Vánoční svátky u naší babičky
Ilustrační foto: ingimage.com

Vánoční svátky u naší babičky

24. 12. 2020

Při magickém slově "Vánoce" zjihne většinou i to neoblomné, neromantické, ledové a nic si nepřipouštějící srdce. Moje srdce jihne minimálně od listopadu.

V dětství jsme samozřejmě milovali dárky, kouzlo Vánoc bylo o moc silnější než ho vnímám nyní, ale právě teď, když vzpomínám, cítím doslova, jak mně plesá srdce. Navíc raději dárky dávám. Mám radost, když udělám někomu radost.

Když jsem se dobrala pravdy o Ježíškovi, tedy když jsem vyšťourala, že to bude asi jinak a že ne ve všem má prsty Ježíšek, nakupovala jsem dárky v září a předávala jsem je v říjnu, neboť déle jsem to nevydržela. Naše rodinné Vánoce probíhaly v klidu, dokonce se rodiče nehádali. Televizi jsme neměli, takže zbyl čas i na koledy. Všechno vonělo jehličím a vanilkou. Většinou jsme nedostali, co jsme si přáli.

Ovšem hlavní zážitky nás se sestrou teprve čekaly, neboť jsme hned druhý den odjížděly k babičkám. Na oslavu našich babiček bych měla říci alespoň jednu větu. Byly prostě nejlepší babičky na světě.

Nejdříve jsme jeli do Ražic, kde nás na nádraží čekala babička ražická s "vozejkem", což byl takový malý žebřiňáček s ojkou. V zimě se v babiččině chalupě topilo jen v jedné místnosti, vlevo od vchodových dveří. Říkalo se jí stará kuchyně. V den, kdy jsme měly se sestrou přijet, roztopila babička kaborky v mladé kuchyni, vpravo od dveří. Jenomže než místnost rozmrzla, byl večer a další dvě hodiny zvedly teplotu pokoje tak o tři stupně. A tak jestli bylo u kamen příjemných patnáct stupňů, v posteli přes místnost bylo tak tak deset. Babička nám žehličkou ohřála postel, říkalo se jí bílá postel. Během chvilky teplo vyprchalo a na nás ležela ledová, vlhká, těžká peřina. Nepomohlo ani dýchání pod duchnu. Měly jsme obě strach se pohnout, abychom si nejen nenavětraly studeno pod peřinu, ale také, abychom nepřišly o sice vlhké, ale zároveň už lehce vlahé místo. Navlhlé, zachumlané a unavené jsme nakonec usnuly.

Ráno nás probudil chlad. Podlaha už byla opět pokrytá jinovatkou a nepřátelské stěny vydávaly tolik vlhkosti, kolik jen mohly. Obě jsme se zavrtaly hlouběji pod duchnu, tedy pouze horní polovinou těla, aby se nám náhodou neposunuly nohy na neohřáté místo. A pak jsme ucítily úžasnou vůni babiččiných princesek. Je to vůně neodolatelná. Vůně, pro niž jste schopni vylézt z postele, přeběhnout bosí po ledové podlaze ke stolu, popadnout mísu s princeskami a vrátit se pod peřinu. Vaše stopy už zase pokrývá jinovatka. Položila jsem mísu na peřinu a vždycky jsme jen dva prstíčky vystrčily, uchopily princesku a šup s ní do pusy.

Jestli čekáte na pointu, pak vězte, že toto je pointa. Alespoň pro mě a sestru. Dokážeme si vybavit chlad místnosti a tu nenapodobitelnou vůni. Také mi při vzpomínání občas zebou prsty u nohou, jak běžím po ledové podlaze. Chuť ledové princesky cítím i po létech. 

Tak tedy Šťastné a veselé!

