Jsme fascinováni místní kulturou a navíc nás pojí přátelství s místními lidmi. To byl také důvod k tomu, abychom se s manželem začali učit japonštinu, krásný, ale ne zrovna jednoduchý jazyk.
Toto vyprávění je z naší poslední návštěvy v listopadu 2017. Po jedenáctihodinovém letu přistáváme na letišti Kansai v Osace na hlavním japonském ostrově Honšú. Přivítání nám vhání slzy do očí. Po delší době se znovu setkáváme s našimi japonskými kamarádkami – Mayumi a její matkou Reiko, které v té době bylo 87 let. Známe je 23 let a máme s nimi hodně společných zážitků jak z Japonska, tak z Evropy. Mě osobně s Mayumi spojuje zájem o textilní tvorbu, dokonce jsme měly společnou prodejní výstavu oděvů v Kyoto. Reiko pamatuje shození atomové bomby na Hirošimu a krátce poté oficiální oznámení císaře Hirohita v přímém rozhlasovém přenosu, ve kterém tato Japonci zbožňovaná osobnost sdělila, že již není Bohem. V té době Reiko žila stejně jako dnes v Kobe, kam jsme cestovali z letiště Kansai nejprve autobusem a potom vlakem. Na nádraží v Kobe na nás čekal s autem švagr Mayumi. Mayumi a Reiko bydlí v malém domku s ještě menší zahrádkou, ale na japonské poměry je i to značný luxus. Většina Japonců ve velkých městech totiž žije v malých bytech, mnohdy pod mostem dálnice nebo vedle železnice. Japonská města byla často stavěna bez jakéhokoli územního plánování, takže jejich prostorové uspořádání je dost zmatečné. Domek našich kamarádek je špatně vytápěný, takže trpíme zimou, protože v druhé polovině listopadu je i v Kobe dost sychravo. Topí se klimatizací, což je v Japonsku běžné.
Reiko je přes svůj vysoký věk nesmírně čilá a aktivní. Nemá téměř žádné zdravotní problémy, trochu ji bolí koleno, ale největší strach má z demence. Aby jí předešla, luští křížovky a hodně čte. Stále se stará o domácnost a ráda vaří. Během naší návštěvy nám připravuje domácí jídla, její specialitou je “karí rajsu” (rýže s curry omáčkou).
Japonsko má stárnoucí obyvatelstvo, přičemž staří lidé se dožívají vysokého věku. Na druhé straně se rodí málo dětí. V budoucnosti proto pravděpodobně dojde k poklesu obyvatel Japonska z dnešních 120 milionů na 80 nebo 90 milionů. Z našich známých Japonců má děti pouze sestra Mayumi. Všichni ostatní Japonci, které známe, jsou bezdětní. Mayumi rovněž nemá děti. Její manžel Chuzo žije již několik let v Bulharsku v městečku Šipka a věnuje se fotografování. V Šipce svého času žila celá komunita Japonců. Důvodem jejich odchodu do Bulharska jsou nízké životní náklady, vysoké úročení vkladů a rovněž klidnější způsob života. Japonsko je zemí kontrastů mezi tradicí a modernismem. Během naší první návštěvy u Mayumi a Chuza jsme žili dva týdny v jejich tradičním japonském domě ve městě Keihoku, asi 35 km od Kyota. Dům byl postaven pouze ze dřeva, okna byla vyrobena z tradičního průhledného japonského papíru (washi) a podlahy byly pokryty rohožemi (tatami). Zato pokoje byly vytápěny dálkově ovládanou klimatizací a toaleta byla vybavena několika funkcemi včetně vyhřívání sedátka.
Poté, co byl dům v Keihoku prodán, se Mayumi a Chuzo odstěhovali do Bulharska. Chuzo se rozhodl zůstat tam natrvalo, zatímco Mayumi se po roce vrátila k Reiko do Kobe. Nyní Mayumi pracuje v domově pro seniory. Má šestihodinovou pracovní dobu rozdělenou do dvou částí. Ráno vstává ve 4 hodiny, aby byla v práci v 5 hodin a stihla připravit snídaně. V 10 hodin se vrací domů a do práce jde zase večer na sedmou hodinu, kdy píše denní výkaz. Domovy pro seniory v Japonsku poskytují kvalitní péči, která je ale drahá. Proto je hodně starých lidí, kteří žijí osaměle. Domovy pro seniory nabízejí i “školku pro důchodce”. Příbuzní přivezou ráno seniora do domova, kde dostane snídani, vykoupe se v japonském “ofuro” (hluboká vana, kam se člověk zcela ponoří do teplé vody a relaxuje), poobědvá a po odpolední siestě se vrací domů. Příbuzní si ho musí vyzvednout nejpozději do 15:30. Pokud by chtěl zůstat déle, musí být přijat do domova jako klient nastálo. K dlouhověkosti Japonců přispívá především zdravá strava skládající se z rýže, ryb, zeleniny a sójových výrobků.
