Můj dnešní sen je jiný než sen v mém dětství
Foto: Archiv autorky

Můj dnešní sen je jiný než sen v mém dětství

3. 11. 2020

Sny se mi zdají často, ale v poslední době je většinou "zaspím - což je asi dobře!"

Ale já spíše dnes ve dne sním o tom - jak by bylo hezké, kdyby moje mladší vnoučátka mohla zase chodit bez roušek normálně do škol - a pak po vyučování vždy jeden den v týdnu bych je měla ve své domácnosti...*

...V dětství jsem bývala pilnou posluchačkou rozhlasu...*

Vždy, když jsem v sobotu uklízela dům nebo něco vyráběla v kuchyni, tak byla ta kouzelná skříňka otevřená - v dětství mne nejvíc zajímaly sobotní odpolední rozhlasové hry, při kterých jsem většinou gruntovala - byl to skutečně veliký úklid...*

 A později jsem měla ráda sobotní podvečery - to zase byly operetní melodie - přímo jsem se při práci vznášela do výšin...*

Byla to nádhera, v kuchyni jsem dělala něco sama, nikdo mne nerušil - ostatní byli rozejití za prací po větším hospodářství*

 ...Naše milá sousedka byla vdova a měla 3 menší děti, bydleli tehdy jen v jedné větší mistnosti, ale měli jako první televizi. Byla to malá bedýnka podobná našemu rádiu, jen na levé straně měla malou černobílou obrazovku velikosti pohlednice*

  V roce 1957 bylo mistrovství v krasobruslení, které mne velmi zajímalo, tak jsem začala k sousedce chodit - nebyla jsem sama, bylo nás tam dětí ze sousedství víc, seděli jsme na zemi a dospělí za námi na židlích.

Krasobruslaři byli úplně miniaturní, ale my jsme úplně hltali obraz i zvuk* 

Občas musel někdo z přítomných dospělých vylézt na střechu a otáčet anténou nahoru, dolů, doleva nebo víc doprava - aby se obraz trochu vylepšil...

  Takže tehdy v dětství jsem měla jediný sen - mít také v naší domácnosti televizi...

 Ve svém dětském věku jsem tehdy nemohla pochopit, že my televizi nemáme a sousedi mají - rodiče mi to vysvětlili tak, že se musí ráno vstávat do práce, přes den je práce také hodně, a tak na vysedávání před televizí není u nás vůbec čas...

  12. duben 1961 jsem prožívala v malé vesničce Krakovec na zemědělském učilišti - sice jsem si dala přihlášku na pedagogickou školu - ale byla tehdejšími mocipány smetena ze stolu *

  Tento významný den jsme právě překopávali kompost, měli jsme všichni na nohách gumové holínky - tu za námi přišel vychovatel, abychom nechali práce a šli se podívat na televizi. Tento rozkaz jsme všichni rádi uvítali a mohli jít do jídelny, kde byl přenos Gagarinova letu do vesmíru - byl to skutečně pro nás všechny nezapomenutelný zážitek *

 Rok 1968 jsem hodně prožívala - úplně ze srpnových událostí onemocněla a tak trávila první "bouřlivý" týden u rozhlasové skříňky - to už jsem byla plně zaměstnaná ve svém rodišti.

  Musím přiznat, že v dětství ani v mládí mi televize moc nechyběla, dívala jsem se na ni velmi málo, ale měla jsem život více bohatý na zážitky - my děti jsme prožívaly celé dny venku jak při práci v hospodářství, tak při svých dětských hrách - domů jsme se chodili vlastně jen vyspat a večery byly vyplněné buď poslechem rozhlasu nebo četbou...

