Pacientský příběh: Umělý vývod ji vrátil do života
Ilustrační foto: pixabay.com

Pacientský příběh: Umělý vývod ji vrátil do života

7. 4. 2019

Miluje lyže, moře a má velkou rodinu. Pracuje jako zdravotnická konzultantka a baví ji to. Nicméně kupa problémů, které musela za posledních dvacet let zdolat, dosahuje výšky Mount Everestu.

První ataka střevního onemocnění u ní propukla už v 16 letech, v nejtěžším období nemoci musela na toaletu i padesátkrát za den. V útrobách nepozorovaně číhal rakovinný nádor. 

Zatímco Vlaďčiny vrstevnice řešily v 16 letech akné, potýkala se s ulcerózní kolitidou, tedy s chronickým zánětlivým onemocněním střevním sliznice. Ve špitále bývala častěji než ve škole. 

Pak se vdala a narodily se jí dvě děti. Manžel s ní její trampoty sdílel statečně, ale nezvládl to. „Skončilo to, bohužel,“ říká 35letá žena. Tehdy jí bylo 24 let a její sužované tělo dělalo, co mohlo. Choroba byla na postupu. Bolesti břicha, průjmy, krvácení, hlen, hnis a křeče nepříjemnými průvodci. Bývalo jí špatně, často nemohla jíst. Mnohdy padala únavou. Později bylo její onemocnění překlasifikováno na Crohnovu chorobu. Pomáhaly kortikoidy, co si však vybíraly svou daň. 

V zápřahu, dokud neviděla bílý tunel
Po odchodu manžela nastoupila do nové práce a k tomu si našla další přivýdělek.Po čase se potkala se svým současným životním partnerem a nebýt přetrvávající nemoci, nejspíš by šlo říct „a žili šťastně až do smrti“. Intenzivní životní tempo dávalo ale podlomenému zdraví pořádně zabrat. Nemoc se stupňovala a Vlaďka byla čím dál vyhublejší. „Jídlo ze mě odcházelo téměř ve stavu, jak jsem ho pozřela,“ říká. A pak dostala střevní chřipku, jak se domnívala. Na záchodě byla asi padesátkrát za den a ve vysokých horečkách, s bolestmi břicha a křečemi se vyčerpáním sotva vlekla. Nebyla to však chřipka. Blížil se totální kolaps organismu. "Najednou jsem před sebou viděla  bílý tunel,“ vzpomíná Vlaďka na stav klinické smrti. Její přítel měl ale na oslavě pocit, že by se měl vrátit domů. Našel Vlaďku v bezvědomí a snesl ji v náručí ze čtvrtého patra. „Do nemocnice jsem se dostala za vteřinu dvanáct. Kdyby Petr neměl šestý smysl, už bych tu dnes nebyla,“ vzpomíná Vlaďka.

Nemocniční mezníky a umělý vývod
Po kolapsu skončila Vlaďka na metabolické jednotce intenzivní péče a v nemocnici strávila tři měsíce. „Bylo to pro mě jedno z nejnáročnějších období v životě. Děti byly daleko ode mne,“ říká. Starali se o ně prarodiče na druhém konci republiky, a tak se viděli jednou za čas. „Rodiče, mé děti a přítel mě tenkrát drželi nad vodou,“ dodává. Ani po dalším roce nebyly zdravotní trable o nic menší. V důsledku vážného postižení střeva se přidaly i gynekologické problémy. Nakonec se Vlaďka rozhodla tlustého střeva vzdát. Byla zesláblá a vyhublá na kost. Osvícený lékař ji povolal do nemocnice týden před operací, aby ji vyživili a náročný zákrok a následná rekonvalescence pak proběhly zdárně. Během operace lékaři narazili na zhoubný nádor, který nebyl při vyšetřeních vidět. Zákrok končil umělým vývodem. Následovala biologická léčba. „Přes všechnu vážnost situace se mi fyzicky velmi ulevilo. Na záchod jsem potom chodila jen ráno a večer a také jsem směla v noci spát. To jsem léta předtím nezažila,“ říká. Zvažovala pak, zda udělat další krok a podstoupit poslední operaci.

