„Dříve se všichni turisté nejdříve ptali, kudy ke Koloseu. Dnes se nejdříve ptají, jaké je heslo k wi-fi,“ říkal mi mladý Říman, který se stará o jeden z apartmánů v centru města. A hned dodal, abych určitě jela večer do Trastevere, za řeku, do místa, kterému se v překladu říká za Tiberou nebo také Zátibeří. Dříve to bývala chudinská čtvrť. Jenže pak se zalíbila turistům a tak se všichni ti, kteří se ptají po hesle k wi-fi, díky internetu dozvědí, že by za Tiberu rozhodně měli jet, že je to tam pozoruhodné. Takže tam nyní proudí davy turistů stejně jako kolem nejznámějších římských památek.
A Římané krčí rameny, říkají, že Zátibeří už proto není co bývalo, ale zároveň se na jeho současném vysokém kurzu v turistickém ruchu snaží vydělat. Turisty tam posílají, mažou jednu bruschettu rajčatovým pyré za druhou, dávají je k pití zadarmo, aby spokojení turisté získali pocit, že se ocitli na skvělém místě plném pohostinných pravých Římanů. Ale jen ti opravdoví staří Římané vědí, že Trastevere se právě ocitlo v rozhodující fázi svého života. Jde o to, jestli přežije a pokud ano, jak moc se změní.
Jisté však je, že už nikdy nebude takové, jako v dobách, kdy do něj přijel Karel Čapek a okouzleně ho pak popisoval jako místo podobné pražské Malé Straně. Nebude takové, jako když v něm bydleli dva malí kluci, kteří se jmenovali Ennio Morricone a Sergio Leone, chodili spolu do místního kina a snili o tom, že jednou z té díry vypadnou a stanou se slavnými umělci.
Ale pořád tady zůstaly staré domy s oprýskanými rozpadajícími se okenicemi, úzké uličky, mezi nimiž visí šňůry s prádlem a spousta malých podniků s židlemi a stolky vysunutými ven tak, že se mezi nimi kolemjdoucí doslova proplétají.
Krásné nebo ošklivé?
Trastevere si buďto zamilujete nebo řeknete, že je ošklivé. Domy nejsou udržované, jejich stěny jsou plné značek sprejerů, válí se tu pytle s odpadky. Turisté, kteří si pod pojmem Řím představují, že je v pořádku vystát mnohahodinové fronty a pak koukat na zlacenou výzdobu chrámů, budou Zátibeřím spíše zklamaní. Turisté, kteří naopak nesnášejí mnohodinové fronty nutné k tomu, aby se mohli zblízka podívat na to, co od dětství znají z učebnic, bývají Zátibeřím nadšeni. Dříve tu žili chudí lidé, řemeslníci, dělníci. Nyní tu žijí především umělci, bohémové, ale i slavné osobnosti, které za oprýskanými zdmi domů mají opravené krásné byty. Ale ty domy nechávají pořád omšelé, špinavé, zkrátka chtějí uchovat z původního Trastevere vše, co se ještě dá. Je to vlastně patová situace. Chtějí, aby místo zůstalo tajemné, nedotčené turistickým ruchem, původní. Zároveň do něj turisty lákají a žijí z jejich peněz.
Je tam malé náměstí, na něm kašna a kostel. Zvenku nevypadá nijak výjimečný, v porovnání s obrovskými nádhernými kostely, které se v Římě vyskytují v každé druhé ulici, působí skromně. Ale stačí vejít a člověku opět dojde, proč je Trastevere jiné, výjimečné. Jde o jeden z nejstarších římských kostelů, o Baziliku Panny Marie. Stačí si sednout, zaklonit hlavu, kochat se kazetovým stropem. Tam není třeba stát fronty, platit desítky eur, tísnit se v davech turistů. Tam se klidně může stát, že je bazilika téměř prázdná nebo že jsou v ní místní lidé, kteří do ní chodí prostě proto, že tam po staletí chodili jejich předkové a kostel pro ně není místem, které je třeba navštívit, vyfotit se v něm a dát si ten snímek na Facebook. Tato bazilika bývá přitom označována za nejstarší kostel v Římě vůbec, pokud se to však dá nějak spočítat, protože v Římě bylo vlastně úplně všechno časem dostavováno, přestavováno, bouráno a zase stavěno. Jenže právě Trastevere je místo, kde je člověku úplně jedno, co se píše v bedekrech a učebnicích. Tam je lepší snít, přestavovat si, jaké to tu bylo, toulat se ulicemi, dotýkat se těch zdí domů, o nichž by mnozí lidé řekli, že jsou neudržované a ošklivé. A třeba si pak v bazilice zkoušet představit, jak vypadali a jak žili lidé, kteří tu chodili ve třetím století. Právě tehdy prý totiž byly její základy postaveny.
Velká noční jízda
V Trastevere se dají najít i cenově velmi slušné apartmány a pokoje. Působí lákavě ubytovat se právě tam, ale pozor. V noci se z Trastevere stává hlučná čtvrť. Přes den tiché a prázdné domy se mění v restaurace, bary, hospůdky. Oprýskané okenice se otevírají a v kdejakém přízemním prostoru či uličce je najednou plno stolků, židlí. Za přízemními okny se objevují domácí těstoviny, jejichž tvary si člověk do té doby vůbec nedokázal představit. Stačí jen na některé ukázat prstem a šup, už jsou ve vodě, už vám je vaří. V mnoha podnicích má člověk pocit, že přišel k někomu domů. Není poznat, kdo je majitel, kdo je číšník, kdo kuchař, protože každý chvíli vaří, chystá pití, roznáší ho, pak zase jí nebo jen tak s někým rozpráví. Pak si jde před dům pohrát s dětmi, co na tom, že je deset večer, tady běhají děti, psi, kde kdo tu na něco na ulici hraje, zpívá, tančí.
Majitelé a provozovatelé všech těch podniků a obchůdků se snaží vytvořit co nejvíce rodinnou a pohodovou atmosféru. Vyvolat v turistech dojem, že se stali součástí takového běžného večera, jaký Římané tráví po staletí. Nadchnout je, aby tam nechali co nejvíce eur, udělali co nejvíce fotek a dali na sociální sítě co nejvíce zpráv o tom, že byli v té nejklasičtější římské čtvrti, která je úplně jiná, než ty ostatní. Taková opravdu římská, veselá, původní, ne pro turisty.
Je to jedna velká hra, kterou hrají všechny zúčastněné strany. Tak trochu iluze. Ale moc příjemná. Tak proto je dobré při návštěvě Říma jeden večer překročit Tiberu a zapojit se do hry. Třeba proto, aby pak člověk mohl dětem, které se budou jednou v budoucnu chystat do Říma, říkat: Jo, Trastevere, to bývala dobrá čtvrť, tam jste měli jet před dvaceti lety, to tam ještě bývalo málo turistů.
Scarlett Wilková pro i60
