Ideály škodí v každém věku

Tak nějak jsem to myslela, ale nenapsala tak srozumitelně. Je nedůstojné po druhém chtít, aby splnil naše ideály (sny). Připomíná mi to šplhání na vlastní vrchol po zádech někoho jiného, kdo s ním nemá nic společného a když se mi to nepovede, "tak přece to není moje vina".

Ideál? A proč ho očekávat od druhého? Jen zklamání. Očekávejte to od sebe. Mám chu´t říct, že kdykoliv jsem si stanovil svůj ideál, třeba bydlet ve svém domě, zaopatřit sebe i rodinu na stáří, udržet se fyzicky v kondici,tak když se to splnilo, bylo to snad víc než orgasmus. :-) Ideál bych nikomu nebral. Ale všeho s mírou a nesmí cesta za ním poškozovat ostatní lidi.

O ideálu můžeme snít, ale skutečnost je často jiná. Kdo klade velké nároky a požadavky na partnery, je leckdy zklamán, nakonec zůstane sám.

Samozřejmě, že člověk hledá ideály. Ale musí mít u toho hledání i trochu pokory...

Taky jsem se maminky ptala, jak se seznámila s tatínkem. Měla v Praze spoustu napadníků, chodila do Sokola, nějakého tmavovlasého Pidola měla , ale světlovladý otec z vesnice ji učaroval galantností, upřímností a spolehlivostí.

„Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně.“ D. S. Pitigrilli (italský spisovatel, 1893 – 1975). Na fakultě jsme měly s kamarádkou „idoly“ – učitele. Příjmení jejího začínalo na Č, mého na D. Abychom je v řeči rozlišily, byli to Čidol a Didol.

Výborný článek, je v něm víc pravdy, než by se mohlo na první pohled zdát. Také nevím, proč člověk od druhého chce víc, než sám ve skutečnosti umí, nebo skutečně je.