A právě podobnosti s tabákem vděčí za své jméno. Tabáku se v Brazílii říká petun. Také historické latinské názvy některých druhů petunií je řadily do tabáků, tedy rodu Nicotiana.
Nejstarší je asi fialová Petunia violacea, která by si mezi nynějšími novinkami asi ostudu neudělala. Nemá sice velký květ a pevný stonek, ale kvete bohatě. Největší květy má Petunia grandiflora, vysoká přes půl metru. Květ může mít i 10 cm v průměru. Používá se ve výsadbách v parcích na chráněných místech za větrem.
U nás se často ve výsadbách neobjevují, hojnější záhony s vysazenými petuniemi jsou například na pobřeží Středozemního moře, ve Francii, v Monaku. Asi nejmenší je Petunia parviflora, petunie drobnokvětá, která se postupně dostává i do komerční sféry. Je plazivá, pokryvná, tmavě růžová, otevírající se za slunečného počasí. Květ má velký asi jako drchnička, jen několik milimetrů v průměru. Při tvorbě odrůd, na prvních kříženích se podílely petunie se jmény P.nyctaginiflora, P. violacea, P. Axilaris. Od nich mají dnešní odrůdy i jiné barvy květu, zvlnění okraje květů.
První novinky, poloplné a plné petunie se množily řízky, později se šlechtěním dosáhlo i 50 % plných květů v potomstvu, a to jak u některých našich, ale i cizích plnokvětých odrůd.
Ještě před druhou světovou válkou byly módní petunie ze řízků dělaných na podzim, které kvetly již brzy z jara a pěstovaly se jako pokojové rostliny až do ledových mužů. Teprve potom se dávaly ven. Jak šel čas byly populární plné květy, třepenité květy, dvoubarevné i pestré, jednou co největší, jindy drobné. Pěstuje se v barvách od bílé přes růžovou, modrou, fialovou až po téměř sametově černou. Málo častá a dík tomu i žádaná je barva žlutá. Pěkné jsou odrůdy s "okem". Typově jsou v sortimentu odrůdy od nízkých keříkových (20 cm) až k vysokým s pevným stonkem, nebo se stonkem plazivým, dosahujícím délky 0,5 až 2 metry. Nové odrůdy dnes vznikají z křížení původních forem petunií s dnešními odrůdami. "Divoké" geny se v potomstvu projevují v nových schopnostech rostlin (vznik Surfinií, řady Milion Bels,...).
Vždy první z daných skupin se množily řízky, za nějaký čas se vždy podařilo vyšlechtit i podobné ze semen.
Pídíme se po zahraničních odrůdách. Někdy by stačilo pouze připomenout že jsou stejné i u nás (Surfinia x Lavina,...). Na obhajobu či spíše vyzdvižení domácích odrůd je třeba poznamenat, že se skvěle vyrovnávají i s horším počasím, deštěm, což o zhýčkaných novinkách z ciziny tvrdit nelze.
Jemné semeno vyséváme velmi řídce, doma nebo ve skleníku, od konce února na povrch substrátu, který udržujeme stále vlhký. Mladé rostlinky rozsazujeme na 2-3 cm, když se začnou v truhlíku dotýkat přesadíme je do kelímků 0,2 l, po prokořenění do větších, pak již do truhlíků nebo nádob, ve kterých budou přes léto. Prostokořenná sadba, předpěstování ve skleníku není vhodné.
Petunia má ráda slunce, pěstuje se jako hrnková rostlina i v záhonech. Potřebuje stálý přísun živin, jinak přestává růst a kvést. Hnojiva a voda nesmí substrát znehodnotit zásaditými solemi, rostlina pak stagnuje a žloutne. Potřebuje hojně vody. Zavadá-li, též špatně kvete.
Splníme-li tyto požadavky (vhodný substrát, měkká voda, speciální hnojivo, ochrana před molicí a sviluškou, vyštipování tvořících se semeníků, ochrana před deštěm), přinesou nám až do prvních mrazů záplavu stovek květů.
Schováme-li si semínka, potomstvo nemá vlastnosti ustálené ani v barvě ani v typu růstu, něco změní sprášení pylem z okolních odlišných rostlin, navíc obyčejně jde finální hybridy, vzniklé z mnohonásobného křížení. Proto i rostlinky, které vyklíčí a rostou v místě, kde rostly petunie v loňském roce nebývají úplně stejné jako ty loňské.
Květoslav Mráček
