Fanouš Rendl se stal v obci Podboří fotbalovým pokladníkem. S touto funkcí na sebe nabalil četné nepříjemné povinnosti. Protože hřiště není oploceno, je pokladník nucen chodit s dřevěnou kasičkou poctivě kolem celého placu. No a protože nemůže chodit sám, hledá si každou neděli společníka. Druhého funkcionáře hledá ztuha. Činovníci před ním prchají, trapně se vymlouvají a předstírají jiné úkoly. Nakonec si ale oběť vždy najde, i když je to často dorostenec, nebo mladý hráč béčka. Někdy také pokladníka doprovází sám předseda oddílu.
Fotbalový oddíl žije jak se dá. Živí jej taneční zábavy pro mládež zvané Hašišbály, sběr železného šrotu, brigády v místním JZD. Za totality byly ještě příjmy z příspěvkových známek. Při výběru zažíval pokladník velké zážitky.
Pokladník se dobývá do rodinného domku na samém okraji obce. Otevírá velká rezavá a rozcuchaná žena.
"Co si přejete?“ vyštěkne a změří příchozího nenávistným pohledem.
"Je doma manžel, vybírám peníze za příspěvkové známky,“ oznamuje věcně pokladník.
"Vašku, je tady pan Rendl, chce peníze za příspěvkové známky!“volá nepříjemná paní někam do dvora.
"Tak mu to mamko dej“, ozývá se odněkud ze záhrobí.
Paní přináší z kuchyně porcelánový hrníček. Sype pak do pokladníkových dlaní požadovanou částku v drobných. Fanouš odchází.
Žena to nevydržela. Ještě sto metrů od stavení slyší pokladník nevídaný řev: "Už jsem ti dávno říkala, vykašli se na ten blbý fotbal. Kdo má pořád platit takový hříšný peníze!“ Přitom šlo o čtyřicet korun československých.
Jindy je pokladník vykázán do lesa. Manžel prý kácí borovici.
"Máme každý svoji kasu, Ludva má určitě nějaký prachy u sebe!“
Na stopu plátce přivádí pokladníka zvuk pily. Ludva přijal návštěvu se stoickým klidem. Dal si kuřáckou pauzu. Pilku odložil vedle sundané sádry. Zaplatil bez řečí a s úlevou. Byl rád, že jej v lese překvapil pokladník a ne kontrola nemocných!
Místního opilce Vondráka kasíroval pokladník vždy u mariáše. To se posadil vedle hráče místo kibice. Do hry se nezapojoval. Trpělivě však čekal, až mu karbaník nasype patřičný obnos do dlaní v drobných.
Nejtěžší případy ale musí pokladník vyřešit po dohodě s předsedou oddílu, hostinským Kiliánem. Ten vždy obratem zaplatí požadovaný obnos za dlužníka. Pokračuje pak při vymáhání dluhu připisováním k účtence.
Nastaly potíže s výsledky prvního mužstva. Pokladník je výborem pověřen ovlivnit výsledek zápasu v obci Dražovice. S mužstvem je to všelijaké. Hrozí sestup do třetí třídy. Pokladník dostává před svědky tři stovky. Ukaž pokladníče své kvality!
Pověřený agent sedí po celý první poločas na lavičce a sleduje v mužstvu domácích neuralgický bod. Hledá slabý článek řetězu. Je to brankář. Přidržuje se neustále brankové tyče, často odpočívá v pokleku. Má také mírné potíže s gravitací.
"To je můj člověk!“ šeptá si pokladník.
Na pisoáru se pokladník nenápadně zařadí vedle brankáře. Ten se přidržuje jednou rukou stěny a potřebu vykonává s velkými obtížemi.
"Mistře, potřebujeme vyhrát. Co vy na to?“šeptá brankářův soused.
Brankář se udiveně ohlédne a vyjeveně zírá na tři zelené stokoruny rozvinuté do vějíře v rukou neznámého pána. Najednou mu zasvítí oči. Rychle přebírá nabízený obnos. Pak zasyčí:
,,Šéfe, možete se spolehnout!“
Nastává druhý poločas. Frantík usedá na lavičku. Z meze má krásný přehled na dění na hřišti. Zkorumpovaný brankář splnil do puntíku svá slova. Nechytil jedinou střelu na branku.
Nebylo třeba. Hosté z Podboří prohráli. Nedostali se za polovinu! Brankář neměl odvahu při odkopu trefit se do vlastní branky!
Pokladník byl prohlášen za korupčně neschopného. Nebyl ani schopen vyinkasovat od zkorumpovaného brankáře úplatek nazpět, i když se o to v hospodě snažil.
Předseda oddílu, hostinský Josef Kilián, rozhodl se vzít průběh dalšího zápasu na domácím hřišti do svých rukou.
Pravil ve výboru:,,Nechte to na mě. Bude rumíček a čajíček!“
Pan rozhodčí nastoupil na vratkých nohou, značně dezorientován. Od rána byl hostem v hospodě. Pil se rumíček a čajíček, rumíčku bylo více.
Domácí nastupují v nových, bělozelených dresech. Ctí klubové barvy zelenou a bílou. Hosté jsou jako rudí ďáblové, celí v červeném. Na škvárovém hřišti je solidní návštěva. Zápas o bytí a nebytí začíná. Pan Josef si hoví jako mafiánský boss na přinesené židli. Sleduje svého koně, jako minule pokladník v Dražovicích svého brankáře. Ale co to? Rozhodčí nepomáhá!
Píská všechno proti domácím. Je to k uzoufání. Několik skalních fandů se chystá o poločase k inzultaci arbirta. Potok teče hned za brankou. Pan rozhodčí po celý zápas důsledně straní hostím. Domácí fotbalisté se ale vytáhli a vlastními silami zvítězili 3:0.
Pan Josef na židli je značně nervózní. Zápas končí a hráči si podávají ruce. Rozhodčí odchází s míčem v podpaždí jako poslední. Rozpačitě se usmívá a krčí rameny. Pan Josef mu vychází v ústrety.
"Ale pane rozhodčí, přece jsme se nějak domluvili!“ vyčítá předseda.
"Nezlobte, nešlo to, ti zelení byli opravdu lepší. Připískával jsem vám, červeným, jak to jenom šlo!“
Pan Josef podchází zdrcen. Netušil, že rumíček dokáže v hlavě pana rozhodčího zaměnit červenou a zelenou barvu!