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Hezké vzpomínání Laďky i Milana. Princezky??? Ale duchnu pamatuji. V zimě jsem se celá schovala /a to jsem spala na peci/,v létě kopala nohama, abych peří nahnala do konce a vešla jsem se pod tenkou vrstvu.
Marie Ženatová
Díky moc za krásnou vzpomínku * Ano - zmrzlá, přemrzlá světnice - duchny... a pak teplo*
Milan Pepo
Pěkný Božihodový den všem. :-) Tak duchny... Duchny byly obrovské. Tedy pro mne malého kluka. Byly modrobíle pruhované. Také u nás se spalo v jednom pokoji ,izbe, kde se v podvečer zatopilo. V noci kamna vyhasla a když jsem se probudil od pusy šla pára. A ta zima. S načechranou duchnou se stalo cosi. To asi jak jsem se v noci házel při prchání před hajduchy s Jánošíkem. V nohách byla obrovská hora a já byl přikrytý v podstatě jen kapnou. Nevím jak to starší dělali, že ji měli naducanou celou noc. Peří bylo jak jinak husí. Babička chovala čtyři. Ty jsem pojmenované neměl, protože se vždycky před Vánocemi zabily a snědly. Prababička z nich drhla peří. Jak jsem vzpomínal. Do ulice přes blátivou cestu byla taková obecní pastvina. Tam se vždy pásly husy z celé vesnice a nějaká ta kravka či koza. Za pastvinou byl prastarý hřbitov obehnaný snad ještě prastarejšími akáty. ,,Babka, ideme okolo cintorína." Prababička si uvázala na hlavu černý šátek a na sebe zástěru s velikými kapsami. Vyšli jsme z domu přes tu pastvinu ke hřbitovu. Babička Boženy Němcové. Ona skutečně zvedla ze země každé pírko , které našla. Vracela se z kapsami plných peří. Z těch velkých dělal děda mašlovačky. Kdepak dnes koupíte poctivou? Pak taky pro mne indiánské čelenky, pro rybáře mušky. To úplně nejjemnější peří se drhlo. Muselo to být poctivé , aby vás nějaký ... aha, teď hledám výraz jak tomu říkali. Tak aby vás celou noc pod duchnou neštípal. :-( A já musím zase končit. Tak, ale k duchnám jsem se už propracoval. Příště už snad dojde na ty Vánoce. Konečně. ;-)
Soňa Prachfeldová
Při Český se prodavaji i nyní , jdou to takové tmavé sušenky slepované, zda je to totéž netuším.
Soňa Prachfeldová
Je vidět, jak naši prapředci se nám brýlí pod kůži. Díky jim , jsme tu na světě. Žili úplně jinak, neměli to lehké, pokud nebyli zámožní, zařízení skromná a přesto, co dokázali vytvořit, kolik citu měli v sobě k nám, k přírodě. Díky za takové vzpomínání.
Alena Tollarová
Kde je konec těžkých péřových duchen? Dnešní radiátory pod okny vyhřejí celý byt. Ale také si moc dobře pamatuji, jak mi maminka žehlívala postel i ledový škraloup na vodě v kbelíku. Nevím ale, co jsou princesky. Ví to někdo?
Hanz Jirak
Měl jsem štěstí, že jsem k ní nemusel. Neměla mě ráda.
Milan Pepo
Vánoce u babičky... Zdánlivě jednoznačné téma. Jenže když se člověk ponoří do vzpomínek vybaví se tolik asociací, že jen jedna jediná z nich by dala na samostatné zamyšlení. Kamna na kterých se spalo. Duchny... jo duchny tady v diskusi převládají. Pak zima. Ta venku, skutečná, plná sněhu i ta po ránu, kdy vychladla kamna a pusy se vám srážela pára, když jste volali babičku z vedlejší kuchyně, že už jste vzhůru. Jsem Novotného dítě. Bydleli jsme v paneláku v Havířově, jak jinak na hornickém sídlišti. I ty Vánoce odpovídali tomu uniformnímu socialistickému stylu i když za mého dětství si Ježíšek už trvale udržel nadvládu nad Dědou Mrázem. To u babičky na Slovensku byly jiné. Takové... Já nevím kde začít. Tak místo... Klečel jsem v kuchyni na židli a koukal z okna. To okno byla brána do mé fantazie. Malinký dvorek se dvěma slípkami. Pipka a Dorka se jmenovaly. Pipka si vždy přidřepla a nechala se pohladit. Chtěl jsem vajíčka jen od ní a vždy jsem se s pětiletou umíněností dožadoval právě jich. Jasně, že je babička měla pomíchané, ale pro mně vždy ty od Pipky. Za tím dvorkem byla zahrada. No pro malého kluka to byl kus světa. Jako dospělý jsem se vždy divil kolik dobrodružství a fantazie dokázal tento babi a dědou opečovávaný kousek půdy pro mne znamenat. Takže dvorek a zahrada a za zahradou pasienky. Pastviny. Táhly se do nekonečné dálky. Tedy alespoň z pohledu mého metru a něco. V zimě byly zasněžené a