Proč se ženy smiřují se stárnutím mnohem hůře než muži

Stárnutí - nedá se zastavit. Podle mě je dobré si věk přiznat, ale nedělat z toho problém. Ale také nesnažit se za každou cenu vypadat mladě - to je trapnější. než samo stárnutí. Zralá žena v minisukních - to bych zakázala zákonem :) :)

Stárnutí se nedá zastavit , ať se snažíte jak chcete. Je hezké být ve stáří příjemná, laskavá a hlavně smířená s tím , že už nezvládám vše , jako v mládí. Čistota a moudrost slova se ve stáří hodnotí a jestli mám vrásky, tak to není podstatné.

Když člověk přichází do let, všechno ho začíná bolet .... Tak nějak pořekadlo. Jistě že není vše ideální se stárnutím, někdy si povzdechnu, holka ty stárneš, no ale ještě to jde. :-) Spíše mám takové pocity, že bych chtěla ještě vidět to a to, třeba se dožít toho, až můj nejmenší vnuk vyjde základnu a j. Prostě žít , ne přežívat , tak do toho lidičky.

Stárnutí mi přináší kromě mínusů ( ubývání sil a občasné zdravotní problémy) také plusy. Oddychneme si, když nemusíme povinně do práce, že se můžeme věnovat příjemné činnosti, že se nemusíme denně neustále hlídat, jestli jsme vhodně oblečeni nebo máme upravenou tvář, čili zda jsme ráno stihli makeup apod. Cítím to tak, že je to v pořádku. Kdybych nečetla článek, nenapadlo by mne se nad tím vůbec zamyslet.

Dokud mne nic nebolelo , tak jsem netrpěla a doufám, že mi stárnutí bude zase šuma fuk.

Nevím, jestli je to to správné měřítko, ale že jsem zestárla poznávám podle toho, že již nemám takovou fyzickou sílu při některých oblíbených pracích. Tolik bych toho chtěla zvládnout, ale zkrátka nejde to. Tak dělám jen to, na co stačím. Nevadí mi vrásky, dokonce bych chtěla mít už i šedivé / stříbrné / vlasy jako měla maminka. Oblékám se podle toho v čem se cítím dobře, ne podle módy. Klidně si vezmu svetr, krátkou sukni a leginy. Doplním kozačkami a nějakou bundičkou. Ovšem vše musí barevně ladit. Líčím se střízlivě, jen řasy a nějaký krém. Nikdy jsem nepoužila rtěnku, ......a vyrazím.

Ještě toho trochu. Aneb být klimakterický d i b l í k není můj šálek čaje. Mám odstrašující příklad v bývalé kolegyni. V 65 letech chytila druhou mízu a o 10 let mladšího přítele. A jak říkám.... potěš koště. Kdo nezažil - neuvěří. Vypadala jako podivná mrkací panenka,šéf ovšem podotknul že z obludária. A měl pravdu.

Svůj věk taky neřeším, jsem s ním srozuměna. Nejsem narcistní, pečuji o sebe přiměřeně. Za diblíka být nehodlám, nebyla jsem jím ani v mládí.

Taky svůj věk neřeším. Je to prostě skutečnost, se kterou nic neudělám. Jsem díky bohu zdravá (a toho si MOC cením), takže nějaké vrásky mě nemůžou rozházet. Peníze radši utratím za hezký výlet, než za nějaké omlazovací kúry. Ze svého okolí neznám žádnou ženu, která by byla nějak "upravená" na mladší.

Svůj věk neřeším. s tím jsem se smířila. Věk Je pouhé číslo.Pokud se cítím zdravá,´šťasná a spokokojená.Nepřiouštím si stárnutí i když nám klepe na dvěře,ale vlastně nastěhovalo se přímo k nám.Každým rokem nám ukrajuje z našeho dílu života, každému rovným dílem připíše další rok.Netýkají se mi fáze a popisy stárnutí. K stáří přece patří vrásky,už ne tak pevné tělo,jak jej měl člověk v mládí.Fáze č.1 se mi přímo příčí a zapřít svůj věk prostě nelze.Někdo vypadá na svůj věk mladaší,někdo starší. Tak už to asi má býr.