Lásku k Národnímu divadlu...
Luděk Munzar se narodil v Nové Včelnici na Jindřichohradecku, dětství však prožil ve východních Čechách. Absolvoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové, poté studoval herectví na pražské DAMU. Po škole byl jednu sezónu v angažmá Městského divadla v Mladé Boleslavi, již v říjnu 1957 se stal členem činohry Národního divadla v Praze. Zde vytvořil řadu významných rolí, například Merkucia v Romeovi a Julii, Mefistofela ve Faustovi, Jindřicha V. v Shakespearově stejnojmenné hře či Agamemnona v Orestei.
Velké uplatnění našel v televizi i u filmu, často po boku své manželky Jany Hlaváčové. Herecký koncert rozehráli třeba v životopisném filmu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou. Munzar hrál například i ve filmu podle Kunderova Žertu, k dalším jeho filmům patří Dědeček automobil či Srpnová neděle.
Televizním divákům utkvěl především v titulní roli posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře či v dramatizaci Falladova románu Ubohý pan Kufalt. Zajímavě provázel diváky po rozhlednách, vyprávěl o věkovitých stromech a pramenech řek. V posledních letech ho zaměstnala řada seriálů – Náměstíčko, Příkopy, Hraběnky nebo Místo v životě.
… vystřídalo hořké zklamání
Když v Národním divadle začínal, stával při představeních v portále, sledoval, jak to mistři dělají, a dal si velký úkol – nepřekážet. „Minimálně pět šest let jsem tam stával a díval se. Když jsem pak hrál velké role, zjistil jsem, že nechodím do šatny – pořád jsem se měl na co dívat. Věřím, že gesta a intonace těch mistrů tam jsou dodnes, i když Národní i Stavovské prošly rekonstrukcí,“ uvedl v médiích.
Luděk Munzar převzal před rokem na jevišti "zlaté kapličky" cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. „Předtím jsem tam dvaadvacet let nestál. Když jsem pak viděl, jak to hlediště jako na povel vstalo, zkrátil se mi dech a jen jsem zíral,“ podotkl. Než v létě 1990 českou první scénu po neshodách s vedením opustil, odehrál tam 33 sezon.
„Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům,“ řekl v jednom z rozhovorů.
Manželé Munzarovi spolu začali jezdit po zájezdech a měli více než 350 vystoupení. Do divadla se už jako herec nevrátil, příležitostně se věnoval divadelní režii.
Auta, letadla a ledová voda
Luděk Munzar je podruhé ženatý, jeho první manželkou byla loutkoherečka Naděžda Munzarová, později provdaná za spisovatele Ivana Krause. Podruhé se oženil s herečkou Janou Hlaváčovou. Z obou manželství má tři dcery, z nichž Barbora Munzarová je též herečkou. Mezi soukromé zájmy Luďka Munzara patří od mládí letectví, později také automobilové závody (v oblasti automobilismu v 90. letech také krátce podnikal).
Za svoji velkou vášeň kromě lásky k létání a rychlým autům považuje Munzar koupání v ledové vodě. Rodina si prý kvůli tomu z něj dělá legraci: dostal župan s vyšitým nápisem Národní otužilec. „I teď v zimě si v bazénu krumpáčem v ledu vysekám díru, abych se mohl koupat, dělám to i dvakrát denně,“ komentoval to. Možná i díky tomuto drilu dvakrát zvítězil nad zákeřnou nemocí.
Munzar byl v letech 1995 a 2000 odměněn cenou Františka Filipovského za mistrovství v dabingu, se před šesti lety objevil i na filmovém plátně, když přijal nabídku Jana Hřebejka, aby si zahrál v jeho snímku Nevinnost. Předtím účinkoval v roce 1987 v historickém dramatu Františka Vláčila Mág. „Mělo se za to, že všechno odmítám, ale neměl jsem co odmítat, když mi nikdo nevolal. Žil jsem ale život naplno,“ dodal Munzar s tím, že Hřebejk našel odvahu a vzpomněl si na "starého dědka".