 Když  jsem se vdala a odstěhovala do nového bydliště, tak stále byl v naší domácnosti jen rozhlasový přijímač. Až v roce 1974 jsme si koupili první černobílou televizi, to už byla obrazovka trochu větší a mně se stačilo dívat jen napůl oka a stávala jsem se při ní telepracantkou - naučila jsem se při televizi plést svetry, háčkovat, zašívat prádlo a štupovat ponožky*

Jenže na náročné pletení vzorů svetrů jsem přece jen potřebovala lampičku, tak jsem se vždy přemístila do jiné místnosti a zase klidně pletla jen při poslechu rozhlasu, manžel více sledoval "drsnější programy" a to já jsem vůbec nepotřebovala.

 Dnes už jsem 18 let vdovou a splnil se mi jeden sen - mám televizi a o výběru pořadů si rozhoduji sama*

 Nejraději se dívám na cestopisné pořady a když zde bývala menší vnoučátka, tak jsem s nimi občas sledovala Večerníčky a nějaké hezké pohádky...*

  A můj dnešní sen?

Dožít se ještě úplně normální doby, kdy budu moct chodit po ulicích a zdravit se s lidmi a dobře je poznávat...*

Dožít se také doby, kdy budu potkávat veselé děti se školními taškami na zádech...* 

  Ale jsem moc ráda, že jsem objevila i60 a tím v této omezené době na kontakty mohu být alespoň virtuálně s vámi.*

 Mohu si číst jak se Vám žije - vidět Vaše krásné fotečky z výletů a v neposlední řadě si brát od Vás i dobrý příklad, velký elán a energii, kterou rozdáváte kolem sebe...*

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martina Růžičková
Moc hezké vyprávění :-).
Marie Ženatová
Děkuji Vám všem ze srdce za milá slova*
Dana Puchalská
Maruško místo ? měl být :-)
Dana Puchalská
Maruško, moc děkuju za krásný článek... Takové vzpomínky se mi opravdu líbí.. . ?Na téma večery s rádiem jsme si zrovna včera doma povídali. Ale televizor jsme měli asi v r. 1961.Pamatuju si, na jeho hezké jméno - Ametyst.
Daniela Řeřichová
Paní Marie, ráda čtu Vaše vzpomínky. Zažila jsem také bohatou éru rozhlasového vysílání, např. původní dramatickou tvorbu od našich významných autorů, hudební pořady s vlídným komentářem, v sobotu Kolotoč, večer Příběhy pro detektivy amatéry, v neděli od jedné pohádka. Rodiny tyto společné chvíle stmelovaly. Ani my jsme televizor neměli, koupili jsme si ho až s manželem.
Jana Šenbergerová
Díky za ranní pohlazení ... ♥ První televizor koupili rodiče, až když jsem se odstěhovala za manželem. Do té doby měla TV jen naše babička, která s námi bydlela v rodinném domě. Přístroj byl umístěn v její ložnici a my se mohli dívat jen výjimečně - na pohádky, a když zpíval Jožka Černý, babiččin favorit.
Zuzana Pivcová
Maruško, byli jsme na tom, i když z města, v tomhle dost podobně. V Lomnici jsme měli doma jen staré protektorátní rádio, o němž rodiče vyprávěli, že se za války nesmělo poslouchat, Když mě sousedé naší babičky pozvali poprvé podívat na pohádku v nové televizi (taky ten malý obrázek vlevo nahoře), nevěděla jsem, jak to funguje, a nechápala jsem, že po pohádce nemusím domů jako v kině, protože budou dávat něco dalšího. O něco později jsme chodily se sestrou k pratetě na televizi, když bylo krasobruslení nebo písničky. Tak jsme to praktikovaly i později po přestěhování do Týna, kam jsme chodily k sousedům. První televizor koupila maminka na jaře 1969, to už mi bylo 20 let. Ten sloužil ještě dalších 20 let, když už většina lidí měla televizi barevnou. A tak bych mohla pokračovat, ale myslím, že jsem v tomto směru o nic nepřišla. Televize mým snem nikdy nebyla. Ráda ji myšlenkově vyměním za lidi a přírodu kolem sebe. Děkuji za moc hezké vyprávění.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.