Pes jako zkáza partnerského vztahu
Ilustrační foto: ingimage.com

Pes jako zkáza partnerského vztahu

22. 10. 2019

Muž nejede se ženou na dovolenou, protože jim nemá kdo pohlídat psa a dotyčný jej odmítá dát do psího hotelu. Žena projevuje psovi více pozornosti, než svému partnerovi.

Takových případů přibývá a nekončí dobře. Pes už není především prvkem, který rodinu stmelí. Mnohdy je tomu přesně naopak.

Pětapadesátiletý Pavel vypráví svým kolegům: „Ona mu říká miláčku a líbá ho na čumák. Já ho mám taky moc rád, vnesl nám do života spoustu radosti. Ovšem situace, když ona řekla, že mám uhnout poté, co se uvelebil o půlnoci na mém polštáři a zavrčel, když jsem ho chtěl odstrčit, mně už přišla moc. Byla to jasná ukázka, že ten pes nemá řád, přestal se cítit jako pes, ale zaujal pozici jejího partnera. Společně si zabrali postel a mi dali najevo, že bych si asi měl zařídit pelech někde na zemi v předsíni.“

Pánové se tou historkou skvěle bavili, dobře se zasmáli. Jenže Pavel ji sice vyprávěl, aby je pobavil, zároveň však ve skrytu duše ví, že láska jeho ženy k jejich Maxíkovi začíná přesahovat hranici, která je prospěšná jak jim oběma tak dotyčnému pejskovi.

Případů, kdy pes zaujal v rodině vůdčí pozici, případně pozici partnerskou, je mnoho. Pokud to takto vyhovuje všem zúčastněným, je to v pořádku a podivovat se nad tím mohou akorát zkušení kynologové. Pokud to ovšem vyhovuje jen jednomu z partnerů, je to celkem spolehlivá cesta, jak si z pěkného vztahu udělat vztah mizerný a časem žádný.

„Znám starší manželský pár, který spolu přestal kvůli psa jezdit na dovolené k moři, přestože oba mají moře moc rádi. Pán se takzvaně obětoval a zůstává doma se psem. Žena jezdí sama. Pán by totiž psa nedal nikomu na hlídání, natož do psího hotelu. Syn by mu ho sice týden klidně zaopatřil, ale dotyčný je přesvědčený, že by pejsek uhynul žalem. Té paní to přitom dost vadí. Celkem logicky říká, že manžel dal pejskovi přednost před ní, že mu více záleží na něm než na ní. Bývá na dovolené sama smutná, nevyhovuje jí to tak,“ vypráví Eva Konečná, která pracovala jako asistentka ve veterinárních ordinacích.

„Někteří lidé si opravdu pořizují psa jako člena rodiny a podle toho se k němu chovají. Mnohým to přináší uspokojení a zejména v případech, kdy někdo přišel o životního partnera, pes mu ho může takzvaně nahradit,“ uvedl veterinář Alexandr Skácel.

Veterináři a cvičitelé psů se však čím dál častěji setkávají s případy, kdy chování se k pejskovi jako k plnohodnotnému členovi rodiny paradoxně vztahy v rodině poněkud rozbourává. Je rozdíl, když si psa pořídí vdovec a vnese si tím do života radost a milé povinnosti, a kdy si ho pořídí ženatý muž a pak s ním tráví sám víkendy v přírodě, zatímco manželku nechává sedět samotnou doma.

„Náš život se řídí podle psa. Naši si pořídili roztomilého bišonka. Je tak roztomilý, že mu nikdy nic nevytknou, nedali mu pravidla, takže z něj vyrostla rozmazlená nevychovaná potvora. Když k nim přijdeme s dětmi, pokaždé je problém. Máma místo toho, aby usměrnila psa, vyčítá našim dětem, že jsou moc hlučné, že ho obtěžují, že mu narušují jeho rituály. Mám pocit, že má bišonka raději než vnoučata. Samozřejmě se urazila, když jsem jí to řekl, ale faktem je, že když tam sedíme, mazlí se více se psem než s nimi,“ vypráví čtyřicetiletý Kamil. Jeho otec to velmi silně vnímá a začal se s manželkou kvůli tomu hádat. Roztomilý bišonek, který vypadá jako sněhová kulička, se přitom rozčílil a začal bránit svou milovanou paničku. Vrčel, běhal po bytě jako splašený, štěkal na pána. „Je to jasná ukázka toho, že máma povýšila toho psa nad tátu. A táta to vnímá a začíná mu to připadat jako problém. Rozhodně mi nepřijde normální, aby moje matka líbala psa na čumák a přitom říkala svým vnoučatům: Ztište se, však víte, že Ludvíček nemá rád hluk, je vždy celý vystresovaný, když jste tady.“

Ludvíčci, Maxíčci, Bertíčci, Kubíčci, Andíčci a další v mnoha rodinách přestali být vnímáni jako zvířata, ale jsou považováni za lidské bytosti. Není divu, vždyť přinášejí tolik zábavy, radosti a něhy. Tedy přesně to, co lidé mnohdy nenalézají u svých partnerů, u svých blízkých, co třeba za léta společného soužití ze vztahu vymizelo.

