Dle plánu nás syn naložil i se zavazadly. Eva přitáhla na zádech vojenský ruksak. Začala jsem se za svůj obrovský loďák trochu stydět. O něco víc jsem se už za chvíli styděla za Evu, protože v autobuse nezavřela celou cestu hubu a bavila polovinu cestujících a bez ostychu chrlila košilaté vtipy. Zjistily jsme, že nás v autobuse sedí víc, co jedou taky na tábor. Konečně Horní Bečva - zastávka u přehrady. Mladíčci čekali s auty, naložili naše batožiny a do aut vzali hlavně chromé stařenky. My s Evou a ještě nějakou, už zkušenou tábornicí, jsme se vydaly pěšky. Přešly jsme přehradní hráz a začaly stoupat do mírného kopečka. Šmankote, kam nás to ta bába vede? Už jsem jednou na Horní Bečvě byla na wellnespobytu, ale to bylo u hlavní cesty na rovince! Ještěže mám jen boty na klínku, na vysokých podpatkách bych ten výstup asi nedala. Zpocená jak vrata od chlíva jsem se dokodrcala k rekreačnímu středisku Rališka. Nahlásit jméno, předat čestné prohlášení o bezinfekčnosti. Žádná recepce, žádný welkomedrink, žádný výtah! Pěkně po schodech, naštěstí jen do prvního patra. Mladík postavil můj loďák před dveře a pospíchal pomáhat ostatním. Otevřela jsem a zůstala jsem jak opařená. V minipokojíčku se čtyřmi postelemi už dvě cizí babky vybalovaly kufry. Žádná židle, žádný stůl, žádná televize. Jen jedno křesílko a jedna lampička, ale tu už zabrala ta pod oknem. Začaly jsme se navzájem představovat. Ve skříni v předsíňce mi byla určena jediná polička a jediné ramínko. Když jsem viděla, jak báby vytahují z kufru teplákovky, sportovní trička a pláštěnky, raději jsem si do police nastěhovala jen spodní prádlo, pyžamo jsem položila na postel a kufr jsem dál nevybalovala a šoupla ho pod postel.
Jé, ty máš hezkou teplákovku, no tak neseď a převlékni se, obhlídneme okolí, halekala Eva. Abych v kostýmku nevypadala blbě, tak jsem přistoupila na Evin nápad a převlékla jsem se do "pyžama". Jdeme na první procházku. Před námi les, vpravo les, vlevo les. Jen za střediskem je vidět několik dalších chat a středisek podél úzké silničky. Nadýchané beskydského vzduchu se vracíme k večeři. Prostorná jídelna už hučí. Slovo si bere vedoucí tábora a seznamuje nás s provozem, otevírací dobou baru, časy jídel, pitným režimem, programem, výlety, bodování úklidu na pokojích, zítřejší rozdělení do oddílů, ušití vlajky, oddílový pokřik a hned dnes večer seznamovací večírek s hudbou a soutěžemi. To ten retrotábor pěkně začíná, kupodivu, večeře se nepodává v ešusu, ale na talíři a jíme nerez příborem. Po večeři začíná zábava. V "baru", což je v jídelně pultík s dvěma barovými židlemi, si každá koupíme dvoudecku červeného. Zde šaty opravdu nebudou potřeba. Chumel seniorů se honí po jídelně při nějaké debilní hře s nafukovacími balónky. Eva se aktivně do všeho zapojuje, já si upíjím ze své skleničky a přemýšlím, že to tu asi sbalím a prvním ranním autobusem pojedu domů. S další dvoudeckou už jsem se osmělila a tancovala. Na nějaké tanečky ve dvou ale zapomeň! Z osmdesáti táborníků je tu asi deset chlapů a jsou tu samozřejmě s manželkami. Tak ten večer utekl, ani nevím jak, a rozjařené se vracíme do svých pokojů. Spát půjdu v námořnických šatech, stejně to vypadá, že jinak je tady nevyužiju.