Pečlivě a diskrétně
S vývodem se Vlaďka musela nejdřív sžít a překonat počáteční technické potíže a společenské zábrany. „Dodnes o mém problému ví jen rodina a pár nejbližších přátel, a tím pádem ani ne všichni kolegové. Nejtěžší pro mě bylo svěřit se dcerám,“ komentuje Vlaďka. Rovněž vůči technickým zádrhelům musí být člověk trpělivý. „Ileostomie je tekutá, takže stačí kapka na nesprávném místě a hned je tu riziko, že se sáček odlepí. S potem je to podobné,“ doplňuje.
Hned ale s úsměvem dodává, že ženy jsou ve výhodě, protože při lepení aspoň nemusí řešit chlupaté břicho. „Jsem moc ráda, že jsem byla operovaná až před čtyřmi lety, a ne ve svých šestnácti. Za tu dobu se medicína posunula a je k dispozici spousta báječných pomůcek. Já jsem jich vyzkoušela hodně a zakotvila jsem u těch od B. Braunu. Mám taky skvělou stomickou sestru – je to už má dobrá přítelkyně,“ kvituje s povděkem a je ráda, že jsou pojišťovny ochotné kompenzační pomůcky hradit. Spotřeba materiálu záleží na okolnostech. Když je člověk ve stresu nebo sní něco, co jeho tělu nesedne, může potřebovat klidně 4 sáčky denně. Jindy zase sáček vydrží 3-4 dny.

Hurá do života
"Přítel mě naučil některé věci zbytečně neřešit. Celou dobu mi dává najevo lásku a podporu. Života si prostě užíváme,“ říká Vlaďka. Za necelé dva měsíce po první operaci už stála na lyžích a měsíc po druhé už seděla v autě a pracovala. Vyhublé tělo si vyrobilo ženské tvary. „Mně se s tou stomií život zkvalitnil o 98 procent a můžu najednou dělat spoustu věcí, mám spoustu plánů,“ chválí si současný stav.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Článek jsem četla. Ale musela jsem si četbu rozdělit na několik dílů. Šel mi z toho mráz po zádech. Moje bývalá kolegyně tuto bitvu před 30 lety bohužel prohrála. Bylo jí 35 let. Je víc než dobře, že medicína pokročila. Držím palce a smekám pomyslný klobouk.
Zuzana Pivcová
Jednu statečnou tu na portálu také máme, vyprávěla nám to před lety, ale nebyla samozřejmě tak mladá jako paní z tohoto příběhu. Vážím si nesmírně každého, kdo dokáže takhle žít, včetně jeho blízkých.
ivana kosťunová
To byla úžasná síla a vůle, kterou ta paní musela projevit. Dokonce porodila dvě děti. Přeji ji ještě dlouhý a smysluplně napněný život s tím úžasným partnerem, kterého má po boku.
Soňa Prachfeldová
Teď jsem takový silný příběh četla s pohnutím. Měla jsem velmi dobrou známou, která už bohužel není mezi námi, měla také umělý vývod a byla nesmírně statečná. A lidé co jsou poměrně zdraví se utápí v žabomyších válkách a malichernost ech. Rodina a pud sebezáchovy, touha žít dokáží někdy udělat divy.
Oldřich Čepelka
Úžasný příběh, který jsem si přečetl s tlukoucím srdcem! Sice „každý má něco“, ale toto je naprosto mimořádný sled událostí a zdravotních stavů. A to ještě v rozmezí od 16 do 35 let. Co tu pomáhalo? Neuvěřitelný pokrok medicíny, výborný současný životní partner, ale především – aspoň doufám: nekonečná chuť žít, překonat to, nebo aspoň to, že nu se říká „aktivní adaptace“. přizpůsobím se tomu, co nemohu změnit, a to tak, abych měl pokud možno ještě pořád kvalitní život. Škoda že tu nepíšete o tom, zda a jak s tím Vlaďka bojovala. Podle příběhů, které znám, je nejdůležitější chuť vyhrát, poprat se, nevzdat, ujistit se, že to zas bude dobré, prostě především si pomáhat sama. Moc by mě zajímalo, jak V. celá ta léta s nemocí a jejími zákeřnostmi prožívala. Můžete mi napsat i přímo – oldrich.cepelka@tima-liberec.cz. Moc díky za tenhle článek s dobrým koncem!
Marie Doušová
Dojemný příběh a přeji hodně zdraví. Ještě hodně krásných dní a porozumnění od přítele.
Hana Nováková
Smutné, ale ze života, snad už to bude jen a jen dobré .... hodně zdraví a pevnou vůli

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...