Na návštěvu prarodičů nám nezbývá čas, říkají Češi

Někdo hledá důvody někdo způsoby,vždy bylo a bude 24h za den,naši předci dřeli od rána do večera na polích ,okolo zvířat a přesto na své rodiče čas měli tak asi tak

Není to lehké, pokud bydlí děti a vnoučata daleko . Při dnešní vytíženosti to zřejmě každý řeší, jak se dá. Ovšem zastávám také rčení, co kdo zasadil, to také sklízí. Pokud se v minulosti prarodiče věnovali svým vnoučatům, tak ti v dospělosti na ně též nezapomínají. Děti odkoukají od svých rodičů a vidí velmi jasně, jaké vztahy vládnou v rodině. Osamělost je ve stáří pro lidi těžká a cítí se být již naprosto nepotřební. Potřebují vidět zájem, pochopení . Vždyť i ti mladí zestárnou a budou třeba na tom jednou také tak. A nechtěli by být tak odstrčeni a někde na pokraji rodiny. Vztahy je důležité pěstovat a udržovat pro obě strany po celý život.

Ono je to docela problém, dneska spousta dětí a vnoučat bydlí dost daleko od původního domova. Chtít po někom, aby s dvěma dětmi jezdil z Prahy , Aše nebo Plzně do Frýdku-Místku a Havířova každý měsíc není reálné. A když nejezdí rodiče, jak se pak mají naučit jezdit vnuci? Máme jednu rodinu blíže, druhou dále. Ti bližší k nám jezdí zatím rádi (3-6-12 let) a co 4-5 týdnů, ti vzdálenější v obdobném věku skoro vůbec, 3x-4x za rok max. , a také si s nimi méně rozumíme, ač s jejich rodiči (našimi dětmi) vycházíme velmi dobře. Co bude za dvacet let, to si ani netroufnu hádat, manžel plánuje pečovatelák...

Šetření se zúčastnilo 1644 lidí. Je to velký "vzorek" z celkové populace? Já bych to nesváděla na dobu. Jezdila jsem k babičce na prázdniny. Když jsem měla 13 a více, tak mne přitahoval víc sport a společnost s tím spojená, než babička. Vnuka mám jedenáctiletého. Zatím za mnou chodí rád. Za rok nebo dva asi změní názor. Bude potřebovat svou společnost a těžko bude chodit za mnou, starou bábou, která mu bude povídat, co jí kde bolí a píchá? I když spolu bydlí v jednom domě dvě a více generací, tak bydlí každý ve svém, max. se potkají a pozdraví. Pochybuji, že mladí, kteří chodí do práce, mají děti a spoustu povinností, přijdou za dědečkem nebo babičkou, aby si vyslechli jejich nářky. Moje heslo: hlavně nikoho neobtěžovat. Přijde, odejde. Nepřijde, neodejde. A žádné statistické šetření ničemu nepomůže.

No, nějak je Ta doba jiná. Spíš přijdou holky kluci tohle moc neřeší.. Ale oni na to časem přijdou. Nicméně, máme vedle dceru, ta k nám dává klučíka, pro radost :-)

Já si myslí, že když se chce, tak jde vše...Samozřejmě když bydlí hodně daleko, tak je to horší. Ale dnes je "módní" říkat, že - nestíhám. A tak staří rodiče jen čekají až na ně zbude chvilka času.

Vůbec se Čechům nedivím, na Moravě je to stejné. Teď vážně. Asi ještě nejsem dost stará, protože ani když jsem byla sama, nepokládala jsem to za nějakou újmu. Nebyla jsem závislá na rodičích, nejsem závislá na "dětech", i když vnoučata bych ráda viděla častěji, ale z jiných důvodů, než proto, že bych se cítila sama.

Statistika věda je.......

Statistiky děsí! Jakmile se citlivé téma seniorů začne prezentovat statistickými údaji je to kámen úrazu = citového zranění seniora čtenáře, který ještě netuší, co ho čeká od vnoučat. Za sebe chci čtenáře povzbudit. Vnoučata dokáží v mnoha případech navštěvovat prarodiče častěji než jejich rodiče. Problém nastává, když je senior na někom natolik citově závislý, že si vyžaduje větší porci pozornosti než si zaslouží.

Chápu překážky, které dnešní styl života přináší. Rozhodně nechci do budoucna svým nejmilejším působit jakékoli výčitky, že na mne nebudou mít čas. A proto jsem si zajistila samostatné bydlení ve vedlejší ulici. Moc dobře si totiž pamatuji na to, kdy jsem také "nestíhala" a permanentně jsem byla unavená.