Na břehu u lesíka náš stan se dvěma spícími malými dětmi. Chtěli jsme toho využít a jít si zaplavat. Jenže jsme nepočítali s tím, že nás spodní proud docela rychle ponese od břehu. Jak neskonale hloupé od nás, ale neměli jsme tehdy žádné zkušenosti s mořem.
Měla jsem strach o děti a chtěla jsem se hned vrátit. Snažila jsem se tedy radši po chvíli doplavat zpět k pláži a otočila jen tak pro kontrolu hlavu dozadu – zdá se mi to, nebo špatně vidím? Z vody se v dálce vynořila nějaká ploutev! Málem jsem strachy šla pod vodu. Plavala jsem jak šílená a přitom se mi zdálo, že stojím na místě. A pak ještě ke všemu vidím, že děti vylézají rozespalé ze stanu a jdou k vodě! Začala jsem mávat a co mi síly stačily na ně křičet, ať stojí a nejdou dál! Před mým duševním zrakem mi vyvstaly následující možnosti:
- buď nás dostihne ten žralok, jestli to není delfín
- jestli to není delfín, já se stejně utopím, protože nemůžu hrůzou plavat a předtím utopím manžela, který se mne snažil nadzvedávat nad hladinu a naše děti budou sirotci a kdo je tady, na opuštěné pláži, objeví
- manžel se obětuje a nechá se sežrat žralokem, abych já doplavala a zachránila děti
- děti se mi utopí před očima v přímém přenosu, až spadnou do té díry u břehu
- jestli je ta ploutev delfín, já nedostanu infarkt a neutopím se, naše děti se zastaví a neutopí se mi, budu snad muset vystavit nějakou tu kapličku u silnice, jako to dělají místní jako poděkování…
Dopadlo to naštěstí dobře, ploutev zmizela, my z posledních sil přemohli mořský proud, který nás pomalu, ale úporně stahoval dál od břehu. Doplavali jsme, já z posledních sil. Děti poslušně stály a čekaly na nás. Já ale nebyla schopná ani vylézt na břeh, ke stanu jsem lezla po čtyřech a klepala jsem se jak ratlík.
Druhý den jsem rezolutně prohlásila, že kašlu na nějakou romantiku na osamělé pláži a požaduji přemístění do pidlivizace – pardon, civilizace, i kdybychom si měli pobyt v kempu odpracovat mytím nádobí ostatním rekreantům…