„U psa cítím, že mě má rád. Položí si na mě hlavu, dá mi packu, dívá se mi do očí. Nepamatuji si, kdy se o mě žena naposledy jen tak opřela nebo mě chytla za ruku. Když jsem to zkusil, řekla mi, ať neblbnu. Ona byla vždycky taková spíše od rány, ale čím jsem starší, tím více mi začalo něco v našem vztahu chybět. Ten pes mi to dal. On je pro mě nyní bytost, kterou mám nejraději ze všech lidí, co znám. Děti nemáme, žena má své koníčky, když je doma, vlastně nekomunikujeme. Možná si po těch letech už nemáme co říct. Tak jdu ven se psem, pak si spolu sedíme u televize a je nám dobře,“ vypráví třiasedmdesátiletý Ivan.

Potíž je v tom, že jeho žena to vidí takto: „Co má psa, jsem pro něj vzduch. Já nemám čas chodit na procházky nebo vysedávat u televize, mám na starost celý barák a ještě si přivydělávám jako účetní. On mě nepotřebuje, ten pes mě nahradil.“

„Mnoho psů nyní žije v takzvané šedé zóně. Lidé jim přesně nevymezí, co mají a co mohou dělat. Myslí si, že tím psům dělají dobře, ale vlastně jim tím škodí. Tím, že si ze psa udělají životního partnera a komunikují s ním jako s člověkem, pro něj rozhodně nic dobrého nedělají,“ uvedl kynolog Jiří Ščučka.

Ale těžko to vysvětlovat někomu, kdo žije léta ve vztahu, který se změnil ve stereotyp a pak mu do domácnosti přibude něco roztomilého, co mu pokládá hlavu na kolena a podává tlapku. Je pak vcelku pochopitelné, že se ta bytost brzy dostane  na pozici toho, kdo už hlavu na kolena dávno nepokládá.

