Jurášek
Foto: archiv autorky

Jurášek

4. 8. 2019

Jako mladá dívka jsem občas jezdívala na koních. Jen občas, protože jsme koně neměli a byla jsem závislá na známých, kteří mi dovolili se na jejich koníkovi svézt. Později, díky tomu, že vedle skautského tábora, na který jsem pravidelně jezdila, bylo družstvo, které koně mělo a nám je půjčovalo, naučila jsem se jezdit i s koňmi, zapřaženými ve voze.

Uběhla dlouhá doba a před několika lety jsem se dostala ke koním znovu. Nebyla to moje zásluha, spíše zásluha mých dětí a jejich protějšků, neboť všichni na koních jezdí a moji „koňskou“ minulost a lásku ke koním znají.

Jednoho dne jsme se ocitli před farmou, jejíž majitelé pořádají vyjížďky na koních. Tam jsem poznala Juráška, krásného černého a chytrého koníka, který určitě tušil, že jsem mnoho let nejezdila, a proto mám i trošku strach.  I když, jak říkají moje děti, takové věci se nezapomínají. Protože vyjížďka vedla celkem náročným, kopcovitým lesním terénem, majitelka koní se nejdříve zajímala o to, kdo a jak umí na koni jezdit, jaký k nim má vztah a zda se koní nebojí. Úplní začátečníci mohli na koni jezdit pouze po nedaleké louce, dále je nepustila (to se týkalo kromě jiných, také mé – tehdy- tříleté vnučky).

Když jsme konečně vyjeli a okamžitě jsme jeli do kopce úzkou lesní pěšinou, začala jsem přemýšlet o tom, zda jsem své schopnosti přece jen nepřecenila. Naštěstí se pěšinka rozšířila v hezkou lesní cestu, po které jsme mohli klusat i cválat a postupně jsem zase nabývala jistotu. Jen do okamžiku, než jsme došli k místu, kde byl přes cestu položen široký odvodňovací rošt. U předešlých vycházek tam nebyl a koně ho neznali. Nevěděla jsem, co Jurášek udělá, a tak jsem jen čekala, co bude, protože  koně se zastavili a odmítali jít dál. Jurášek natáhl krk, prohlédl si ten rošt, a potom klidným krokem odbočil do lesa a překážku mezi stromy obešel. Sice jsme se mezi stromy vešli jen taktak, ale problém byl vyřešen. Ostatní zamířili za ním. Oddechla jsem si a radostně ho poplácala po krku. Nevěděla jsem, že poplácání po krku je pro něj signálem k běhu. Když jsme se proběhli – nesnažila jsem se ho zastavit, protože cesta byla dobrá a líbilo se mi to - a ostatní nás doběhli, zastavili jsme se před velkými kládami, položenými přes pěšinu. Tentokrát nebyla možnost je obejít. Protože bylo jasné, že je musíme přeskočit, přemýšlela jsem už jen o tom, jestli je lepší spadnout před koně nebo vedle něho. Jurášek si starosti nedělal. Když jsem ho pobídla, rozběhl se, klády přeskočil a zastavil se u maliní, které začal spokojeně okusovat. Když se moje děti vzpamatovaly z šoku, vyjádřenému slovy: „mamko, Ty jsi skočila“, upozornila jsem je na to, že já jsem neskočila, nýbrž kůň. Pro ně, kteří na koních jezdí a skákají přes překážky, tohle až takový problém nebyl. Později mi řekli, že přemýšleli o tom, že se raději vrátíme, než aby čekali, že se tam přerazím.

Vycházka byla dvouhodinová a já jsem zjistila, že Jurášek je nejen velmi inteligentní a hodný kůň, ale také neskutečný mazel. Zbytek cesty, kdy jsme sice museli překonat vodu - kde se koníci aspoň mohli napít - prudký kopec nahoru i dolů, kdy jsme museli s koní slézt, jsme trávili tím, že já jsem ho hladila, drbala, on spokojeně funěl, a když jsem přestala, okamžitě se začal dožadovat dalšího podrbání.

Byla to moje první vyjížďka po dlouhé době, nebyla jednoduchá, ale stála za to. Na Juráška se nedá zapomenout, občas se tam vracíme, jedeme se projet a jsem ráda, že si stále mohu připomínat, že je pravdou, že pohled na svět z koňského hřbetu je nejhezčí ze všech. Zvlášť, když člověk ví, že ten kamarád, který ho veze, není jen kůň, ale jeho velká láska, která mu tu lásku oplácí.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Tomu Hanko rozumím, naposledy jsem seděla na koni v mých 50ti letech. Také na klidném a hodném koni.
Dana Kolářová
Příběh plný lásky. Příjemné vycházky.
Eva Mužíková
Hanko,dobře že jste se s námi o svůj zážitek podělila. Povedlo se .
Marie Doušová
Koně miluji a každý den chodíme se psem na procházku a pozorujeme 3 krásné koně ,které jsou opečovány mladými děvčaty. Mají tam na louce výběh a stáj ,kde v létě je možno je každé ráno pozorovat a obdivovat jejich vznešenost. Krásný příběh.*********
Naděžda Špásová
Hanko, vím, jak se cítíte. 13 let jsme jezdil s dětmi na koňskou farmu do Rousměrova na Vysočinu. Já seděla na koni půl hodiny, dceři láska zůstala, tak si nedaleko od nás pořídila koníka. Je dobře, že jste si tuto lásku mohla obnovit. Tak ať vám to vydrží hodně dlouho. :-)
Zuzana Pivcová
Když jsem začala studovat na VŠ a bydlela na koleji, zlákala mě kamarádka, abychom začaly s výcvikem jízdy na koni na blízké jízdárně. Koně jsem měla moc ráda, ale dobře jezdit jsem se nenaučila. Bavilo mě se o ně starat, ale trochu náročnější jízdy jsem se bála. Jednou jsme jeli se skupinou ven až do lesa. Já měla přiděleného hnědáka Olina, který byl považován za kliďase a lenocha. Přejeli jsme přes rokli a na kraji lesa se před námi prostíraly šíré louky a pole. Olda se mnou práskl do bot, vyrazil a já už ten cval z kopce nezvládla a "odešla jsem". Jen jsem ještě spatřila to velké koňské břicho nad sebou. Utekl až do stáje a mě to stálo flašku, to bylo pravidlo.Dnes bych na koně nesedla, ale jsou úžasní a všem lidem přátelství s nimi přeji. Moc hezké vyprávění, díky.
Dana Puchalská
To je krásný příběh. Děkuju.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.