Nezapomenutelná dovolená aneb Dnes už mi to připadá jen jako sen
Foto: archiv autorky - na Kavkaze, přílohy - pohlednice

Nezapomenutelná dovolená aneb Dnes už mi to připadá jen jako sen

1. 4. 2020

Nevím, jak se mi podařilo ušetřit si z učitelského platu hned první rok na tuhle dovolenou. Asi proto, že zájezdy do tehdejšího SSSR byly díky událostem v roce 1968 dost podhodnoceny, navíc jsem byla sama, bydlela celkem levně na ubytovně a stravovala se v jedné školní jídelně. Do českobudějovického ČEDOKu přišlo několik nabídek na dovolenou u moře. Jalta se nejspíš prodávala jen pod pultem, ale nabídli mi černomořské letovisko Gagra. Neměla jsem vůbec tušení, kde to je, a jako silně protirusky naladěná jsem do SSSR jet nechtěla. Někdo známý mi však řekl, že tam nejsou žádní Rusové, protože je to v Gruzii. A tak jsem jela.

Cesta začala nedobře, byla to má první cesta letadlem a hned v Praze jsme měli asi 5 hodin zpoždění. Cestovali jsme napřed do Kyjeva, kde bylo opět zpoždění, takže na letišti v Soči-Adleru jsme přistáli až po půlnoci. Pak následovala asi hodinová cesta autobusem do Gagry, kam jsme dorazili někdy k ránu. Byla absolutní tma a náš první vizuální dojem byl nulový. Jen všude kolem bylo cítit omamné vůně keřů nebo květin. Ubytovali nás v sanatoriu Gruzia.

Teprve po probuzení jsme zjistili, že se nacházíme na místě, které bych ještě dnes nejraději nazvala přírodním rájem. Letovisko Gagra leželo mezi Soči a Suchumi a údajně bylo nejteplejším místem na tamním černomořském pobřeží. Prý bylo oblíbené již za carského Ruska. Sanatorium tomu ostatně architektonicky naprosto odpovídalo. V délce asi 5 kilometrů se tu táhla promenáda lemovaná palmami a všude byly parky plné exotické flóry. Nejkrásnější ale bylo, že se Gagra nacházela z jedné strany bezprostředně u moře, z druhé pak na úpatí tisícimetrových, ba i vyšších zalesněných horských velikánů.

Tamní obyvatele jsem považovala za Gruzíny, než se ukázalo, že jsou to i Arméni a hlavně Abcházci. Gagra byla totiž v Abcházské autonomní republice coby součásti Gruzie. Místní řeč pro mě byla nesrozumitelná, avšak s turisty mluvili všichni rusky. Turisté jsme tam však tehdy byli víceméně jen my. Lidé žili velmi skromně, ženy se odívaly do černého a občas některá coby vdova měla na šatech připíchnutou podobenku svého manžela.  Když jsme šli od moře málo oblečeni, mračily se na nás a jedna žena si přede mnou dokonce odplivla.

Absolvovali jsme několik nádherných výletů - do Soči, na kavkazské jezero Rica nebo na mys Picunda, kde údajně měla kdysi být bájná Kolchida. O co byla horší doprava, o to byla krásnější tamní takřka nedotčená příroda. Volně se tu pásl dobytek a všude prodávali vyhlášený kavkazský med. Kavkazští obyvatelé byli podle sdělení průvodců dlouhověcí.

Na pláži jsme se většinou drželi pohromadě, ale jednou jsem se začala bavit s dvěma dívkami. Mluvily asi tak hrozně rusky jako já (zažila jsem však i případ, kdy maminka na můj pokus oslovit malého chlapečka ho kategoricky odvedla pryč s tím, že jako Gruzín rusky mluvit neumí a nebude). Jedna z těch dívek měla velmi krásnou, trochu exotickou tvář. Jmenovala se Aza a byla z Tbilisi, kde pracovala, jak říkala, v keramickém závodě jako "inžeňér - těchnólog", což ale nebyl vysokoškolský titul. S tou jsme se spřátelily a před odjezdem jsme si vyměnily adresy. Později jsme si opravdu psaly, snad v průběhu dvou let, a dopisy vždy došly. Dokonce i vzájemně zaslané dárky. Já jí poslala noční košili a spodní prádlo, ona mně keramiku a čaj.  Ten byl ve velkém balíčku v alobalu a viditelně byl celníky značně vykraden. Aza byla dokonce delegována na celosovětský sjezd žen do Moskvy. Její tvář se objevila na obálce časopisu Sovětskaja ženščina, který jsem si sehnala v Praze. Pak se odmlčela a následně mi poslala divnou zprávu, že se jí něco stalo, že se vdala a jmenuje se jinak. Později, když už jsem o tom kraji věděla víc, jsem usoudila, že ji asi unesli (podobně jako na Sicílii) a tím donutili k sňatku. A tak mi zmizela ze života.

