Život, jak má být a ne jinak
Fotoateliér V. Vopat, Mn. Hradiště

Život, jak má být a ne jinak

4. 2. 2020

Tatínek vypnul mlátičku a ve stodole se, po cca sedmdesáti minutách monotónního hukotu, rozhostilo hluboké ticho. Ticho tak hluboké, že jsem únavou do té hloubky v mžiku spadla a na vyprázdněném voze usnula. Vzbudilo mě až lehké poklepání na rameno a maminkou něžně vyslovené „Jituško, jdeme na další“. Vylezla jsem po žebříku, tehdy na fůru velikou jak stodola, a hukot, typický pro chod mlátičky, znovu zaplnil celý prostor.

Nepamatuji, kolik mi bylo let, když mě maminka poprvé vzala na fůru, abych jí podávala snopy, ale zřejmě to bylo v době, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství a každé ohnutí pro snop pro ni bylo namáhavé. Při podávání snopů jsem se dívala, jak každé povříslo rozváže, hodí snop na vál mlátičky k rukám tatínka, s klasy pěkně dopředu, aby se nemusel zdržovat otáčením.

Po vymlácení obou fůr, než rodiče dojeli na pole pro další, jsem se šla podívat na náves, zda si tam nehrají děti. Nehrály. Byla neděle, tak v doprovodu svých rodičů byly u Jizery, odkud bylo slyšet veselé výskání. A tak jsem se loudala vesnicí a pomalu se vracela k domovu.

Vrátila jsem se domů. Na dvoře panoval nezvyklý klid, koně byli v maštali, za zavřenými vraty stodoly byla naložená fůra obilí, připravená k mlácení, bráškové spali na patře, kde při mlácení rovnali otýpky slámy, a rodiče nikde.

Po naložení první fůry, při utahování pouzníku (silný provaz), aby se při svážení do stodoly fůra nerozsypala, pouzník v úvazku za oj povolil a maminka, týden před termínem porodu, z ní spadla. Měli jsme štěstí v neštěstí, a tak uprostřed žní, v mých necelých osmi letech, roku 1957, se z nás stala šestičlenná rodina. „Házení na vál“ se od té doby stalo už jen mojí záležitostí a zůstalo mi na dobu neurčitou. Z počátku jsem sice nestíhala rozvazovat, ale to mi tatínek usnadňoval tím, že s úsměvem občas snopy, které jsem mu házela, před dáváním do chřtánu mlátičky rozvazoval sám.

Často mě mrzelo, a už i jako dítě jsem občas reptala, proč nemáme pohodlnější nebo spokojenější život, jako v jiných rodinách. Alespoň, jako dítěti, se mi to tak tehdy jevilo. Dávno tomu!

Dnes už vidím vše úplně jinýma očima, neboť to, co se v minulosti v mých očích jevilo jako špatné, se ve štěstí a radost ze života proměnilo. Jediné, co mě mrzí je fakt, že za to, jak dobře mě pro život rodiče připravili, jim mohu děkovat už jen, kdykoliv se mi vrátí ve vzpomínkách, nebo na hřbitově. Přesto věřím, že když se na mě ze svých obláčků dívají a vidí, jak jsem šťastná, spokojená a jak dobře si ve svém životě, díky nim, počínám, je pro ně tím největším poděkováním. 

Jak ráda bych dnes své rodiče za vše, hlavně za jejich statečnost a nezlomnost, s láskou objala ♥

 

                                                              Já na smutek nemám čas.....

 

                                                       Už je to dávno, co slzy stékaly mi po tvářích,

                                                                   i dávno smutek je ten tam,

                                                        ráda pomáhám tam, kde o mou pomoc stojí,

                                                                  já ruce v klín neskládám,

 

                                                           Mám ráda život v barvách veselých,

                                                     užívám jej plnými doušky ze studánky lásky,

                                                          vždyť vesmír má náruč stále dokořán,

                                                               ať slunce svítí, déšť je, či mráz,

                                                                      tak nač si dělat vrásky.

 

                                                            Plameny svíček prohřívají mysl mou,

                                                                v mých očích odrážejí jiskřičky,

                                                                           jiskřičky naděje,

                                                                   co naplňují srdce i duši mou,

                                                                jsou mé štěstí, mé pravé perličky.

 

                                                              Večer usínám s pocitem blaženosti,

                                                                     ač jméno mé Blažena není

                                                                       a noc plná krásných snů,

                                                               jak mávnutím kouzelného proutku,

                                                                        se v krásné jitro změní.

