Kýč je trpaslík
Ilustrační foto: pixabay.com

Kýč je trpaslík

15. 1. 2019

„Podívej se na tu krásnou chaloupku!“ Rozplývám se nad obrázkem malebné roubenky s malými okénky olemovanými háčkovanými záclonkami a zdobenými červenými muškáty. Kolem zahrádka jako dlaň, oplocená plaňkami nestejné délky, na plotě starý hrnec a za plotem rozkvetlé slunečnice, vykukující nad plaňkami. Na zápraží se vyhřívá kocour.

„To je ale hrozný kýč.“ Opáčí bez zájmu dcera.

„Kýč?" Ale tehdy tak lidé žili, ty chaloupky si postavili sami, museli v lese porazit stromy, sroubit je dohromady, vyhloubit sklep, postavit základy, když byli chudí, tak někde do těch základů dokonce dávali kameny, nebo si sami vyráběli cihly zvané vepřovice, a představ si, že ještě můj dědeček uměl vytvořit šindele na pokrytí střechy!  Potom v té chaloupce žili několik generací, opravovali opotřebované trámy, přistavěli  další kus chalupy, a všude, kam se podíváš, vidíš výtvor lidských rukou několika generací! Copak nevidíš tu krásu v té zdánlivé nedokonalosti?“

Poučuji dceru - spravedlivě rozhořčená nad tím, že někdo může nazvat moje vzpomínky na dětství kýčem. Vždyť v podobné chaloupce jsem trávila každý rok prázdniny u strýce a tety!

„Myslíš konkrétně ty naše zkroucený dveře na chalupě, do kterých musím kopnout, když je chci zamknout?“ Přenesla dcera má slova do reality. Těm mladým nemá cenu něco vysvětlovat. Oni to prostě nevnímají.

Ale že zrovna kýč? Kýč je trpaslík - vybavila se mi zasutá poučka ještě z doby mé školní docházky. Moji tehdejší učitelé v tom měli jasno, což o sobě říci nemohu. Zhmotnili slovo kýč do podoby trpaslíka a pravidlo bylo stanoveno.

Jenže, jak rozeznat krásu a líbivost? Přemýšlela jsem o tom cestou na chalupu vedoucí přes Český ráj. Po pravé straně jsem v zapadajícím slunci pozorovala kýčovitý obraz „Trosky a vlčí máky.“ Opravdu tam na kraji pole několik červených vlčích máků kvetlo. Cestou kolem nově postavených domků stylem zvaným „podnikatelské baroko“ s pečlivě šlechtěnými trávníky, zámkovou dlažbou vedoucí ke garáži, bazény, a nezbytnými tůjemi kolem plotu, jsem srovnávala. Hezké, luxusní, leč poněkud neosobní. Každý ten dřevotřískový zázrak signalizuje: „Můj dům, můj hrad“. Budou snad za sto let také připadat někomu kýčovité?

Ostatně - ani ten trpaslík není pro mne tak jednoznačný. V jednom obchodě jsem narazila na sádrového trpaslíka, který mě naprosto okouzlil. Ležel na zádech podepřený o loket, v puse kopretinu, a s výrazem nevýslovné blaženosti hleděl na svět. Dodnes lituji, že jsem se tehdy neoprostila od pocitu, jak bych působila na své okolí, kdybych měla na zahrádce takový kýč. Určitě by mi ten trpaslík spravil náladu pokaždé, když bych na něj pohlédla.

Měřeno touto optikou, co jsou vlastně Vánoce? Jeden velký kýč.

A tak si říkám, jestli být stylově dokonalý, žít v esteticky vyváženém prostředí, a vůbec celá ta snaha o dokonalost, přináší lidem také uspokojení. A kdo vlastně se cítí být povolán k tomu, že určuje, co je estetické, a co je kýč?

