Jak jsem přežil zánik civilizace
Foto: autor

Jak jsem přežil zánik civilizace

1. 7. 2019

Znáte město Junktown? Kde se nachází? Nebo snad nacházelo? Tak tady je první z mnoha zvláštností tohoto města. Ono se totiž "bude nacházet". V kterém roce? Těžko určit. On se tu čas totiž počítá jen ve dvou obdobích. Předtím a teď. Před celosvětovou apokalyptickou katastrofou, která zlikvidovala celou civilizaci, a teď. Teď, je tedy doba, kdy se z trosek této civilizace necelá tisícovka z mála těch, co přežili, snaží vytvořit v Junktownu opět funkční společnost. Člověk je geneticky něčím vybavený, jeho mentalita je stále stejná. Stejně, jako jeho psychické i fyzické potřeby. Ale jak se projeví v nových podmínkách?

Nabízím malou exkurzi do jednoho bizarního postapokalyptického města. Města Junktown.

Město se nachází na místě bývalé raketové základny. Asi proto, že pod betonem podzemních prostor mělo nejvíce lidí šanci na přežití. Vstup do rozlehlého prostoru je možný pouze vstupní bránou. Zde je každý návštěvník prověřen a viditelně označen.

Já jsem město navštívil jako úřední inspektor O.C.C. (Office for Counting Corpses), součást úřadu pro mapování rozsahu katastrofy.  Ale i já jsem zde, ke své nelibosti, byl připraven o svou oblíbenou zbraň. Bubínkový revolver unikátní ráže 11mm, který zvládá i náboje do brokovnice. Pravidla jsou neúprosná. Návštěvník do města se střelnou zbraní prostě nesmí. Kontrolou musela projít i moje koloběžka s malým jaderným reaktorem. K atomu je ve městě skutečně unikátní vztah. Na kopci dokonce stojí kostel, kde církev Atomu vzývá jadernou reakci jako projev božstva.

Než jsem vstoupil do bran města, postavil jsem si stan. Návštěvníci ve městě nebydlí. Jsou tu před bránou trosky budovy kasáren, zvané Motel. Ale v dost dezolátním stavu a stejně plné lidí. Kolem je v houštinách možnost postavit si stan, nebo nějaký přístřešek. V prostoru města žijí jen jeho obyvatelé. Jsou rozdělení do tzv. "kmenů". Uzavřených skupin se svou vlastní kulturou a specifickým zaměřením. Obývají v prostoru města nějaký ohraničený plácek mezi stromy a křovisky. Většinou mají svůj symbol, vlajku, totem i módu v oblečení. Také svůj způsob, jak si vydělávat. Našel jsem kmeny motorkářů, prohánějících se na řvoucích rezavých jednostopých šrotech. Také kmeny kazatelů,  hráčů, rváčů, kuřáků vodních dýmek, akrobatů, filosofů i pohřbívačů, lovců všeho, včetně lidí. Ve městě jsem zastihl přes třicet různých kmenů.

Měnou Junktownu jsou "zetka". Mince, ražené z pivních zátek. Každý má zájem nějaká zetka vydělat, ale i utratit.

Geografie je prostá. Vše mimo město je "pustina". Postavil jsem si svůj malý letitý maskáčový stan z dob Bundeswehru v hvozdu za bránou, doplnil destilovanou vodu do chlazení reaktoru koloběžky, zetka do kapsy a vzhůru do víru velkoměsta. Ve městě hned za bránou na křižovatce jsem narazil na něco, co připomínalo hromadu na dvoře podniku sběrných surovin. Podle nápisu jsem zjistil, že to je pošta. Kmen Pošťáků jsou velmi sympatická partička. Jejich poštovní schránky, vyrobené z kanystrů, jsou rozmístěné po Junktownu i okolí, jejich chrchlající, kouřící vozidlo s trubkou namalovanou na pozůstatku dveří víří prach městských panelových cest. Komu, odkud a kam doručují dopisy, mi zůstalo záhadou. Zřejmě jen zaměstnanci bývalé státní pošty nechtěli přijít o smysl svého života. Nerad bych se těch milých lidiček dotkl tím, že bych se jich na to ptal.

Kolem Junktownské střelnice jsem dojel k další bráně, kterou se projde na náměstí.  Na náměstí je samozřejmě radnice. Rovněž infostánek a stanice první pomoci. Ale také různé obchody. I kavárna, kde jsem si dal výbornou kávu, bar, výčep s výběrem piv, kadeřnictví atd. Ani galerie výtvarných umění nechybí. Je zde také vchod do podzemních prostor a na kopci kostel. A lidé. Hodně lidí a hodně odlišných. To, jak někdo dokáže využít to málo, co se dochovalo z oděvního průmyslu, často svědčí o opravdu velké dávce fantazie i zručnosti. Válečníci se opět vrátili k osvědčenému modelu zastrašení protivníka už svým zjevem. Lidé z pustiny zase preferují funkčnost. Ženy z města často sázejí na svůdnost. Kdo má ve společnosti nějakou funkci, je zřetelně označen. Především JUNKTOWN CREW. A-TEAM je antikonfliktní tým a zastává úlohu policie. ROAD CREW se zase snaží dát nějaký řád rezavým monstrům, která se řítí po junktownských prašných cestách i panelkách. V červených vestách s nápisem FIRE DEPT. jsou hasiči. Kdo je označen jako LIKVIDÁTOR, stará se o odpad všeho druhu. Ctihodní bohatší měšťané se těší titulu "arcipán" a požívají některých výhod.