 

                                                                                      ♥♥♥

        

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Pane Charváte, píšete: "otec byl ve fabrice jako technik, pak postoupil nahoru". Můj otec byl nepřetržitě, od roku 1945 do své smrti, soukromě hospodařící rolník a s maminkou pracovali "od nevidim do nevidim", sedm dnů v týdnu. Byla to naše jediná obživa. Když v zimě nebyla práce na poli a tatínek potřeboval přivydělat nějakou korunu, aby nám na Vánoce rodiče mohli trochu přilepšit, tak musel písemně žádat radu MNV o povolení, že může pracovat na řepné kampani v cukrovaru. Nelze srovnávat nesrovnatelné, obzvláště v době, ve které se toto dělo. Co se týká L/N, také jsem byla hodná, pracovitá, šikovná, poctivá, pravdomluvná, vynikající kuchařka, pekařka, cukrářka, zahradnice, pradlena, tapetářka pokojů, uklízečka, řidička a nevím co ještě. Ale vše má své meze. Když "pohár přetekl" a zrovna jsem šla na jednu z mnoha operací, přála jsem si, abych se už z narkózy neprobudila, protože to, co jsem žila, nebyl život. Kdybych tehdy měla rozum co mám dnes, vyměnila bych manžela po návratu z nemocnice "na tři doby", ale vydržela jsem ještě 10 let. Proto jsem do L/N napsala, to co jsem napsala. Když dva říkají totéž, není to nikdy totéž.
Jitka Caklová
Ano Aleno, dávám Ti za pravdu a bez "ale" říkám/píši, je to skutečně každého věc, jak se svým životem naložil, naloží a co o sobě napíše, nebo nenapíše. Já jsem také nějaký život žila, nestydím se za něj, ani za to, co jsem o sobě napsala. Opravdu nikomu nemám za zlé, že si mě podle svých životních zkušeností zařadil do určité škatulky i to je každého věc a nevadí mi do které. Moc dobře si totiž pamatuji, jaké to bylo, když jsem ztratila rozum a místo rozumu nastoupilo vzbouřené ego, hlavně zde na íčku :-). Proto nic, co jsem napsala v článku, v básni a níže, bych nyní nenapsala jinak.
Alena Várošová
Jitko,díky za tvůj článkek,ale je i mnoho lidí co si prošli těžkým životem,zrovna tak jako ty a možná to o nich nikdo ani neví.Každý jedinec si žijeme ten svůj život buď na vavřínech,nebo taky s kterým nemusíme být spokojeni a který třeba ani nechceme měnit.
Jitka Caklová
Nedá mi to, abych po krásné noci, plné krásných snů, odpočatá bez návykových látek, nenapsala expresivně ještě dodatek: DĚTEM a nejen těm, kterým jsem v dětství záviděla, kterým rodiče všechno strkaly až pod nos, jen aby si "nezkřivily vlásek na hlavě zametali cestičku", pak se díky okolnostem, které tady panovaly, měli jak "prasata v žitě" a dnes si sami se sebou, natož s mými názory, neví rady, svádí vše na všechno kolem, možné i nemožné a vlastně neví, mnohdy ani netuší, že by si měli nejprve "zamést před vlastním prahem", TAK TĚM, navzdory tomu všemu, přeji krásný život a spokojené stáří ♥ https://www.youtube.com/watch?v=ZJNkGiRvQhk
Jitka Caklová
Na konec tohoto příspěvku, na místo ? patří velký☺:-)
Jitka Caklová
„Už je to dávno, co slzy stékaly mi po tvářích, nyní při čtení stékají mi znovu, jsou to však slzy štěstí, nejsou to slzy bolu.“ Vím, že mě stále řada lidí má zapsanou ve svém povědomí, jako tu ubrečenou, ukřivděnou a stále se litující ubohou holku, kterou stále dohání minulost. Ale už hodně málo lidí si umí dát do kontrastu jeden z mnoha příběhů z mého dětství (článek), s optimistickou básní z mého současného života. S některými příspěvky souzním, jiné beru jen jako pohled do života jejich autorů, kteří nepochopili, že všechno může být jinak. Nic méně za všechny příspěvky děkuji. A co se týká mé básně? Není to vyrovnání-se, ani smíření, je to pouhopouhé odstranění „nálepek“, které mi za mého života, ať ze zloby či nenávisti, možná jen nevědomky, mnozí lidé dali. Každý začátek musí mít pevné základy a báseň je návrat k tomu, s čím jsem se do tohoto světa narodila a říká se tomu láska ♥ Vím o čem píši. Ono totiž, být a zůstat sama sebou v nehostinných podmínkách bez pálení mostů a stále se tomu učit, je opravdu umění, to mi můžete věřit. Někdy k tomu opravdu stačí, neplésti si prizma s klyzma ?
Anna Čípová
Jitko, při čtení tvých vzpomínek jsem se vrátila na statek prarodičů, kde jsme trávila prázdniny. Děkuji.
Anna Potůčková
Jitko, moc prima počteníčko ve vzpomínce na tvé dětství a mládí!
Marie Seitlová
Pěkná vzpomínka.
Danka Rotyková
Moc hezké.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.