Uvařím si kávu do otlučeného hrnečku, sednu si na schod na zápraží, ze kterého se už drolí kousky zdiva, zahledím se na zídku postavenou z kamení, kde škvírami prorůstá kapradí, a budu o tom intenzivně přemýšlet.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Ivano, zajímavá úvaha, díky. Vzpomínám na desítky a desítky trpaslíků všech možných poloh a tvarů podél silnice směr Dubí - Pomezí a ještě v několika vietnamských stáncích za hranicí. Šli na odbyt! Mám milou vzpomínku na dětská léta v Brně, kde na každé druhé malinké předzahrádce byl kamenný hrad nebo alespoň kamenná zříceninka. Tak na tento pro někoho kýč si nedám sáhnout! :-)
Eva Mužíková
Velmi zajímavá úvaha. Kdysi jsem dostala k Vánocům od rodičů saténový polštářek, na něm ručně malovaný obrázek - les, studánka a u ní dvě laně.....přestože by to mnozí považovali za kýč, byl darovaný s láskou a tím měl velkou cenu.
Blanka Macháčková
Kdykoliv v přírodě vidím něco úchvatného, řeknu - kýč jak bič. A jsem okouzlena. Ty máky v popředí Trosek, to musí být nádhera. A taky Humprecht posazený v kouzelných lesích a co teprve Kost na pozadí rybníka. No, vlastně celý Český ráj. Já ti nezávidím jen ten otlučený hrneček ale celou chalupu v tom kýčovitém prostředí i s dveřmi, do kterých se musí kopnout.
ivana kosťunová
Zuzko, vnímám to podobně. Já bych třeba nazvala kýčem to zlatem vyzdobené obydlí rodiny Mojsejovy, protože je to takové přezdobené, předvádivé , snažící se oslnit příchozí. Ale třeba se mýlím. Je to prostě jeno m jejich svět...
ivana kosťunová
Věrko, hledala jsem, hledala, a nikde jsem nenašla "kolovečský porcelán" , abych si udělala představu . Vím, jak vypadá Chodský a ten je krásný , jako všechno, co vytvoří zručné lidské ruce.
Věra Ježková
Ivanko, asi jsi mě nepochopila. Ta definice je pouze informativní. Naprosto souhlasím s tím, ať si má každý, co se mu líbí. I proto jsem uvedla svůj porcelán. Podle mě definovat kýč je blbost. A příroda opravdu umí krásné kýče.:-)
Zuzana Pivcová
Pamatuji si na jeden zdejší článek, který poněkud kritizoval byty některých lidí, plné různých darovaných upomínkových předmětů. Na to jsem já pak psala o svém bytě. Kdyby ho viděl nějaký estét, asi by se svalil. Ale otázka je, co je kýč. Vždyť i jeho definici vymyslel pouze člověk. Co jednomu lahodí, druhého odpuzuje, co jednomu voní, druhému zapáchá, atd., atd. Ono je hrozně jednoduché přiřadit se se svým vnímáním k tomu, co bylo vytyčeno jako oficiální, a nehledat dál. Já jsem třeba v jedné reportáži viděla obydlí ruského miliardáře, hradbami opevněný objekt nedaleko Kremlu na soukromém pozemku. Uvnitř kromě jiného v ložnici cenná umělecká díla spolu s obrazem manželky jako antické bohyně. Chce se křičet Kýč, ale proč nakonec? Je to jeho svět. Je mimo nějaké parametry. Díky, Ivano. I básně jsou pro někoho kýč.
ivana kosťunová
Těší mě, že i některé z vás to vnímají stejně jako já. A stejně jako Hana Nováková,Jitk H, MarcelaP, a jiné si myslím, že už nám je tolik, že si opravdu nemusíme na nic hrát a můžeme se obklopovat věcmi, které se líbí nám, mezi kterými se cítíme dobře. :))
Vladislava Dejmková
Dva roky jsem si přála trpaslíka k vánocům. letos jsem ho konečně dostala. Zatím sídlí u nás doma v předsíni, na jaře půjde na zahradu. Už mám pro něj vyhlédnuté místečko. Alespoň tam nebudu sama. Prostě se mi líbí a přináší mí dobrou náladu.
ivana kosťunová
Věrko, díky za definici, ale kdo ohodnotí, které umění vyvolává sentimentální emoce? Největší kýčař je asi příroda :))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.