Osmašedesátiletá Helena chodí do kurzů španělštiny, keramiky a ještě dochází předčítat a občas poklidit jedné osamělé staré paní. „Manžel je naštvaný. Říká, že pořád někde běhám, že se nestarám o rodinu. Jenže naše děti jsou už dávno pryč, mají své životy. Vnoučata přijedou tak jednou za čtvrt roku. V létě se občas scházíme na chatě, ale většinu roku bych neměla co dělat. Tak jsem si našla aktivity. Španělsko miluju, zajímá mě vše co je s ním spojeno, kultura, jídlo. Tak se chci naučit základy jazyka a plánuji, že bych tam jela na poznávací zájezd. Keramiku mám jako odreagování a návštěvy jedné přítelkyně, která na tom není nejlíp mě naplňují pocitem, že jsem na světě něco platná,“ vysvětluje Helena svůj přístup k životu.
Její muž však nechápe, proč si v penzi nabrala tolik zájmů, proč je málo doma. „Pořád mám něco v hrnci v lednici a u toho popisky, co to je a kdy si to mám sníst. Helenu prostě nebaví být doma, pořád něco vymýšlí. Je fakt, že mě zase nebaví chodit mezi lidi. Kam? Do jazykového kurzu? K čemu mi to v sedmdesáti bude? Na keramiku? No to snad ne,“ říká se smíchem její muž. Manželčinu aktivitu bere s nadhledem jen na oko, ve skutečnosti si na ni často stěžuje synovi a dceři. „Mami, proč pořád někde lítáš, co z toho máš? Lepší by bylo, kdyby ses starala o zahradu, podívej, jakou tady máte džungli. A taky bys mohla přijet na víkend k nám,“ říkají Heleniny děti.
Helena bere jejich rady jako snahu s ní manipulovat. „Nebaví mě sedět u nich o víkendech. Vnuci stejně vyrážejí s kamarády pryč a mě nebaví tlachat u kafíčka dva dny s dcerou a snachou,“ říká. Ani zahradní práce ji příliš nenaplňují: „Nesnáším ten současný trend, kdy všichni pořád sekají trávník a vadí jim každá sedmikráska. Mám zahradu bujnou, divokou a je to jen moje věc.“
V mnoha rodinách se objevují tendence ovlivňovat život jejich nejstarších členů, radit jim, jak by měli správně trávit život v penzi, udávat jim jakýsi životní směr. Na jedné straně to může být sympatické – mladí mají zájem o to, jak jejich rodiče v penzi žijí. Na straně druhé to může být otravné – co je jim do toho?
Potíž bývá i v tom, že každý z páru si představoval život v penzi jinak.
Muž například chce trávit čas na chatě, jeho žena se tam naopak nudí a chce chodit do společnosti, tedy být co nejvíce ve městě. Ano, to je častý důvod konfliktů v párech, které jsou v penzi.
„Vyslechla jsem řadu příhod, kdy člověk vyššího věku časem přestává mít vlastní život a ztrácí právo rozhodovat sám o sobě. Často se jedná o seniorky, vdovy, které podlehnou tlaku dcery či syna nebo snachy či zetě, jež tvrdí, že by měly dělat to či ono, například hlídat vnoučata místo toho, aby si hledaly koníčky, zájmy,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová. Zná také hodně případů, kdy dochází k neshodám v seniorských párech kvůli tomu, že jeden z partnerů je prostě aktivní a druhý ne.
Ve vyšším věku se u mnoha lidí mění postoj k tomu, co je pro jejich život důležité. Ženy si mnohdy uvědomí, že velkou část života strávily prací a starostí o rodinu a nyní, v penzi, se rozhodnou dopřát si to, na co neměly čas. Vyhledávají koníčky, cestují, vzdělávají se. A mnohé se setkávají kvůli toho s nepochopením. Podobně jsou na tom i muži. Někteří chtějí žít aktivně, zatímco jejich partnerky doma bručí a vyčítají jim, že i v penzi jsou pořád pryč z domova: „Celý život jsi trávil v práci, tak jsem si myslela, že aspoň důchodu budeš doma sedět na zadku, ale ty pořád někde lítáš stejně jako celý život.“
„Moje máma jako by chtěla dohnat mládí. Nedá si poradit, že by měla zvolnit a více se věnovat tátovi. On pořád jen kouká na televizi nebo chodí na ryby, zatímco ona má spoustu známých a je celé dny někde pryč,“ vypráví čtyřicetiletá Martina. Jenže neví, že její máma tvrdí, že právě nyní, v penzi, má pocit, že konečně žije pěkný plnohodnotný život. „Až teď cítím, že si život užívám. Dříve jsem se jen starala, abych stihla vše v práci, pak nakoupila, pak navařila, pak udělala s dětmi úkoly, pak uklidila. Já vždy večer padla únavou a děsila se dalšího dne. Teď se každý večer na další den těším, protože mám na každý den naplánováno něco zajímavého, pěkného,“ vypráví její matka. Nejvíce ji vadí, když jí dcera říká, co by měla či neměla dělat: „Mladí mají často pocit, že by nám seniorům měli nějak radit, říkat, co máme či nemáme dělat, co se hodí a co ne. Je to směšné, jak přebírají roli rádců, rodičů. Zřejmě jim připadáme staří a tudíž nesvéprávní a divní. Já se nad tím vždy směju, když mi dcera kecá do života.“
Psychologové se shodují v tom, že právě lidé, kteří si do penze naplánují řadu aktivit, poslední fázi života zpravidla tráví v lepší psychické a fyzické kondici, než lidé, kteří šli do důchodu takzvaně nepřipraveni. To znamená, že se nechali zaskočit vším novým, co pobyt v penzi přináší. Například tím, že najednou tráví hodně času s partnerem a zjistí, že si lezou na nervy. Nebo naopak zůstali sami a zjistí, že jim leze na nervy samota. Lidé, kteří nemají čas, protože si ho vyplnili, jsou zpravidla spokojenější a nemají čas nad tím, co pro ně život v penzi znamená, přemýšlet. Bohužel to přináší fakt, že nespokojení jsou mnohdy kvůli tomu jejich partneři či příbuzní. Jistě je ideální si s nimi o tom promluvit, vše si vyjasnit. Ale zároveň by si nikdo neměl nechat ve vyšším věku diktovat, jakým způsobem má čas v penzi trávit. Ne nadarmo se totiž říká, že to je jediné období života, kdy člověk už nic nemusí, ale mnohé může.
Hana Charvátová pro i60