Na dovolenou v Gagře se vším všudy jsem nikdy nezapomněla. Když tam na počátku 90. let vypukla válka mezi Gruzínci a Abcházci a viděla jsem i záběry v naší TV, vyhrkly mi slzy. Nedokázala jsem si to představit, že se v té překrásné lokalitě, v místech, kde jsem se procházela, střílí a zabíjí. Dnes se dá Gagra, jako menší letovisko, které se trochu snaží žít z turistického ruchu, vyhledat i na internetu. Ale pro mě je to už jen nedostižný svět.

cestování
Hodnocení:
(5.1 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Kovářík
Zrovna o tom mluvím s manželkou , byl jsem v Gagre jako 6/7 lety na měsíc s rodiči slavil jsem tam 7 narozeniny cely hotel zpíval a já dostal 3 patrový dort, zažili jsme půl hodinový liják kdy v parku vedle hotelu po schodech teklo 30 Cm vody , Suchumi zoo opic, jezero v horách i picunda, dnes mi to přijde jako neuvěřitelné a zároveň zážitek na cely život, když v hotelu hráli šachy sedelo se v takovém amfiteátru a šachy byli v životní velikosti a museli je nosit 2 lidé ?jo a na 3 hodiny sem se zasekl v hotelovém výtahu který sel odblokovat jen tak ze mě ručně vytáhli až do posledního patra tam šli dveře teprve otevřít ????
Helena Votíková
Moře, pláž, hory... to mám moc ráda. Bohužel v této oblasti jsem nikdy nebyla. Nelákalo mě to. Krásné fotky, zajímavý článek. Zuzko ty dlouhé vlasy, to je teda bomba. Sluší, a moc.
Eliška Murasová
krásy a zajímavého
Eliška Murasová
Také mám zkušenost, že když se mi někam nechce, bývám nadšená. Tolik krásy zajimavého, že na to dodnes vzpomínáš.
Jana Šenbergerová
Zuzko, i mně jsi připomněla krásnou dovolenou u Černého moře na Picundě před 46 lety. Tam jsme si užili nejen slunce a moře, ale snědli spoustu kaviáru a vypili hodně sovětského šumivého vína. Projížďka po jezeře Rica byla nezapomenutelná stejně jako cesta k němu. Tam jsem pochopila, co znamená "jezdit jako Rus". Přivezla jsem si odtamtud štíra zataveného v pryskyřici. Navštívili jsme Soči i Suchumi, odkud jsme si přivezli krásné keramické korbely. Absolvovala jsem tam i svůj první a naštěstí i poslední úžeh. Zatímco se ostatní účastníci zájezdu loučili s Picundou, já úpěla bolestí ve 14. patře hotelu. A cestou tam jsem viděla z letadla současně noc i den a při zpátečním letu bouřku. Krása nesmírná!
Aranka Johnová
To je zvláštní,na těchto místech jsem také byla s rodiči bylo mi 12 let a bylo to moc krásné,v letovisku Adler jsem se seznámila s dívkou Natašou a píšeme si pořád ona se přestěhovala jako dospělá do Německa a jednou u nás byli na návštěvě v Praze,ted si píšeme přes počítač
Marie Měchurová
Na takové zážitky se vzpomíná celý život. Manžel tam byl autem s několika přáteli horolezci - lezli na Elbrus. Vydali o této cestě i knihu. Pro většinu z nás to byla ale nedostupná dovolená. Ráda se dívám na cestopisy z této části světa. Hezké čtení - děkuju.
Jitka Hašková
Zuzko, tam bylo velmi krásně. Byla jsem na dovolené na Picundě, kousek od Gagry. Také jsem byla na těch výletech, o kterých píšeš. Bylo to opravdu překrásné.
Hana Nováková
Zuzko, dovolená jako víno v tak krásném kraji, kdo by si takovou nepřál? díky
Zdenka Jírová
Při své dovolené v Soči v roce 1986, jsme byli na výletě jak na Piciundě, tak v Suchumi, kam jsme jeli lodí Kometa. Byla to nádherná dovolená, popsala jsem ji v článku Moje nejkrásnější dovolená -Soči. Postřehy mám podobné jako ty.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.