Jinému junktownskému náměstí se říká plácek. Je rozlehlejší, a tak některé akce, které jsem během pobytu v Junktownu navštívil, se konaly právě tady. Sem se sjely všechny pojízdné auto- a motovraky na bizarní autosalon. Tady se konaly zápasy i prezentace kmenů. Ale je tu též kasíno, kino, noční klub, čajovna a samozřejmě hospody, krámky a stánky. Potěšila mne veganská jídelna a stánek s náboji. Pár nábojů do brokovnice už jsem opravdu potřeboval.

Junktown nabízí víc, než jsem mohl za svého čtyřdenního pobytu stihnout. Ať to byla vystoupení hudebníků a jiných umělců, přednášky, taneční párty, zápasy v bahně, soutěže, filmy v kině atd.

Potkal jsem tu zajímavé lidi. Občas jsem narazil na jazykovou bariéru. Nejen angličtina, občas třeba polština a nebo němčina. Každopádně zážitků mám hodně.

Je hodně světů, které může člověk zažít, a tak proč ne. Jsou různé i umístěním v čase. Jak minule to byl steampunk, viktoriánská éra pikniků,  páry a šílených vynálezů, tak dnes éra po celosvětové katastrofě, kterou jsem se vám snažil tak trochu přiblížit.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.7 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Asi to mám tak trochu v povaze. Například mám rád les a přírodu vůbec. Ale takovým způsobem, že je mi celkem fuk, jak se která rostlina jmenuje latinsky. Zajímá mě, jestli se dá jíst, vyrobit z ní barvivo a nebo léčí puchýře. Je úžasné v lese najít vodu, jídlo, rozdělat oheň, uvařit si, postavit přístřešek, přespat a nejen v létě, ale i třeba třicetistupňových mrazech. Miluji to. Ale když mi někdo řekne: "Pojď se projít do lesa." Tak ho pošlu do háje. Když bych chtěl les jen "vidět", tak si pustím televizi. Oni jsou krásné ty knihy Jacka Londona, ale až když člověk se zabalí do kožešin a v mrazu sněhem táhne do kopce saně se zásobama, tak pozná o čem to je. Proto taky říkám, že za jeden víkend na Brdech zažiju víc dobrodružství, než kdybych doma viděl všechny díly Indiana Jonese. A tak podobně je to se vším.
Soňa Prachfeldová
Tento druh zábavy není můj šálek kávy. Ani podobné ujeté americké filmové slátaniny. Ale jak říkávala moje babička : Proti gustu žádnej dišputát !
Jana Kollinová
Pane Libánský, jste obdivuhodný ve všech dosud prezentovaných aktivitách, ale kde máte uložen svůj kámen mudrců, svůj GRÁL, který Vás vede poněkud netradičními cestami? Možná to není kámen mudrců, ale co může být natolik intenzivní, že pošle diplomovaného experimentátora nebo lépe šamana do experimentálního meziprostoru, který se vymyká chápání neosvícených jedinců?
Hana Šimková
A jak člověku pomáhal, když mu zapálil chalupu. V čem mu pomáhal ? Možná, že ho uctívali málo a on se mstil ?
Jiří Libánský
To je ověřený historický fakt o představě závislosti na libovůli bohů. Např. řecká mytologie je toho plná. Rituály na usmíření bohů se v různých částech světa uchovaly dodnes. Možná je to absurdní a paradoxní, ale většinou byli uctíváni nejvíce ti bohové, kteří nejvíce uměli "projevit svůj hněv". Asi proto, že takový bůh se jevil jako silný a jen silný bůh může při náležitém uctívání i člověku pomoci, když to potřebuje.
Hana Šimková
Tak se mi pane Jiří zdá, že jsou to plky. Nikdy jsem neslyšela ., že když mi blesk zapálí barák, tak mu mám být vděčná. Není to absurdní? Že nějaký bůh ohně byl, jsem slyšela, ale ohně dobrého, který vás zahřeje a ne ublíží. Tak hloupí lidé určitě nebyli..
Jiří Libánský
Tu otázku jsem si Zuzano položil taky. Napadlo mě, že kdysi když blesk zapálil barák, lidé uctívali boha hromu a blesku a přinášeli mu oběti a snažili se mu zavděčit a být s ním zadobře. Tak jestli tohle vlastně takovému chování nezastavuje zrcadlo. To by mohlo být vysvětlení, ne? V kostele na Atomhillu si může člověk nechat požehnat. Samozřejmě za "zetka".
Zuzana Pivcová
Já jsem (spíš řečnických) otázek položila dost. O to víc mě tu straší, že nová společnost vzývá jadernou reakci, na kterou asi planeta zanikla, jako božstvo. Asi potřebuje namlátit ještě víc.
Jiří Libánský
Zajímalo by mě, jestli si také někdo položil otázku, zda kdyby naše společnost byla v situaci, že by začínala téměř od nuly, ale se současnými zkušenostmi a poznatky, co bychom měli dělat jinak? Jak a kam ten vývoj usměrnit? Čeho se vyvarovat a čemu zabránit? Co všechno naše civilizace udělala špatně? A další otázka: Dalo by se něco změnit a napravit i bez toho, že by se do základu zničilo to stávající? Napadají podobné otázky jenom mě?
Hana Šimková
Nelíbí se mi to. Žádný simulovaný zánik civilizace vidět nechci a doufám ,že až to opravdu přijde ,zahynou všichni ,aby se ti zbývající netrápily. Horší je totiž situace ve světě dnešním a ta simulovaná není, ale tím hůř pro nás.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.