Babiččino jídlo vnoučatům nechutná. Stravovací návyky patří nyní k největším rozdílům mezi generacemi

Třiasedmdesátiletá Věra z Hradce Králové je nešťastná. Celý život byla přesvědčena, že je dobrá kuchařka, slyšela to ze všech stran, vychovala tři děti. Když teď za ní jejich děti přijedou na návštěvu, vypadá to takhle: Babi, já nebudu polévku. Babi, já to nechci. Dík, mně to stačí, já už nebudu.

Věra není typ, který by řekl: Nechcete? Nejezte. Trápí se. Je přesvědčena, že návštěva se musí hostit, stále ponoukat do jídla, stále jí něco snášet. A vnukům a dětem dvojnásob. Jenže devatenáctiletá vnučka hlásí: „Babi, tuhle zmrzlinu mi nedávej, nezlob se, ale jsou v ní rostlinné tuky, ty já nejím.“ Dcera: „Mamko, nezlob se, ale jedu teď v bezlepkové dietě, tohle fakt nemůžu.“

Další vnučka: „Jé, babi, ty dáváš do polévky bujón. Chemii? Tak to nebudu, sorry.“

Věra si však ze své penze rozhodně nemůže dovolit nakoupit kila hovězího a vyrábět si vlastní domácí vývar nebo kupovat vaničku zmrzliny za dvě stovky. „My byli doma šťastni, když táta přinesl v neděli obyčejný nanukový dort, oni dnes na zmrzlině zkoumají její složení,“ kroutí hlavou.

Hádky vznikají obrovské. Děti celkem logicky tvrdí, že nebudou jíst párky a rohlíky jen proto, aby babičce udělaly radost, když jinak se párkům a rohlíkům vyhýbají, protože vyznávají mnohem zdravější stravu. Zapeklitá situace, kterou zná v různých obměnách mnoho rodin.

„Málokdo si uvědomuje, jak silně v sobě máme zakořeněny stravovací návyky z dětství,“ říká Petr

Havlíček, uznávaný poradce v oblasti zdravé výživy, známý z pořadu Jste to, co jíte. „Lidstvo se nějakou dobu vždy na určitém místě stravovalo podle určitých zvyklostí, takže to, co jedli naši předkové, v žádném případně není špatné. Jde však o to, upravit si to tak, aby to odpovídalo našemu současnému životnímu stylu, ve kterém máme mnohem méně manuální práce, ale zároven více stresových situací. Jde o to umět jídelníček upravit, vyvážit a neuděláme chybu. Ale jestliže byl někdo zvyklý dělat hutná těžká jídla pro manžela, který se vracel domů po dni plném těžké manuální práce, nemůže se divit, že tato jídla dnes nedělají dobře synovi nebo vnukovi, který sedí v kanceláři a snaží se udržovat se v kondici sportováním,“ vysvětluje.

Na obrázku v jednom časopise se nedávno objevila stará dáma, kterou nějaký samozvaný módní porotce označoval za takzvanou módní ikonu, zkrátka běžný článek, hra o módě. Četly si ho dvě dámy a jedna řekla: „Fuj, taková vyzáblina, potřebovala by se pořádně najíst a oni tady o ní ještě píšou, že jí to sluší.“ Druhá dáma na to: „Někdo se celý život potýká s nadváhou, někdo je celý život hubený. Nemyslím, že tahle sedmdesátnice drží diety, že nejí. Je jasně vidět, že byla celý život štíhlá a teď, na stará kolena, prostě nemá svaly ani tuk, takže působí ještě hubenější. Ale řeči o tom, že by se někdo měl najíst, vykrmit a podobně, nesnáším.“

Ano, pro mnoho lidí starší generace je zafixováno to, že jídlo znamená blahobyt, že jídlem dáme najevo: Mám tě rád, záleží mi na tobě, jsme rádi, žes přišel. Ne každý to tak však vnímá.

„Kdyby mi babička jen uvařila kafe nebo čaj, byla bych spokojená a těšila bych se k ní. Ale takhle tam jdu vždy s hrůzou, že mi zase bude nutit vajíčkovou roládu, o které je přesvědčena, že je to její majstrštyk, ale já mám po ní vždycky pocit, jako bych si do břicha hodila kilo betonu,“ shrnuje šestnáctiletá Dominika z Prahy.

„Hlavní je nepaušalizovat, žádní dva lidé nejsou stejní, nežijí stejným způsobem života, takže se nemůžou ani stejně stravovat,“ vysvětluje Lenka Nová, která se věnuje výživovému poradenství. „Nějaké dítě jí sladkosti, a přesto nemá nadváhu, jiné jí stejně nezdravé věci a je obézní. Vždy hraje roli spousta faktorů, ale nejvíce mě vytočí, když se rodina, kde dospělí mají jasnou nadváhu, diví, že jejich dítě je tlusté. Stačí mi podívat se na rodiče nebo prarodiče a přesně vidím, jak se v rodině jí, jaké jsou tam stravovací návyky.“

Ano, životní styl lidí se nyní mění mnohem rychleji než dříve. Dříve stačilo, že matka vysvětlila dceři, která se vdávala, jak udělat dobrou svíčkovou a guláš, a bylo to, v další generaci rodiny se zase jedla stejná svíčková a stejný guláš. Dnes v přemíře informací lidé hledají nejrůznější trendy týkající se stravování. Někdo nejí maso, jiný jen syrovou zeleninu, další nejí lepek, jiný naopak sází na starou českou kuchyni a víkendy tráví tím, že vaří pomalu táhnoucí se vývar, ideálně na kachlových kamnech. Snažit se takovým lidem zavděčit obyčejným kuřetem s rýží je nesmysl, protože stejně uslyšíte: „Jé, babi, ty používáš obyčejnou rýži? Proč nekupuješ rýži arborio nebo aspoň rýži divokou?“

Poslat je do háje? Koupit rýži divokou? Tady rada neexistuje. Snad se jen tomu smát a říkat si, jak je fajn, že svět je teď tak rozmanitý.