruovala a dodnes na něm nevidím žádnou chybičku. Je to moje doupě, moje spolehlivé útočiště a místo, kam se vždycky těším. Moje životní zkušenost mi sice říká, že všechno, po čem člověk touží, ve chvíli, kdy to získá, je přece jen odsouzeno k tomu, že se to časem okouká a poněkud zevšední. Můj byt s výhledem do zahrádky mě ale těší pořád. Možná je to tím, že jsem si tu rekonstrukci opravdu „odkroutila“, protože jsem vydržela celé tři neděle na staveništi s betonem, prachem a igelity. Manžela jsem poslala se zvířaty na chalupu a já hlídala řemeslníky, aby nic neošidili a dělali to přesně podle mých představ. Kromě závěrečného zalištování parket, kdy jsem jediný den chyběla, to vyšlo. Prostě platí, že to, co člověk získá díky osobní účasti a určitému nasazení vlastních sil, nikdy neztratí půvab.
Moje největší potěšení je už rok moje vnučka. Možná to zní trochu banálně, protože který prarodič není zamilovaný do svého vnoučete. Já ale nestačím žasnout, jak je příroda mazaná, když lidem mého věku nabízí novou životní náplň v podobě lidského mláděte, kterému je třeba se věnovat. Najednou si ani neumím představit, že bych se měla až do smrti zabývat jen tím, že chodím po jevišti, vymýšlím si garderobu, účastním se společenských akcí a veškerou, zbylou energii věnuji konzervaci svého mládí.
A jak se zase cítím důležitá! Dcera mě zase po letech opravdu potřebuje. Dokonce když hlídám, tak mi něco předem uvaří a volá mi, jestli jsme já i malá Olivie Coco v pořádku. Je to navíc opravdu krásně pohodlné, když mi někdo jiný, než já sama, ordinuje práci, kterou je třeba udělat. Co říkám práci, je to spíš zábava, pohrát si, přebalit, uspávat a pozorovat toho malého člověka, jak objevuje drobné záhady světa. Nechci se rouhat, ale je to o něco zábavnější, než jet do Ostravy v zimě, na náledí, jen pro to, abych zazpívala na plese čtyři písničky ve večerní róbě. Já vím, je to moje práce a nepohodlí spojené s cestováním je pochopitelně kompenzováno honorářem, ale snad to mohu říct nahlas, že být s Coco je hezčí. Honorář pravda chybí, ale slyšet dceru, při odchodu z bytu, jak říká: „A mami, dík, žes dneska Kokinku pohlídala!“ – tak to je za všechny prachy.
Petra Černocká