mizely kdesi v modravém mrazivém oparu. No a za pasienkami se tyčily hory. ( Malé Karpaty). Pro mne tajemné. Plné vlků, lišek, medvědů, zbojníků Juraja Jánošíka. Děda mi vždy vyprávěl a já poslouchal s otevřenou pusou. I když jsem se narodil. Porodník mě podal mámě a řekl: ,,Mamička, máte zbojníka." Nevím kolik toho zbojnického ve mně zůstalo, ale něco možná ano. Tak zpět ve vzpomínkách ze zimy do vyhřáté kuchyně. Podlaha byla dřevěná, praskala pod chodidly a voněla takovým tím červeným leštidlem. To praskání ... já už jsem jen po sluchu poznal podle toho praskání, kdo se po kuchyni pohybuje. Bylo to po letech. Děda zemřel. Přijel jsem na pohřeb. Tak se to nějak semlelo, že jsme po tom všem zůstali s babi v té kuchyni sami. Seděli jsme za stolem a mlčeli. Smuteční hosté odešli. A najednou se ozvalo praskání té podlahy. Něco divného mnou projelo. ,, Babi, starý otec sa prišiel rozlúčit." Já jej poznal. Podle toho praskání podlahy. Pod oknem stál úzký stolek. Z obou stran židle. V rohu sedávala prababička. Zpravidla mlčela. Celá v černém, vlasy spletené do copu a stočené do drdolu. Když se tiše nemodlila, tak drhla peří, nebo jen tak o něčem přemítala. Říkali, že je bláznivá. Pocházíme z Maďarska. Když se za války přes ně hnala fronta schovávali se všichni v polích ve snopech slámy. A když kolem padaly bomby tak z toho zešílela. Já ji miloval . Byl jsem její Milanko. Seděl jsem před ní na takovém tom tkaném koberci, běhounu a ona mi vyprávěla pohádky. Nevím od koho je měla. Ale ani Dobšinský, ani naše Němcová, nebo Erben je neznali. Druhá židle byla dědova. Tam si kutil, když zrovna jako mašinfíra neměl štreku, své věci. Vyráběl ze sirek, z drátů různé ozdoby i praktické věci. Na velký stůl s těmi dráty a kleštěmi a já nevím čím ještě nesměl. Stůl za kterým se scházela rodina k jídlu byl jen na ten dar Boží a malé dítě. Nic jiného na stůl nesmělo. U velkého stolu byl zasedací pořádek dán. V čele děda, naproti prababi jako nejstarší a pak ostatní. Zvláštní byl pocit jak se pořádek časem měnil. Dědu vystřídal táta. Po tátovi jsem v čele zaujal místo já. Byl jsem už v Čechách. Jen občas jsem zajel do do svého rodiště. Zůstali jsme s babi u toho stolu sami. Babi se dožila požehnaného věku 96 let. A tak jsem najednou já, ten malý Milanko seděl v čele stolu rodiny, která byla rozprchnutá doslova po celém světě. Tak to byl stůl. Středobodem každého domu jsou kamna. Dávají světlo a teplo. Dva základní atributy naší lidské existence, kdy se už naši pra-pra předkové za dlouhých zimních nocí kdesi v hloubi jeskyň shlukovali kolem ohnišť jenž dávaly světlo a teplo. V kamnech se topilo převážně dřevem. Aha... jednou z prací prababičky bylo i nožem štípat třísky na zátop. Co dál? Prastarý otoman s vystrčenými péry. Děda na něm odpočíval po nedělním obědě, když zrovna nebyl někde na štrece mezi Žilinou a Košicemi. Já se na něm válel a listoval v atlasech a jiných knihách. Řeknete proleželý otoman. Ale víte co je , nebo co považuji za největší vynález lidstva? Postel, lůžko... no vážně. Na lůžku se rodíme. Na lůžku se milujeme a na lůžku pokud Pán Bůh dá i umíráme. Na lůžko se uchylujeme, když je nám nejhůř fyzicky i psychicky. Je jedno jestli to je královské lože, moderní vodní lůžko, starý otoman nebo jen otep slámy či chvojí kdesi pod smrkem s obyčejným spacákem. A věřte mi, že jako voják vím o čem mluvím. Vedle toho otomanu tam byl samozřejmě sekretář. Taková ten starý prosklený šifonér. Narovnané hrníčky talíře... ,,Emlék" památka maďarsky. Dva porcelánové otlučené hrnečky s tímto nápisem. Dodnes je mám v světnici v kredenci na čestném místě... Aha... Já se rozepsal. Chtěl jsem Vám jen přiblížit mé dětské Vánoce u babičky a ve své rozvláčnosti jsem se dostal maximálně k popisu kuchyně . A teď koukám na hodiny a zjišťuji, že musím na Půlnoční. Tak s Pánem Bohem a příště... ;-)
Hana Řezáčová
Krásné vzpomínání! Jen nevím jaké pečivo jsou princesky ...
Eva Mužíková
Ach ty těžké studené peřiny...... vrátila jste mne do vzpomínek na mé dětství. Hezké.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.