Během našeho pobytu v Kobe jsme si prošli střed města, navštívili barvité tržiště a vyšli na vyhlídku na město nedaleko místního hradu. Asi největším zážitkem byl ale rodinný výlet do nedalekého poutního místa, které Japonci navštěvují hlavně na podzim, kdy se listy japonského javoru (momiji) zbarvují do purpurové barvy. Konal se tam i farmářský trh. Kromě nezbytného fotografování purpurově zbarvených javorových listů jsme si v nedalekém šintoistickém chrámu koupili talisman pro štěstí (omamori), který máme dodnes v našem autě, a podívali jsme se na vystoupení bubeníků “taiko”.
Po třech dnech návštěvy u Mayumi a Reiko, kdy jsem se s Mayumi a její kolegyní z domova pro seniory ještě jela podívat na nejznámější japonský hrad Himedži (manžel musel pracovat na počítači a nemohl s námi jet), se vydáváme sami na nejmenší ze čtyř hlavních japonských ostrovů – Šikoku. Jeho název znamená “čtyři země” a Japonci ho považují za venkov. Na rozdíl od Honšú, který je značně přelidněný a industrializovaný, je totiž Šikoku o poznání klidnější.
Naše samostatné dobrodružství začíná malým problémem. Ještě v Kobe jsme poprosili Mayumi, aby nám v supermarketu koupila jízdenky na autobus do města Matsuyama (“Borovicová hora”), kde máme v plánu strávit deset dní. Když jsme dorazili na autobusové nádraží v Kobe, obrátili jsme se na mladého Japonce s dotazem, kde je stanoviště autobusu do Matsuyama. Uvedlo ho to do rozpaků, protože na jízdence bylo napsáno Takamatsu (“Vysoká borovice”). Došlo tedy k záměně znaků, které jsme přehlédli, ale i rodilý Japonec se může splést. V Japonsku se však cizinec vždy dočká pomoci od ochotných lidí. Zřízenec autobusového nádraží nám poradil – autobus nás doveze do Takamatsu a odtud snadno vlakem dojedeme až do Matsuyama.
Potom už šlo všechno hladce - autobus přijel na vteřinu přesně, řidič v bílých rukavicích nás usadil na nejlepší místo hned za ním, abychom měli výhled, a vyrážíme. V dálce mizí město Kobe, které se již dávno vzpamatovalo ze strašlivého zemětřesení v roce 1995, jež si pamatuje i celá rodina Mayumi a Reiko. Vzpomínáme na ně a říkáme si, zda ještě “babičku Reiko”, jak jí mezi sebou říkáme, někdy uvidíme. S Mayumi si můj manžel volá každou neděli přes Whatsup a japonsky jí vysvětluje anglickou gramatiku.
Jedeme po dálnici, kde jsou i autobusové zastávky. Je krásný slunečný den a my se kocháme podzimní krajinou se zbarevnými listy stromů. Japonci tomuto období říkají “kóyó” a je to pro ně velký zážitek. K přírodě mají vřelý vztah, možná i proto, že v jejich původním náboženství “šintó” je předmětem zbožnění samotná příroda. Za “kami” (božstva) jsou považovány přírodní jevy a útvary, jako například vodopády, jezera, vrcholky hor. Dnes je sice naprostá většina Japonců ateisty, ale mnozí tvrdí, že považují Matku přírodu za vyšší moc, která ovlivňuje jejich život. Na jaře obdivují kvetoucí sakury a v televizních zprávách je na všech stanicích alespoň deset minut věnováno sledování “sakurové fronty” čili postupu rozkvétání sakur od jihu na sever japonského souostroví. Pod kvetoucími sakurami v parcích se Japonci procházejí a piknikují. Láska Japonců k přírodě nás ovlivnila do té míry, že se chováme jako oni – na konci zimy a brzy na jaře jezdíme obdivovat sněženky, bledule a postupně další květiny. Během celého jara objíždíme kvetoucí stromy po celé naší zemi (začínáme mandloněmi v Hustopečích), poté přecházíme k lípám a na podzim končíme procházkami pod javory, buky a jinými stromy se zbarvenými listy.
V městě Takamatsu podle plánu přestupujeme na vlak. Průvodčí ve vlaku se po vstupu do každého vagonu hluboce ukloní a v bílých rukavicích kontroluje jízdenky. Po příjezdu do Matsuyama jedeme taxíkem do hotelu, který se nachází pod osvíceným hradem, na něž se budeme každé ráno dívat při snídani. Na tu jsme se vždy těšili už od předchozího večera. Bohatý výběr japonských i mezinárodních lahůdek je doplněn nápojem, který přináší číšník v saku a kravatě. Přestože na snídani chodí více než 200 hostů, obsluha si pamatuje, že manžel nemůže pít studené nápoje a nosí mu ohřátý mandarinkový džus. Když má číšník den volna, informuje kolegu, který s naprostou samozřejmostí tento džus přinese. V Japonsku je zákazník opravdu král. Potvrzuje se to i při půjčování auta. Dohodnout podmínky v japonštině není zrovna jednoduché, ale v Japonsku nikoho ani nenapadne zákazníka ošidit. Poprvé na našich cestách se nám stalo, že půjčovna aut nechtěla předem vidět žádný doklad a dokonce ani kreditní kartu. Ostatně v supermoderním Japonsku se dodnes platí hodně v hotovosti. Spousta restaurací a jiných provozoven karty nepřijímá.
