Jdu takhle navečer, už se začínalo stmívat, se svým pejskem na procházku. Spokojeně si kráčím, pejsek očuchává rohy, když v tom zpoza rohu proti nám někdo rychle vykročil. Byl to poměrně mladý člověk a měl na sobě černou bundu, černé kalhoty, na hlavě kapuci a na obličeji černou roušku přes celý obličej. Lekla jsem se hodně a vykřikla. No, uznejte, takhle chodili dříve maskovaní lupiči a jiná nekalá verbež. On se také leknul, i když já jsem měla na obličeji roušku veselou. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak se sklonil, pohladil pejska a odešel s pozdravem.
No, musíme si zvykat, je prostě rouškobraní a tomu už se prostě nevyhneme. Pokladní v obchodě možná zatím nerozezná, jestli dotyčný maskovaný člověk přišel loupit, anebo si něco koupit.
Roušky ale mají také vlastnosti dobré. Všechny ženy totiž vypadají mladě, pokud ještě křepce chodí a nešourají se o holi. V roušce se totiž krásně schovají vrásky a jiné nesrovnalosti. Rozeznáváme se jenom podle vzorků masek. Někdo má masku hodně veselou, i když je uvnitř hodně smutný. Pokud mě někdo náhodou pozdraví, dlouho mi trvá, než ho poznám.
Je také zajímavé, že někomu rouška sluší více, někomu méně. Je to o tvaru obličeje nebo uší. Když má někdo uši odstávající, tak to rouškou ještě umocní. Musela jsem tedy tuto novou módu přijmout také, abych neohrožovala. Mám sice roušky od své vnučky víceméně veselé, ale uvnitř mi teče po nose pot, a než dojdu zpátky domů z procházky s pejskem, jsem skoro udušená.
Ten odporný virus nám vnutil novou módu, ale doufám, že až se té směšnosti nabaží, půjde se bavit někam jinam. No, prostě někam!
