Škoda z lásky: To naše autíčko české...
Foto: archiv autorky

Škoda z lásky: To naše autíčko české...

14. 1. 2019

Můj strýc žil v Západním Německu v Brémách. Tam se i oženil a vybudoval si svoji kariéru. Za dob totality jsme ho léta neviděli, nás nepouštěli ven a on mohl k nám jen velmi zřídka. Pro strýce a jeho ženu to byla muka, překračovat tehdy hranice našeho státu, kontroly na čsl. celnici byly děsné a vždy bylo něco zabaveno.

Strýc mi na jaře 1987 poslal bony a já si za ně pořídila auto Škoda 120. Toto auto jsem si objednala přímo v Mladé Boleslavi, bylo mezi prvními, které měly pětikvalt. V MB byli velmi ochotni, mohla jsem si určit barvu, prostě perfektní služba. A pro autičko jsem si dojela, jakmile bylo připraveno k odběru (jaký to byl rozdíl oproti dobám předešlým, když se čekalo na auta na pořadníky a lidé dokonce stáli ve frontách i několik dní). Inu, tehdy jako dnes peníze i bony dělaly divy.

Tak jsem se stala hrdou vlastnicí škodověnky, kterou jsem pojmenovala Sára, a dokonce jsme s manželem dostali snad zázrakem výjezdní doložku do Rakouska. Čtyřletého syna jsem musela nechat doma u maminky a v létě 1987 jsme vyjeli na první velký výlet do zmiňovaného Rakouska. Tam v jednom kempu jsem měla setkání se svým strýcem a tetou. Přejížděli jsme hranici v Českých Velenicích a směřovali do kempu (název si již  nepamatuji).

V kempu naše Sárinka hrdě vyčnívala mezi luxusními bouráky západních značek. A věřte, nevěřte, sklízela velký obdiv. A já jsem byla na ni pyšná. Projeli jsme s ní velký kus Alp. Po těch několika krásně strávených dnech v nádherné alpské přírodě jsme se zase vrátili domů. Manžel neřídil, takže veškeré šoférování bylo na mně. A já nadšeně a moc ráda jezdila tehdy a jezdím i dnes. 

Měla jsem s ní kdysi bouračku, zezadu do mě narazila ženská nepozorná a od té doby se mi hůře řadilo. Autíčko mi věrně sloužilo. Na vesnici je nezbytné, nejdříve jsem vozila děti a pak vnoučata do školky a do školy, psy na výstavy, rodinné výlety. A dlouhou dobu mi sloužilo i jako služební auto. Pak ještě několik let s ní jezdil syn do Hejnic do školy.

Ještě jednu humornou příhodu se Sárou jsem zažila, a to, když jsem vozila prostředního syna na vlak do Mariánských Lázní, kde vojákoval. Jezdil každý týden domů, vyprázdnil ledničku a na poslední chvíli – mami, odvez mě do Teplic na nádraží, ať chytím vlak. Tehdy v zimě, jen v domácím oblečení, jsem ho vezla na nádraží. Auto nějak podivně rachotilo, hřálo se, bouchalo, až jsem měla strach, že celé vybouchne. No, dojeli jsme na nádraží, syn utíkal na vlak, a co já? Mobil jsem tehdy ještě neměla, bylo to v  roce 1992, večer, tma. Zaběhla jsem do hotelu De Saxe, zavolala jsem domů, aby mě odtáhli, že Sára vaří. A čekala jsem na jednom rohu ulice, aby mě našli. Po sametové revoluci se to všude hemžilo erosenkami a na tom rohu ulice ke mně jedna přistoupila a vyhnala mě, že je to její štace. No. modlila jsem se, už aby naši přijeli. Vše dobře dopadlo, odnesla jsem to velikou rýmou a pak už jsem se jen smála, že jsem si mohla na ulici přivydělat, vždyť jsem tam stála jen lehce přioděna.

Motoristicky byla Sára bezvadná a vozila nás dlouhých 20 let. Měla jsem ji ráda, a když dosluhovala, tak jsem pokukovala po Felicii. Jenže tam již končila výroba, a tak jsme si v roce 2007 pořídili Fabii. V současné době máme v rodině 2 Škody, moji synové  - Rapida a Octávii. Vzpomínám s vděčností na naši již neexistující Sáru, která mi velmi usnadňovala život po všech stránkách a prožily jsme spolu bez nehod 20 let mého aktivního života.

 

Soutěž: Škoda z lásky
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Děkuji za komentiky, je neuvěřitelné, jak čas rychle plyne.
Lenka Hudečková
Soni, moc pěkné vzpomínání, díky za hezký příspěvek :-)
Dana Kolářová
Soni, bazva příhody.
Dana Puchalská
Moc hezká vzpomínka. Manžel míval vždy Škodovky. Poslední auto co jsme si koupili už české není. Splnil si celoživotní sen. Máme americké auto a je to tank a gauč na kolečkách.
Drahomír Jurajda
Dobrý vztah člověka k funkčnímu dobrému českému autu.
Karel Hyndrák
Jeli jsme s naší Š120 z Německa do ČR. Asi 500 m před hraničním přechodem křižovala silnici železniční vlečka (žádné závory). Před přechodenm občas asi bývala fronta aut a některá stála na kolejích. Němci tedy dali před vlečku dvojjazyčnou ceduli. Německy se dopravní zácpa řekne der Stau. Oni si to našli ve slovníku a napsali tam česky:" V pripade zacpy nestujte na kolejich"!
Jana Šenbergerová
Pěkně jsi vzdala hold své pomocnici a společnici Škodověnce. :-)
Soňa Prachfeldová
Děvčata je to sranda, teď jsme zralé krásky :-)
Eva Mužíková
Soni, krásné vyprávění ze kterého je cítit hezký vztah k Tvém autíčku. No a ta příhoda z ulice mne také pobavila. Stihla jsi příběh napsat na poslední chvilku, byla by škoda, kdybys v tom kalupu okolo hárající čubinky zapomněla. Bertice
Naděžda Špásová
Soni, ty jsi byla fešanda, ne že by to teď bylo horší, ale co si budeme povídat, žádné ranní rosy už nejsme. No a vidíš, ještě jsi mohla udělat kariéru, jako společnice. Taky máme už čtvrtou škodovku. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.