Protože každý den jezdíme někam jinam, před výjezdem z města vede naše cesta vždy nejprve do půjčovny, kde nám její zaměstnanec nastaví cílovou a původní lokalitu do navigace. Japonštinu sice částečně ovládáme, ale vyznat se rychle během jízdy ve změti nápisů není jednoduché. Po příjezdu z prvního výletu jedeme do podzemní garáže hotelu. Jako všude v Japonsku jsou tam prostory stísněné, ale hned na vjezdu se k nám přiřítí dva staříci v uniformách a po několika úklonách se ptají, kolik nocí tam budeme parkovat. Když se dozví, že deset, doslova v běhu nás navedou na nejlepší místo, kam se snadno zajíždí, a slibují, že nám ho budou držet po celou dobu. Nebylo by to v Japonsku, kdyby slib nesplnili.
Samozřejmě, že se důkladně seznámíme i se samotným městem Matsuyama. Rozsáhlý hrad určitě stojí za podívanou, nahoru nás vyveze lanovka. Často chodíme do kryté pasáže, která slouží jako obchodní centrum a jejíž součástí je i náš hotel. V Japonsku je radost nakupovat. Nejraději jsem chodila do malé cukrárny, kde mi každý kousek zákusku tak krásně zabalili, že mi bylo líto ho rozbalit a sníst. Japonci totiž jedí hlavně očima. Chuť jejich sladkostí ze sójových bobů je podružná. Oblíbili jsme si rovněž obchůdek s výrobky z mandarinek. Šikoku je dost na jihu, takže je to místní specialita. Džus zde existuje pouze v čerstvě vymačkané formě a je vynikající. Japonsko je u nás hodně spojováno se sushi. Během celého pobytu na Šikoku jsme však neviděli jedinou restauraci, která by se na sushi specializovala. Převažovaly spíše jídelny s nabídkou nudlových polévek udon nebo soba. K nim bylo možné dokoupit různé ingredience. Zelený čaj oča je k tomu vždy zdarma.
Šikoku ale není pouze Matsuyama. Jelikož jsme měli auto, jezdili jsme na výlety do přírody a do hor. Japonští řidiči jsou velmi ohleduplní, vozovka ve městě je barevně vyznačená tak, aby řidič věděl, do kterého pruhu si má najet, a každá zatáčka na úzkých horských silničkách je vybavena zrcadlem. Jezdit autem na Šikoku tedy nebyl velký problém, i když se v Japonsku jezdí vlevo. Přesto se manžel za volantem nejednou zpotil, především v horách, kde jsou silnice tak úzké, že se tam dvě osobní auta těžko vyhýbají. Stalo se ale i to, že jsme na podobné silničce potkali nákladní auto. Dodnes nechápu, jak jsme se mu mohli vyhnout. Mnohdy jsme netušili, kam vlastně jedeme. Každé setkání s lidmi bylo ovšem úžasné. Japonci jsou ve styku s cizinci neuvěřitelně milí a zdvořilí. Víme sice, že každý Japonec má svoje “tatemae” (tvář pro vnější svět) a “honne” (svůj vnitřní svět, který nikomu cizímu neukazuje), ale i tak je to příjemné.
Ostrov Šikoku je známý svou “momiji rain”, což je silnice lemovaná purpurově zbarvenými javory. Je zde rovněž proslulá horská silnice, která byla v době našeho pobytu bohužel neprůjezdná v důsledku sesuvu půdy. Japonci mají přísloví, že “na světě není přírodní katastrofa, která se nevyskytuje v Japonsku”, a mají pravdu. Zemětřesení, sesuvy půdy, výbuchy sopek, záplavy, tajfuny, tekoucí láva, tornáda … to vše je pro Japonce běžnou součástí jejich života.
Do města Učiko jsme se pro změnu vydali “po kolejích”, abychom si vychutnali atmosféru japonského nádraží a cestu vlakem s pohledy do krajiny. Učiko je malebné městečko, kde lze navštívit tradiční divadlo, starobylé domy, autentické restaurace a vžít se do prostředí, které můžeme vidět v japonských historických filmech. Nechybí zde ale ani moderní prvky – v dešti a chladu je jistě příjemné navštívit veřejné toalety, které jsou vytápěné a sedátko je samozřejmě i tam vyhřívané. A to vše zdarma.
Během našich předchozích cest do Japonska jsme navštívili známá turistická místa jako Tokyo, horu Fuji, proslulé chrámy a zahrady v Kyoto a Nara, ale japonský venkov nabízí zase něco jiného, především klid a pohodu. Je však nutné umět alespoň trochu japonsky, protože málokterý Japonec ovládá angličtinu. Doufáme, že se i při naší další návštěvě Japonska znovu setkáme s “babičkou” Reiko a že bude stále ještě čiperná. Není to nemožné, protože v Japonsku žije přibližně 70 000 stoletých lidí, přičemž 88% z nich jsou ženy.