pes
Hodnocení:
(5.3 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Možná by nebylo od věci NEdávat rovnítko mezi názor a kritiku, neřkuli remcání. Vždyť ani samotní pejskaři se nedokáží shodnout na názorech a radách psího psychologa Rudolfa Desenského.
Eva Mužíková
Další moudrý názor..... Díky Soni. Maruško, nakoukla jsem do Tvých článků, příběh Zorky je opravdu smutný. Ty už pejska nemáš, rozhodla jsi se tak?
Soňa Prachfeldová
Ano každý máme své priority a možnost volby a jsme lidé různí. Velmi blízký je mi názor Lenky Capikove. Mám kamaráda, který chová boxery a když těžce onemocněl, směl i jeho milovaný pes k lůžku v nemocnici a i to byl jeden z důvodu, že to nevzdal. Jako milovnice psů od útlého dětství říkám, ano , kdo má v hlavě srovnáno, ví co to je život se psy . A jak se má majitel chovat, ovšem lidé, kteří jen remcaji , hází do jednoho pytle všechny a ty ani neberu vážně. Když kritika, tak adresná a ne jen odsouzení všech pejskaru, vypovídá to o člověku samém.
Jitka Caklová
Po odchodu jezevčíka Ronyho, "dědictví" viz. níže, jsme si na chvíli připustili myšlenku na dalšího pejska. Nakonec, když manžel vážně onemocněl, jsme se rozhodli, než investovat do životosprávy a polidšťování psa, raději pravidelně každý měsíc tyto peníze posíláme nadaci Dobrý anděl. 15.11. 2019, jako Dobří andělé máme sedmé narozeniny. Vidíme to podobně jako Zdenka Soukupová. Každý má možnost volby.
Josef Borecký
Mám několik zkušeností, kdy dámy neměly čas na rande, protože musely venčit a tak z toho nebylo nic...
Marie Novotná
Co člověk, to názor. Celoživotní život se psem na vesnici mam za sebou. Po odchodu muže a za několik týdnů i psa jsem dlouho rozvažovala, co dál.
Eva Mužíková
Paní Lenko, Vaše slova mne opravdu potěšila. Je v nich a zvláště v těch v posledních dvou větách, velká pravda. Děkuji Vám.
Lenka Capíková
Mě připadají některý články úplně dementní, nekompromisní, vzbuzující negativní reakce lidí, kterých se to konkrétní téma nějak dotýká... většina článků popisuje nefungující mezilidský vztahy, at už mezi manželi, přáteli, rodiči a dětmi. Vím, že spousta lidí žije v nefungujících vztazích, ale bylo by hezký psát i o tom, jak je krásný, když to funguje...my jsme psa nikdy nechtěli, ale máme fenku, která byla vyhozená v igelitce spolu s dalšími 3 štěňaty a máme ji 9 let. Bylo to to nejlepší, co nás potkalo. Jezdíme jen tam, kam může Meggie a nijak nás to neprudí, prostě nemusíme bejt všude. Náš vlastní vztah je krásnej a určitě ho nerozhodí pusa na čumák nebo pes spící na polštáři v lidský posteli. Není chybou psa, že je člověk prase a po svým miláčkovi neuklízí a to, že pes po lidech skáče, taky není jeho vina. Po osamostatnění našich dětí je pro nás fenka jako dítě. Obě děti mají svýho psa a má ho i vnučka. Fakt je nám ukradený, co si o tom kdo myslí. Kdybysme mohli, budeme mít aspon 3 psy, ale nežijeme v domě, tak to nejde. U takových článků se vždycky sejde nejvíc reakcí od lidí, kteří psy nesnáší. Takže těm bych spíš chtěla napsat, že mě děsí množství nevychovaných lidských spratků než nevychovaní psi. Lidská společnost a obzvlášt ta česká, upadá a neexistují pro ní žádná pravidla. Jaký bude Česko, až vyrostou generace lidí, který nikdo nevychoval, to si ani nechci představit... Každopádně by si psa měli pořizovat jen ti, kteří ho opravdu chtějí a mají v hlavách jasno, ti, kteří ví, že pes není věc, kterou jde odložit, že potřebuje spoustu lásky a času a že člověk pak nemůže dělat všechno, na co byl zvyklej, když byl sám. Jsou tam omezení, se kterýma je nutný počítat. Každopádně pes to svojí láskou a věrností milionkrát vrátí! Nic se nemá přehánět, jenže kdo určuje to, co přehnaný je a co ne? Určitě ne ti, kdo jsou zaujatí...
Lenka Kočandrlová
Nic se nesmí přehánět.Češi jsou většinou "psí lidi",tzn. že rádi poslouchají, jsou stádní typy, z pravé svobody jsou spíš zděšeni. Kočičí lidé jsou svobodymyslní,poradí si v každé situaci,nezabloudí, nedají se ochočit za kus žvance. Mně osobně vadí,že jsou psi vesměs nevychovaní,skáčou na cizí lidi, všude kadí a jejich páni to nechají většinou ležet,nesnáším zlidšťování zvířete,je to jen zvíře,nic víc ,ale nic míň.
Eva Mužíková
Jsem velmi ráda, že jsem se po odchodu Bertíka rozhodla pomáhat majitelům pejsků, kteří nemají svého kamaráda kam dát, když potřebují. Vzhledem k tomu, že se o takováto zvířátka dovedu postarat přímo nad standart, zájemců je hodně. Vždy, když se objeví nový pejsek, vyžaduji nejprve od majitele veškeré informace o něm, i třeba detail, jak si nechává otírat packy, nebo jaké rozumí pochvale, či hubování. Dále chci pejska nejdříve některý den vidět, jak se u majitele chová. Nezasahuji, jen pozoruji a pak se teprve rozhodnu, jestli si jej v danou dobu do péče vezmu. Když ano, je to pro mne opravdu náročné, celý den se vlastně točím kolem něj. Dlouhé několikadenní procházky zabírají nejvíc času, ale to máme oba nejraději, Majitelům posílám spoustu fotek z různých situací, hlavně co se nového ten jejich šmudla u mne naučil. K tomu povídání, co jsme ten den dělali, nebo i " žalování " o případném lumpačení. Zkrátka, toto rozhodnutí mi sice nenahradí Bertíka, ale přece jen, je to kousek dalšího života se psím kamarádem. Téměř všichni se při předávání rozbíhají od pánečka ke mně a už opakovaně dostávám zprávy, že : " Ten náš hafík s námi už druhý den nemluví " :))) Bez pejska já zkrátka žít nedovedu. Bertice

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.