Pocity ublíženosti škodí zdraví. Jak se s nimi vypořádat?

Záleží vždy na tom komu a co lze odpustit. Člověk si často pamatuje dlouho drobná příkoří, nebo mu vyvstanou z paměti, když se stane něco podobného. Těmi se skutečně nemá cenu zabývat, ale odpuštění vážných prohřešků nebo dokonce násilí může mít fatální následky, jak to často čteme v případech žen, co opakovaně odpouštěli alkoholikům a násilníkům a vracely se k nim, až to nejednu stálo život. Velkou pravdou pak je to, že lidé, kteří zažili na vlastní kůži různou zvůli, třeba koncentrační tábor, se přes tuto zkušenost snažili přenést, zapomenout a měli daleko k nimrání se v běžných křivdách, ale i sebelítosti nad svým osudem.

Já umím odpustit, ale nedokáži zapomenout. Tak nevím, jestli je to dobře.

Také jsem zažila v životě mnoho křivd. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že nejlepší je vždy odpustit. Každý člověk má dobré i špatné vlastnosti. Když odpustíte, spadne z Vás břemeno. Minulost jsem "zahrabala" a žiji jen přítomností. Každý den medituji a posílám do vesmíru jen radost, lásku a odpuštění. Žije se mi mnohem lépe, než dříve a nevyhybám se kontaktu s nikým. Naše společnost se vyvíjí smýšlením, slovy a skutky každého člověka. Každý by měl začít sám od sebe. Pak život bude lepší a lepší. Důležitá je aktivita a to po celý život. Každý člověk si vytváří štěstí na této zemi sám. Hezký čas přeje Danuše.

"Odpustit a o opustit". To, co se stalo, změnit nelze, ani kdyby dotyčný chtěl. Tak jako se nevrátí ani vteřina života. Proto je dobré dívat se dopředu a ne se nimrat ve špíně minulosti.

Já bych k tomu použila jednu lidovou moudrost: Odpustit, znamená vyhodit oknem svou těžce nabytou zkušenost. Schválnosti se odpustit nedají, zejména, když zasáhly do života. Běžné neshody zapomínám.

Vždycky, když mi někdo (podle mého názoru?) ukřivdil, trápila jsem se myšlenkou, zda mě tak vnímá právem a čím jsem si to vysloužila. Každý jsme povahově jiný, já jsem to určitě zdědila po mamince. Ale nakonec to svědčí o tom, že jsme různí a že každý máme jiný pohled na lidi včetně sebe. Ano, pokud by chtěl někdo záměrně poškodit, třeba i ve svůj prospěch, tak pak je lepší se s ním nestýkat.

Když se řekne křivda, vzpomene si člověk kolikrát na vyslovené hlouposti a maličkosti, které mu kdo vyvedl. Aniž bych byla vztahovačná, podnítili jste článkem mou sklerózu a já si vzpomněla na pár drobných zážitků. Dotyční, kdybych jim je předestřela, by mi samozřejmě řekli, MY SI TO NEPAMATUJEME, TO SE TI MUSELO STÁT S NĚKÝM JINÝM...Jo, milánkové, ještě dneska bych vám za ty zbytečné podpásovky dala do čumáku. Pozadí pár událostí, na které jsem si vzpomněla, bylo mnou nezaviněné, ale ten, kdo to vyvolal, záměrně lhal s cílem mi uškodit. A to je to, co mi vadí. Kdyby šlo o omyl, vem to čert. Ale že šlo o lež a jasný cíl ublížit, to mi vadilo a vadí....

Vše je o osobní svobodě a nezávislosti. Nikdo mi nemůže ukřivdit tím, že mi dá nějakou "nálepku". Každý má právo říci, co si o mě myslí, nebo-li, dát mi nálepku. Ale nic to nemění na skutečnosti, že je to jeho věc. Proto také nemám důvod, jen proto že jsou lidé sví, škrtat je ze svého života, držet si je od těla. Pokud nejsem "jejich parketa" z mého života zmizí sami i bez mého snažení.

Velkou křivdu nemohu nikomu odpustit a ikdyž se snažím zapomenout, jde to těžko. Radši s onou osobou přestanu komunikovat a vyškrtnu ji ze svého života. Alespoň u mne to platí na 100 %.

Já si myslím, že člověk by neměl zkousnout všechno a lidi, kteří mu ublížili si držet od těla.